Řada lidí si všimla nejen při tureckých volbách, že řada příjmení končí písmeny "oglu" včetně toho divného G s háčkem, jako Ekrem İmamoğlu, Kemal Kılıçdaroğlu a další. Tím se otevírá velké téma patronymických příjmení, která se vyskytují v řadě kultur a jazyků.
Letem světem
Turecká koncovka -oğlu znamená syn (kupříkladu İbrahimoğlu neboli syn Abraháma). Stejný způsob vazby na své předky má řada kultur. Dalším příkladem patronymických příjmení neboli patronymum je Skandinávie, používající koncovku -son. Příkladem je švédské příjmení Ericsson znamenající "syn Erika", podobně v Británii existuje Wilson (syn Williama) či Carlsson (syn Carla). Dánsko a Norsko přidává -sen, příkladem je Eriksen (syn Erika) nebo norské příjmení Amundsen (syn Amunda). Tento způsob má také španělština, která přidává -ez, jako Fernández (syn Fernanda). Jižní Slované používají koncovku -ović, kupříkladu Stefanović (syn Stefana). Arménština přidává -ian viz Kardashian (ale neplést s Cardassiany ze Star Treku). Tedy přesněji řečeno západní arménština přidává -ian, zatímco východní arménština -yan.
 |
| zdroj: familyeducation.com |
MIMOCHODEM: Jména osob výjimečně přecházejí do označení lokalit. Například v Istanbulu je městská čtvrť Beyoğlu (v překladu "syn náčelníka"; oblast ovládaná náčelníkem "bey" se nazývá beylik; evropským ekvivalentem je knížectví nebo vévodství. Později byl titul "bey" používán pro správce okresu nebo nižší vojenští guvernéři, od konce 19. století jen jako čestný titul; nyní je slovo "bey" ekvivalentem slova "pán"). To nemá žádný jiný okres ani v Istanbulu, ani v Ankaře, Izmiru nebo Antalyi (tedy ve čtyřech největších městech Turecka).
Ázerbájdžánština prošla kvůli sovětizaci násilné změně příjmení. Příkladem původní formy je İlyas oğlu (syn İlyase). Sovětský svaz ale nařídil změnu, takže je dodnes forma Aliyev. Vedle toho se na rozdíl od Turecka zachovala perská forma, kdy se ve smyslu "syn" přidává "-zadeh" (v Afghánistánu -zadah), například Kazimzadeh (syn Kazima).
Vazba na otce může být přidána před samotné jméno. Například skotská a irská gaelská předpona příjmení s významem "syn" je Mac nebo Mc (snad nejznámějším příkladem je McDonald neboli syn Donalda). Velština zase přidávala před jméno "ap", což se do současné doby přeneslo například v příjmení Upjohn (původně ap John znamenající "syn Johna"). Některá příjmení přijala z "ap" jen písmeno "p" nebo "b" jako například dnešní příjmení Broderick (ab Rhydderch) nebo Powell (ap Hywel). Stejný způsob používá hebrejština , například Benjamín podle hebrejského ben-já-mín neboli "nejmladší milovaný syn".
MIMOCHODEM: Čeština má příjmení, které má zvláštní postavení, protože je ve všech pádech shodné a zároveň vyjadřují příslušnost k otci či jeho rodině. Patří sem Adamů, Antonů, Antoňů, Bartů, Bratrů, Bártů, Filipů, Fojtů, Franců, Hajdů, Havlů, Holků, Honců, Honsů, Honzů, Jakubů, Janků, Janů, Jirků, Josefů, Jurů, Jírů, Kalců, Kašparů, Knězů, Korchů, Kovářů, Kravců, Krejčů, Kubů, Kšiců, Laššů, Lukšů, Machů, Macků, Marešů, Martinků, Martinů, Matoušů, Matušů, Matějů, Matůšů nebo Matúšů, Michalů, Mikulů, Obereignerů, Paulů, Pavlů, Petrů, Ševců, Šimků, Šimonů, Štěpánů, Švábů, Tomášů, Tomsů, Tomšů, Tůmů, Vavrů, Vašků, Vejvodů, Venclů, Vitků, Voců, Vondrů, Václavů, Vávrů, Vítků, Vítů, Wáwrů, Židů, případně Šerých, Veselých, ale také Janůj, Vaškůj či Petrův (ty už se ale skloňují).
Arabština to řeší přidáním ibn, ovšem odděleno mezerou (ibn Jakúb neboli syn Jakuba). Zde se ale může zachovat otcovo celé příjmení, tedy včetně jeho vazby na svého otce. To se může řetězit do neuvěřitelných podob. Například arabský učenec 14. století Ibn Chaldún uváděl své celé jméno jako Abú Zajd ‘Abdarrahmán ibn Muhammad ibn Chaldún Walíuddín at-Túnisí al-Hadramí al-Išbílí al-Málikí.
Ruská a některá jiná východoslovanská zvyklost přidává mezi jméno a příjmení tzv. otčestvo. Například Alexandr Sergejevič Puškin (ruský spisovatel slavný svými dvouslovnými díly jako Boris Godunov, Kapitánská dcerka, Piková dáma, Evžen Oněgin atd.) měl otce jménem Sergej Lvovič Puškin (Lvovič je odvozen od jména Lev), jeho otec se jmenoval Lev Alexandrovič Puškin atd.
MIMOCHODEM: Divadlo Járy Cimrmana vygradovalo otčestvo v komických jménech jako Pankratěvna Praskovna, Lazar Jelizarevič Podchaljuzin a Sysoj Psojič Rispoloženskij.
Dalším způsobem je přivlastnění, kdy je slovo "syn" vynecháno. To známe z příjmeních jako Petrov / Petrova (Petrův / Petrova), Gerasimov (Gerasimův), Makarov, Larionov, Krutov, Kasatonov, Fetisov (pardon, zamíchala se mi do toho soupiska někdejších sovětských hokejistů pod vedení Vladimíra Tichonova, navíc obarvené slovenskou výslovností Karola Poláka). Naopak české město Chomutov do této soupisky nepatří.
Příjmení v turečtině: jednotné číslo
Označení Osmanoğlu (syn Osmana) není jen tak nějaké. To mají všichni členové dynastie Osmanů. Ano, to je ta dynastie, která dala název a zároveň vládla Osmanskému knížectví, od roku 1383 Osmanské říši. Právě v tomto roce totiž udělil Muradovi I. titul sultán stínový chalífa v Káhiře.
Vedle oficiálních členů rodiny se ale příjmení Osmanoğlu vyskytuje i u běžných Turků, kteří členy Osmanské dynastie nejsou.
Tu jsou příklady patronymických příjmení v turečtině:
- Abacıogul - syn švadleny
- Ademoğlu - syn Adama
- Ağıralioğlu - syn pomalého Aliho
- Altıparmakoğlu - syn šestiprstého
- Başoğlu - syn hlavy (ve smyslu hlavoun, vedoucí, šéf)
- Bayraktaroğlu - syn vlajkonoše
- Canakicoğlu - syn hrnčíře
- Cenkseveroğlu - syn milovníka soubojů
- Deryaoğlu - syn rybáře nebo lodníka
- Dervişoğlu - syn derviše
- Güloğlu - syn usměvavého (gül = úsměv, ale též růže)
- Göçmenoğlu - syn uprchlíka, přistěhovalce
- Hancioglu - syn hostinského
- Kibaroğlu - syn slušňáka
- Korkmazoğlu - syn nebojácného
- Köroğlu - syn slepce
- Öksüzoğlu - syn sirotka
- Pehlivanoğlu - syn zápasníka
- Türkmenoğlu - syn Turkmena
- Ustaalioğlu - syn mistra Aliho
Patronymické nadávky
Patronymické tvoření jmen se v turečtině přenáší také do hanlivého oslovení. Z jednoduché nadávky vzniká dvojitá nadávka, která postihuje nejen daného muže, ale také jeho otce.
hayvan = zvíře (tato nadávka se používá také v češtině)
hayvan oğlu hayvan = zvíře, syn zvířete
ešek = osel (tato nadávka se používá také v češtině)
ešek oğlu ešek > Eşoğlu eşek (někdy se zkracuje na ešolešek) = osel, syn osla
Toto v tureckém filmu neuvěřitelně zpopularizoval častým použitím herec Kemal Sunal (psali jsme článek Osel oslovatý Kemal Sunal).
Množné číslo
To vše se týkalo případů, kdy se jednalo o jednotné číslo. Nyní se podívejme na zoubek případům, kdy turečtina používá číslo množné. Ano, i to je možné. Členkou tureckého parlamentu je Tülay Hatimoğulları Oruç, nositelka příjmení, které je nezvyklé, znamenající "synové Hatim".
Oğulları neboli synové se jako příjmení snad ani nevyskytuje. Ovšem vzhledem ke svému významu se používá v názvech firem (Divadlo Járy Cimrmana nabízí příklad "Hurych a synové, parní mlýny"), v turečtině například společnost Hacı Hasan Oğulları (Synové Hacı Hasana) nebo Hacı Bozan Oğulları (Synové Hacı Bozana).
MIMOCHODEM: Slovo "oğulları" neboli synové je součástí názvu velmi známé knihy Eskici ve Oğulları neboli Starožitník a synové, autor Orhan Kemal, nebo Cevdet Bey ve Oğulları neboli Pan Cevdet a synové, Autor Orhan Pamuk, nebo Piruze ve Oğulları neboli Piruze a synové, autor Sinan Akyüz a spousta dalších.
Seriál Kouzlo tureckých příjmení měl již tyto díly:
Kouzlo tureckých příjmení: Nejčastější příjmení podle provincií
Kouzlo tureckých příjmení: Jak poznat jméno a příjmení?
Kouzlo tureckých příjmení: Kaya
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat