[UPDATE-1] Celý počítačový svět plánuje, jak jednou budou počítače zavádět fuzzy logiku, neboli mlhavou logiku. To možné využít také v kvantových počítačích. Tuto špičkovou technologii ale Turecko zavedlo již dávno, dokonce v každodenní praxi.
Je po světě mnoho logik. Pro jednoho je logické, že fakt je fakt a nad tím se nediskutuje. Pro jiného je to něco imaginárního, mimo jeho vlastní logiku, nechápe to, takže se o tom dá diskutovat. Právě s touto nelogickou logikou se někdy lze v Turecku potkat.
Tekutiny se obvykle měří na objemové míry, jako třeba na litry. Tento detail v Turecku je jen drobností, která nevyvede z míry. Proto je možné běžně slyšet, že zákazník chce 5 kilogramů mléka namísto pěti litrů. A když to zákazník řekne i správně, je prodavačem opraven na pět kilo.
To říká někdo, kdo měří tekutiny na metry.
Cože? Jak to myslíš?
No včera jsi chtěl metr piv.
Ale tady to dokonce uvádí i sám výrobce, firma Süt Konağı.
AKTUALIZOVÁNO: Důkaz o poněkud volném výkladu fyzikálních zákonů přineslo samo Ministerstvo dopravy a infrastruktury, když představilo informace o tureckém elektrickém vlaku. Ten vypadá dobře, prezentace relativně dobře zpracována. Ovšem - rychlosti. Maximální rychlost je 180 kilometrů. Nás tedy učili, že kilometr je míra délková, zatímco rychlost se měří třeba v kilometrech za hodinu (čeho za co). Nejen Čechy může zmást, pravda, když by napsali 180 km/s. Tak rychlý vlak? Wow... Ale ne, to je nedorozumění. Čeština má tu výhodu, že naše "hodina" a anglické "hour" je velmi podobné, takže km/h se dá vysvětlit v obou jazycích stejně. Takové štěstí nemají už třeba Němci (km/st neboli Kilometer pro Stunde, ovšem nyní již používají km/h), Norové (km/t není kilometrů na tunu, ale km/tim), nebo v Malajsii km/j (o to nic, ale když se to rozepíše na km/jam, kdo si nevzpomene na marmeládu?). V turečtině km/s je prosté kilometrů za hodinu, přičemž "s" znamená saat. Správně by se ale mělo psát km/sa.
Další nejednoznačnou informací je adresa, myšleno poštovní adresa. V některých zemích jsou prý zvyklí na to, že ulice jednoho jména se nachází v nějaké čtvrti jen jednou, a tak není nutné umístění oné ulice nijak blíže specifikovat. Pak se navíc uvádí nějaká hlavní ulice poblíž, nebo nějaké vodítko, jako když se pošťák naviguje kudy má jít a kam má zahnout.
V Istanbulu jsou dokonce případy, kdy existují ulice, které neexistují. Tedy fyzicky ulice existuje, najdete ji i na leteckých snímcích. Má cedulku s názvem ulice, znají ji plynaři, elektrikáři, také účty na vodu nemají problém. Ale pro radnici taková ulice nemusí existovat, protože ji nemají v počítači. Po přestěhování na takovou adresu začíná anabáze, kdy přihlášení k trvalému pobytu se změní v dokazování, že ulice s desítkami let starými činžáky vůbec existuje. A nejde o nějakou gecekondu [gedžekondu, prapůvodně přístřeší na přespání] oblast mimo civilizaci, nýbrž o Mecidiyeköy téměř v centru evropské části Istanbulu.
Mapy prodávané v Turecku jsou vůbec zajímavostí. Některé jsou velmi přesné, obzvlášť ty starší z antikvariátu, ale novější se někdy s realitou rozcházejí. Nejviditelnější je to u malůvek, prodávaných turistům coby mapy. Tam je někdy otázka, zda to považovat za mapu, nebo umělecké dílo volně na motivy skutečné mapy.
Nejednoznačné informace z Turecka jsou příčinou neskutečných neshod mapových systémů mezi sebou. Celý svět zná Google Maps, Bing Maps,Yahoo Maps, Here WeGo, nebo OpenStreetMap, ze kterých přebírají informace zase další (Mapy.cz, Map1.eu, ale také Flickr, Facebook, Moovit, Snapchat, vozy Tesla, Wikipedia...), východní svět třeba Yandex Mapy. Panuje tam pro mnohé země obrovská shoda (téměř stoprocentní), ale pro Turecko je ta neshoda až komická. Nesouhlasí místo, nesouhlasí jméno, nesouhlasí ani hranice provincií, natož silnice, nebo přírodní útvary jako řeky, hory, vodopády apod. V Istanbulu je plno lokalit pojmenováno třeba i správně, ale v azbuce (kterou mnoho Turků nezvládne...). Používat tedy v Turecku GPS mapu je také dobrodružství.
Zjistil jsem, že pro některé je i mlhavá například půlnoc. Pro nás je to 24:00 (pro starý den) nebo 0:00 (pro nový den), tady jsem narazil i na názor, že je to 0:30 (tedy o půl jedné v noci). Také odejít z návštěvy před půlnocí se pro některé považuje za neslušné (ale pro některé jiné místní odejít až po půlnoci je stejně jako v Česku neslušné - a vyberte si...).
Silná snaha debatovat místo jasné logiky je znát například na cyklostezkách podél pobřeží. Přestože jsou snad po pár metrech značky, že to je jen pro kola, jsou stejně plné chodců, kteří jsou vždy připraveni s cyklistou na dané téma diskutovat.
Další téma na debatu jsou dopravní značky. Jednosměrka není brána jako cosi na tyči, na co se řidič podívá jen občas (hlavně, když je to ve směru jízdy).
Jedete v protisměru!
Ale já chci támhle!
Ale jedete v protisměru!
No však, protože chci jenom táámhle! Přece to nebudu objíždět!
[na to už se neodpovídá, nebo jen mechanicky]
Další nejednoznačná informace na návštěvě je "děkuji, už nechci". To bývá pochopeno jako "bylo to dobré, dejte mi aspoň ještě jednou tolik". Vysvětlující diskuse může vést pouze ke stavu nepochopení, argumenty jako "dieta", nebo nedejbože "už fakt nemůžu" nejsou nic, co by se muselo vzít v potaz.
Turecká debatní mánie na jakékoli téma a jakoukoli dobu je možné vidět každý den v televizi. Když byla na podzim 2019 série středně silných zemětřesení v Istanbulu, pomalu týdny plnily skoro všechny televizní kanály nekonečné (rozuměj: několikahodinové) debaty, většinou v hlavním vysílacím čase. Teď se před dva měsíce den co den hodiny a hodiny debatuje na téma - no - uhodnete? Ze by tygl? Kdo tipoval koronu, vyhrál pivo z vlastní ledničky, jak říkával Petr Nárožný v pořadu Komici na jedničku.
Je po světě mnoho logik. Pro jednoho je logické, že fakt je fakt a nad tím se nediskutuje. Pro jiného je to něco imaginárního, mimo jeho vlastní logiku, nechápe to, takže se o tom dá diskutovat. Právě s touto nelogickou logikou se někdy lze v Turecku potkat.
Tekutiny se obvykle měří na objemové míry, jako třeba na litry. Tento detail v Turecku je jen drobností, která nevyvede z míry. Proto je možné běžně slyšet, že zákazník chce 5 kilogramů mléka namísto pěti litrů. A když to zákazník řekne i správně, je prodavačem opraven na pět kilo.
To říká někdo, kdo měří tekutiny na metry.
Cože? Jak to myslíš?
No včera jsi chtěl metr piv.
Ale tady to dokonce uvádí i sám výrobce, firma Süt Konağı.
AKTUALIZOVÁNO: Důkaz o poněkud volném výkladu fyzikálních zákonů přineslo samo Ministerstvo dopravy a infrastruktury, když představilo informace o tureckém elektrickém vlaku. Ten vypadá dobře, prezentace relativně dobře zpracována. Ovšem - rychlosti. Maximální rychlost je 180 kilometrů. Nás tedy učili, že kilometr je míra délková, zatímco rychlost se měří třeba v kilometrech za hodinu (čeho za co). Nejen Čechy může zmást, pravda, když by napsali 180 km/s. Tak rychlý vlak? Wow... Ale ne, to je nedorozumění. Čeština má tu výhodu, že naše "hodina" a anglické "hour" je velmi podobné, takže km/h se dá vysvětlit v obou jazycích stejně. Takové štěstí nemají už třeba Němci (km/st neboli Kilometer pro Stunde, ovšem nyní již používají km/h), Norové (km/t není kilometrů na tunu, ale km/tim), nebo v Malajsii km/j (o to nic, ale když se to rozepíše na km/jam, kdo si nevzpomene na marmeládu?). V turečtině km/s je prosté kilometrů za hodinu, přičemž "s" znamená saat. Správně by se ale mělo psát km/sa.
Další nejednoznačnou informací je adresa, myšleno poštovní adresa. V některých zemích jsou prý zvyklí na to, že ulice jednoho jména se nachází v nějaké čtvrti jen jednou, a tak není nutné umístění oné ulice nijak blíže specifikovat. Pak se navíc uvádí nějaká hlavní ulice poblíž, nebo nějaké vodítko, jako když se pošťák naviguje kudy má jít a kam má zahnout.
V Istanbulu jsou dokonce případy, kdy existují ulice, které neexistují. Tedy fyzicky ulice existuje, najdete ji i na leteckých snímcích. Má cedulku s názvem ulice, znají ji plynaři, elektrikáři, také účty na vodu nemají problém. Ale pro radnici taková ulice nemusí existovat, protože ji nemají v počítači. Po přestěhování na takovou adresu začíná anabáze, kdy přihlášení k trvalému pobytu se změní v dokazování, že ulice s desítkami let starými činžáky vůbec existuje. A nejde o nějakou gecekondu [gedžekondu, prapůvodně přístřeší na přespání] oblast mimo civilizaci, nýbrž o Mecidiyeköy téměř v centru evropské části Istanbulu.
Mapy prodávané v Turecku jsou vůbec zajímavostí. Některé jsou velmi přesné, obzvlášť ty starší z antikvariátu, ale novější se někdy s realitou rozcházejí. Nejviditelnější je to u malůvek, prodávaných turistům coby mapy. Tam je někdy otázka, zda to považovat za mapu, nebo umělecké dílo volně na motivy skutečné mapy.
Nejednoznačné informace z Turecka jsou příčinou neskutečných neshod mapových systémů mezi sebou. Celý svět zná Google Maps, Bing Maps,
Zjistil jsem, že pro některé je i mlhavá například půlnoc. Pro nás je to 24:00 (pro starý den) nebo 0:00 (pro nový den), tady jsem narazil i na názor, že je to 0:30 (tedy o půl jedné v noci). Také odejít z návštěvy před půlnocí se pro některé považuje za neslušné (ale pro některé jiné místní odejít až po půlnoci je stejně jako v Česku neslušné - a vyberte si...).
Silná snaha debatovat místo jasné logiky je znát například na cyklostezkách podél pobřeží. Přestože jsou snad po pár metrech značky, že to je jen pro kola, jsou stejně plné chodců, kteří jsou vždy připraveni s cyklistou na dané téma diskutovat.
Další téma na debatu jsou dopravní značky. Jednosměrka není brána jako cosi na tyči, na co se řidič podívá jen občas (hlavně, když je to ve směru jízdy).
Jedete v protisměru!
Ale já chci támhle!
Ale jedete v protisměru!
No však, protože chci jenom táámhle! Přece to nebudu objíždět!
[na to už se neodpovídá, nebo jen mechanicky]
Další nejednoznačná informace na návštěvě je "děkuji, už nechci". To bývá pochopeno jako "bylo to dobré, dejte mi aspoň ještě jednou tolik". Vysvětlující diskuse může vést pouze ke stavu nepochopení, argumenty jako "dieta", nebo nedejbože "už fakt nemůžu" nejsou nic, co by se muselo vzít v potaz.
Turecká debatní mánie na jakékoli téma a jakoukoli dobu je možné vidět každý den v televizi. Když byla na podzim 2019 série středně silných zemětřesení v Istanbulu, pomalu týdny plnily skoro všechny televizní kanály nekonečné (rozuměj: několikahodinové) debaty, většinou v hlavním vysílacím čase. Teď se před dva měsíce den co den hodiny a hodiny debatuje na téma - no - uhodnete? Ze by tygl? Kdo tipoval koronu, vyhrál pivo z vlastní ledničky, jak říkával Petr Nárožný v pořadu Komici na jedničku.
A tak je to v Istanbulu se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat