Epidemie cholery v Istanbulu

Je to právě padesát let od největší epidemie tohoto typu v Turecku. V Turecku skončilo v nemocnici zhruba 1500 lidí, z nich 52 zemřelo. Dokonce to má i vícenásobnou souvislost s tehdejším Československem, které bylo zmiňováno i v tehdejším tureckém tisku, ale i Světovou zdravotnickou organizací.

Vše začalo v úterý 13. října 1970, kdy do nemocnic Çapa, Cerrahpaşa a Samatya SSK (tehdejší čtvrť Sağmalcılar na západě evropské straně Istanbulu) bylo přijato ten den 33 pacientů se stejnými příznaky (průjem, zvracení). Následující den přibylo 13 dalších, první úmrtí. Pak velmi rychle přibývali nakažení, největší denní počet nově nakažených byl třetí den, tedy 15. října (356 osob). Největší počet zemřelých byl 5. den, tedy 17. října (27 osob). Prodej čerstvého ovoce a zeleniny ze strachu z nákazy prudce klesal. Také okolní země nenechaly nic náhodě. 21. října Bulharsko, Řecko, Sýrie a Irák uzavřely státní hranice. Mezitím se nákaza rozšířila také na asijskou stranu Istanbulu. Panovalo nebezpečí, že se nemoc přenese do Ankary přes tikety Spor-Toto (obdoba tiketů Sazka Sportka). Provincie z okolí Istanbulu začaly také hlásit případy, často osob, které předtím byly právě ve čtvrti Sağmalcılar.

POZNÁMKA K PRODEJI ZELENINY: Čtvrť Sağmalcılar (tedy dnešní Bayrampaša) byla známá svými vinicemi a pikniky lidí, kteří do této zemědělské oblasti přijeli z Istanbulu. Platilo zde nařízení, že mohou hrozny ochutnat, ale nesmějí je vozit mimo čtvrť (jinými slovy musejí se sníst na místě). Proto se zde prý vinicím říká 'Numune Bağları'. Výlety ale skončily někde v 50. letech, kdy začal konec zemědělství v této oblasti díky masivní imigraci a divokému osidlování. Oblast byla také známa pěstováním artyčoku (turecky 'enginar'). V té době již pole a políčka byla silně na ústupu výstavbě, ale strach z cholery znamenal jeden z konců pěstování této zeleniny v této čtvrti. Dnes tuto slavnou éru připomínají jen sochy artyčoku. Snad poslední rostliny artyčoku lze spatřit na jednom políčku v Městském parku (Bayrampaşa şehir parkı).

Na zasedání zemské hygienické komise konané dne 23. října bylo konstatováno, že veřejnost nedodržuje výše uvedená opatření a měla by být věnována maximální pozornost čištění potravin. Guvernér provincie Istanbul řekl, že se již nepije voda ze starého vodovodního řadu pod městem, také se zlepšily hygienické podmínky škol.

Trasa vodovodního řadu

Samozřejmě se objevily také omyly i nepřipravenost lékařského personálu. Během Sagmalcılarské epidemie cholery. Časopis pro Infekční nemoci a klinická mikrobiologie IDCM Journal (PDF) eviduje následující situaci od svědků tohoto období až do konce studie orální historie, že zemřelo více než 100 lidí za velmi krátkou dobu v psychiatrické léčebně Bakırköy. Zaměstnanci nemocnice řekli, že nevědí, jak na to chovat se během epidemie cholery. Uvedli, že nebyli schopni dělat nic jiného než uložit desítky mrtvých těl do cisteren od mléka, aby je udrželi daleko od očí lidí a pohřbili je do společného hrobu.

Odezva v místním tisku (Milliyet 17.10., Cumhuriyet 16.10.1970)

28. října Bulharsko souhlasilo s otevřením hraniční brány za určitých podmínek. Podle zpráv z novin Cumhuriyet se epidemie šíří do západních zemí a Československo hlásilo 3 úmrtí na choleru ve své zemi. 

Deník Milliyet přišel 30. října s neuvěřitelnou zprávou. Při epidemii v Československu zemřelo 40 lidí (to ale nepotvrzují žádné jiné zdroje; podle Světové zdravotnické organizace byly v ČSSR 4 nakažení, ve Velké Británii jeden, ve Francii jeden, v SSSR 720 (!), v Turecku 1185). Podotýkám, že tehdejší Československo sousedilo se Sovětským svazem, takže se oněch 720 nakažených týkalo přímo našeho souseda.

Byla opravdu v Československu cholera?

Ano, byla. To ostatně potvrzují také informace z ČSSR z října 1970; lokální ohnisko bylo na východním Slovensku, obec Vojany v okrese Trebišov (staveniště tepelné elektrárny Vojany II - též SE-EVO II - na těžký topný olej), kde bylo 19 podezřelých, 6 laboratorně potvrzených, 2 osoby zemřely. Potvrzují to záznamy např. RNDr. Evy Aldové, CSc., která laboratorně zpracovávala vzorky, stejně jako materiály na zasedání vlády Slovenské socialistické republiky (viz "návrh na udelenie štátnych vyznamenaní a čestných titulov československým občanom za zásluhy o osobnú obetavosť pri likvidácii epidémie cholery na východnom Slovensku"). Epidemie se vyskytovala od 15. do 27. října 1970. V karanténě byly 4 obce v okrese Michalovce a 13 obcí v okrese Trebišov. Zdravotníci denně hledali další nakažené osoby, celkově vyšetřili 32 872 osob. Dne 25. října přijela vojenská protichemická jednotka z vojenského útvaru Civilní obrany v Malackách dezinfikovat 1416 domů, 19 km silnic, téměř 39 tisíc m2 ploch. Jak rychlý byl náběh, tak rychle epidemie pominula (viz časopis Vojenská história, č. 3/2014, PDF). V Košicích se cholera neobjevila poprvé. Například roku 1831 tam při vlně napříč Evropou zemřelo jen v Košicích 1247 lidí, tedy víc než desetina obyvatel. Situaci potvrdila také lékařka MUDr. Darina Feketeová. Ta potvrdila, že se vše muselo utajit, protože choleru na Slovensko zavlekli dělníci ze Sovětského svazu. A protože byl rok 1970 (tedy začátek tuhé normalizace, dva roky po příjezdu vojsk "spřátelených armád", tedy po 21. srpnu 1968), bylo to velmi citlivé téma (viz Slovenské národné noviny, 19. ledna 2019).

Utajení a záměrně zkreslené údaje zmátly také světovou lékařskou obec. Protože se zatajil zdroj od sovětských dělníků (SSSR mělo podle WHO celkem 720 případů), považovala se východoslovenská lokalita za evropský unikát. Mělo se jednat o první případ neimportované cholery v Evropě od roku 1923 (viz kniha Morbidity and Mortality, čerpající z WHO).

Okres Trebišov byl vůbec zajímavý. Od konce 2. světové války (tedy od roku 1945) tam byly epidemie skvrnitého tyfu (původně 1945-6, poslední evidovaný přenašeč ještě roku 2013), malárie (1953), nakonec roku 1970 cholera (vše potvrzeno ze záznamů RÚVZ Trebišov z roku 2015). Určitá míra utajení ale trvá dodnes - historie obce Trebišov zmiňují choleru roku 1831, zmiňují tepelnou elektrárnu, chlubí se 300m komínem vysokým jako Eiffelova věž, ale o epidemii cholery při její výstavbě ani slovo.

A byla někdy cholera v Česku? Historicky ano, na tomto území byly epidemie, i poměrně často. Například město Mohelnice pamatují cholerové epidemie v letech 1832, 1849, 1851 a 1866.

A kde se v Istanbulu vzala cholera?

Spíš je otázka odkud. Probíhala sedmá pandemie cholery (tedy mezi roky 1961 a 1975). Ta se šířila z Indonésie přes Bengálský záliv až do Turecka. Zasažen byl i Sovětský svaz (například krymská Oděsa a ázerbájdžánské Baku), ovšem úřady vše popřely. Podle některých zdrojů (viz Státní zdravotní ústav ČR) trvá sedmá pandemie dodnes.

Poznámka: Istanbul se rozšiřoval z původní polohy hlavně na sever a na východ (tedy na asijskou stranu). Od konce 2. světové války se začal Istanbul živelně rozšiřovat směrem na západ, velmi často nelegální výstavbou. Infrastruktura jen pomalu reagovala na vzniklou situaci. Situaci "pomohly" také uprchlické vlny z Jugoslávie, Albánie či Bulharska a velká vlna přistěhovalectví jak z evropské části Turecka, tak z Malé Asie. Živelnost staveb dokládá také to, že na stavbu nových domů byl použitý mořský písek, pro toto použití naprosto nevhodný (proto se nyní mohutně stará zástavba bourá, protože takto poškozené domy mají malou šanci přečkat velké zemětřesení, které se v oblasti očekává).

Turecko mělo z cholery strach již v létě 1970, protože epidemie cholery byla hned ve třech sousedních zemích - Sýrii, Iráku a Íránu. Turecko proto požádalo WHO o vyslání specialistů, což jim bylo vyhověno (viz Spectator, 1970). První týden v září 1970 WHO poslalo dvoučlenný tým, aby na místě pomohl vyhodnotit situaci. Prvním byl specialista z turecké pobočky WHO, který znal situaci na jihu Turecka. Druhou osobou byl speciálně na tento účel najatý epidemiolog z Československa. Tým nenalezl žádné ohnisko cholery, ani jediný případ. Přitom navštívili všechna potenciálně riziková místa v pohraniční oblasti. Protože Istanbul je na opačném konci země, byl zcela mimo zorné pole. A měsíc poté se právě Istanbul stal ohniskem cholery. A druhým paradoxem bylo, že ani československý epidemiolog nemohl tušit, že ve stejnou dobu vypukne další epidemie cholery v jeho vlastní zemi.

Čtvrť Sağmalcılar byla stejně jako okolní městské obvody napájeny vodovodním řadem, postaveným ještě za Osmanské říše. Kontaminací pitné vody se nemoc snadno šířila. Proto se město rozhodlo následně k masivní rekonstrukci vodovodního řadu, aby k podobným případům již nedocházelo.

Případy v Turecku a Československu nebyly ze stejného zdroje. Shodné bylo to, že šlo o choleru (vibrio cholerae), biotyp El Tor, sérotyp O1. Případy v Turecku ale sérotyp O1 Inaba, zatímco v Československu to byl sérotyp O1 Ogawa (viz WHO PDF).

Definitivní tečku za tímto případem udělalo přejmenování městské části Sağmalcılar, jejíž jméno se stalo symbolem cholery. Od roku 1978 se čtvrť nazývá Bayrampaşa [bayrampaša]. Přesto původní název zcela nevymizel. Jedna stanice metra trasy M1 nese název Sağmalcılar.

Dnešní čtvrť Bayrampaşa není zcela totožná s původní čtvrtí Sağmalcılar. Roku 1991 se Bayrampaşa osamostatnila, do té doby byla od roku 1936 součástí městské části Eyüp (také jako Eyüpsultan). Vlastně po celé 20. století se mohutně měnily hranice jednotlivých čtvrtí, slučovaly se, nebo naopak dělily. Mimochodem - v historii městské čtvrti radnice cholerovou epidemii také neuvádí...

Dá se věřit Wikipedii?

Tady na Wikipedii čtu, že v té Bayrampaše "Dne 1. prosince 2015 v této čtvrti vybuchla stanice metra a exploze za sebou několik zraněných." Jako celá stanice vybuchla?
To je velmi zkreslená interpretace reality. Výbuch sice byl, ale ne na stanici, ale kousek od ní. Navíc - víš co by to bylo, kdyby opravdu celá zastávka vybuchla?
Tam by muselo být mrtvých jako u Verdunu.
No právě. Přesto bylo jen několik zraněných, žádný mrtvý.
Tady píšou, že to bylo přeloženo z anglické Wikipedie.
Fakt? Tam píšou, že "On 1 December 2015, an explosion occurred near Bayrampaşa metro station, leaving several injured."
To už je realitě daleko bližší a potvrzuje moje slova, že to nebyla stanice jako taková, dokonce ani na ní, ale poblíž.
A pak věř Wikipedii.
No, důvěřuj, ale prověřuj.
Ještě se dívám na mapu kdeže to vlastně bylo. Všude se píše Bayrampaša, ale myslí se tím stanice Bayrampaša - Maltepe. Ta je vlastně těsně za hraniční čárou mezi městskými obvody Bayrampaša a Eyüp, navíc jediný přístup je ze strany čtvrti Eyüp, protože tam je obchodní dům Axis.
Takže to vlastně nebylo tam, ale v sousední čtvrti?
No, dva se můžou hádat, ale ano, technicky ano. Hranice leží uprostřed mezi směry dálnice. A metro leží vedle dálnice, už na straně Eyüpu.
Tak se dívám na Google mapy, tam taky píšou, že Bayrampaša, žádné Maltepe!
Důvěřuj, ale prověřuj, správně! Tak se schválně podívej na fotky, která na Google mapách máš. A tady máš i ceduli, podívej se. A co je tam napsáno?
Bayrampaša - Maltepe.

Další katastrofy v Turecku roku 1970

Cholera nebyla jedinou hrůzou, kterou si Turecko muselo onen rok projít. O půl roku předtím 28. března postihlo město Gediz (provincie Kütahya, západní Turecko, na jih od Istanbulu) zemětřesení o síle 7,2. To si vyžádalo 1086 mrtvých, 9452 budov bylo vážně poškozeno.

Zemětřesení nebylo v tomto místě zdaleka poprvé, ale také roku 1866, 1896, nebo 1944. Výsledkem bylo rozhodnutí přesunout město o 7 kilometrů a postavit jej zcela znovu, aby bylo vůči zemětřesením odolnější. Tehdy dostalo jméno Yeni Gediz, později bylo přejmenováno zpět na Gediz.

Může se to vrátit?

Co se týče místních zdrojů infekce v Istanbulu, tak pravděpodobnost je podobně nízká, jako ve městech v Česku nebo na Slovensku. Kvalitní vodovodní řad je samozřejmostí a i úroveň hygieny je vysoký. Ovšem problémem je cestování a následný návrat ze zemí a míst, kde je možnost nakažení cholerou. Proto si nemůže být jistá žádná země.

Doporučená literatura (pokud již není zmíněna v textu):

https://en.wikipedia.org/wiki/1961%E2%80%931975_cholera_pandemic

https://en.wikipedia.org/wiki/Cholera_outbreaks_and_pandemics
https://dergipark.org.tr/tr/download/article-file/399796

New York Times, 27.10.1970, strana 2

Patrik Veselík