Bospor patří mezi nejnebezpečnější průliv na světě. V tento den je výročí, kdy sovětská rybářská loď Van Gog ( ano, je to přepis jména vycházející ze jména malíře ) 10. června 1977 v okrese Çubuklu v městském obvodu Beykoz na asijské straně města nejenže najela na břeh, ale zničila tam část blízké pobřežní silnice. Když se řekne rybářská loď, nejde o nějakou pramičku, ale o kolos s délkou 104 metrů a tonáží 5684 tun, postavenou roku 1965, poháněnou dieselovým motorem o výkonu 3000 koňských sil. fotograf Halim Durmuş z Beykozu, který si před ní pořídil památeční fotografii Sovětská rybářská loď Van Gog (v azbuce Ван Гог) narazila kvůli husté mlze do pobřežní silnice mezi molem Çubuklu na anatolské straně Bosporu a Oddělením navigační hydrografie a oceánografie ( tedy současná Piri Reis Cd. ). Poškodila 4 metry silnice. Dnes již není možné místo najít, protože do moře byl postaven prostor pro cyklistickou stezku a molo, kde sedí rybáři. zdroj: Youtube Kapitán Vladimir, který velel lodi n...

Když se řekne PKK, jsou na tuto teroristickou skupinu v rámci Evropy odlišné postoje vnucované tiskem, ačkoli oficiální postoj je často odlišný, přestože mají na svědomí tisíce životů včetně premiéra skandinávské země. Co je PKK? Celé jméno PKK zní Kurdská strana pracujících ( kurdsky Partiya Karkerên Kurdistanê ). Byla založena 27. listopadu 1978 Abdullahem Öcalanem. Její ideologie původně byla marxisticko-leninská, nyní se zaměřuje na kurdský nacionalismus a demokratický konfederalismus ( ovšem to jsou jen její politické cíle, které neříkají nic o jejich teroristických a kriminálních aktivitách ). PKK původně usilovala o nezávislý kurdský stát, nyní usiluje o autonomii a větší práva Kurdů v rámci Turecka. Od roku 1984 vede ozbrojený boj proti turecké vládě. PKK sídlí především v pohoří Qandil, které se rozkládá na jihovýchodě Turecka a v severním Iráku. Byla označena jako teroristická organizace v zemích jako Turecko, Spojené státy, Evropská unie atd. současná vlajka PKK Cíle a cíle ...

Řada lidí si všimla nejen při tureckých volbách, že řada příjmení končí písmeny "oglu" včetně toho divného G s háčkem, jako Ekrem İmamoğlu, Kemal Kılıçdaroğlu a další. Tím se otevírá velké téma patronymických příjmení, která se vyskytují v řadě kultur a jazyků. Letem světem Turecká koncovka  -oğlu  znamená syn ( kupříkladu İbrahimoğlu neboli syn Abraháma ). Stejný způsob vazby na své předky má řada kultur. Dalším příkladem patronymických příjmení neboli patronymum je Skandinávie, používající koncovku  -son . Příkladem je švédské příjmení Ericsson znamenající "syn Erika", podobně v Británii existuje Wilson ( syn Williama ) či Carlsson ( syn Carla ). Dánsko a Norsko přidává -sen, příkladem je Eriksen ( syn Erika ) nebo norské příjmení Amundsen ( syn Amunda ). Tento způsob má také španělština, která přidává  -ez , jako Fernández ( syn Fernanda ). Jižní Slované používají koncovku  -ović , kupříkladu Stefanović ( syn Stefana ). Arménština přidává -ian viz K...

Při honbě za uhlíkovou neutralitou a co nejnižší uhlíkovou stopou se státy začaly po vodě, větru či slunci opět poohlížet po jaderné energii. Již po několikáté. Tentokrát jde o novou tureckou jadernou elektrárnu, a to ve staronové lokalitě těsně u bulharských hranic na evropské straně Turecka u břehu Černého moře. Turecko a počátek jaderné energetiky V roce 1956 Turecko zřídilo "Komisi pro atomovou energii" při ministerstvu vlády a v roce 1957 se stalo členem Mezinárodní agentury pro atomovou energii ( IAEA podle anglického International Atomic Energy Agency ) při OSN. První jaderné studie a výzkum v Turecku byly zahájeny v roce 1962, kdy byl na břehu jezera Küçükçekmece na západě evropské části Istanbulu zřízen výzkumný reaktor TR-1 o výkonu 1 MW. První studie jaderných elektráren určených k výstavbě pro výrobu elektřiny byly provedeny v letech 1967 až 1970. V roce 1970 byl založen Turecký úřad pro elektřinu (TEK). Oddělení jaderné energie, které bylo přidruženo k TEK, začal...

Je to právě padesát let od největší epidemie tohoto typu v Turecku. V Turecku skončilo v nemocnici zhruba 1500 lidí, z nich 52 zemřelo. Dokonce to má i vícenásobnou souvislost s tehdejším Československem, které bylo zmiňováno i v tehdejším tureckém tisku, ale i Světovou zdravotnickou organizací. Vše začalo v úterý 13. října 1970, kdy do nemocnic Çapa, Cerrahpaşa a Samatya SSK ( tehdejší čtvrť Sağmalcılar na západě evropské straně Istanbulu ) bylo přijato ten den 33 pacientů se stejnými příznaky ( průjem, zvracení ). Následující den přibylo 13 dalších, první úmrtí. Pak velmi rychle přibývali nakažení, největší denní počet nově nakažených byl třetí den, tedy 15. října ( 356 osob ). Největší počet zemřelých byl 5. den, tedy 17. října ( 27 osob ). Prodej čerstvého ovoce a zeleniny ze strachu z nákazy prudce klesal. Také okolní země nenechaly nic náhodě. 21. října Bulharsko, Řecko, Sýrie a Irák uzavřely státní hranice. Mezitím se nákaza rozšířila také na asijskou stranu Istanbulu. Panovalo ...