České zboží v Turecku: zbrojní minulost

Turecko je pro mnoho Čechů a Slováků větší neznámou, než třeba Thajsko či jiné a vzdálenější místa. Přitom ještě Československo s Tureckem a dokonce ještě za Rakouska s Osmanskou říší obchodovalo, ač se to dnes skoro neví.

Francev Vladimír píše ve své knize 'Československé zbraně ve světě: V míru i za války' (vydala Grada Publishing, a.s. v roce 2015) o vztahu s Tureckem například toto:

Turecko, stát poražený ve spolku s Německem a Rakousko-Uherskem v 1. světové válce, nepodlehlo depresi z drakonických mírových podmínek z roku 1920, kdy přišlo o čtyři pětiny svého území, a pod vedením generála Mustafy Kemala vedlo válku s Řeckem a vydobylo si své místo na slunci v roce 1923, kdy se stalo republikou. Charismatický vůdce Turků, dodnes zde bezmezně uctívaný jako otec Turků (Atatürk), během několika let přeměnil zaostalou zemi na moderní stát, jehož hlavní oporou se stala armáda, která dostala při celkové modernizaci turecké společnosti pochopitelně prioritu.

Při hledání nové výzbroje proto Turecko v roce 1925 navázalo mimo jiné spojení také s Čs. Zbrojovkou, u které 10. prosince smluvně objednalo 40 000 pušek Mauser vz. 98/22, vyrobených zde krátce před tím pro domácí armádu, jako první výrobek puškárny na strojích a z materiálu zakoupeného výhodně v Německu. Tehdy již nebyl k dispozici plný počet, ale MNO jich uvolnilo 30 778, za něž musela firma dodat 23 084 nových krátkých pušek vz. 24, a zbylých 9222 dlouhých pušek vz. 98/22 musela pro Turky urychleně vyrobit, neboť dodací lhůta zněla na čtyři měsíce. Po vydodání posledních pušek v březnu 1926 došly promptně na konto firmy z otomanské banky příslušné peníze. Turecko se obrátilo na Čs. Zbrojovku znovu v roce 1935, kdy si objednalo 5675 lehkých kulometů ZB30 s dodací lhůtou do 30. listopadu 1936. Jelikož firma neměla promptně platících zákazníků zrovna nazbyt, vynasnažila se podmínky turecké smlouvy splnit, což se jí dařilo, a do Československa za ně putovala jako protihodnota kvanta kvalitního tabáku. Hned v roce 1937 byla uzavřena smlouva na dalších 2000 kulometů ZB30 a tuto objednávku v Brně vyřídili v červnu a červenci 1938, ale následující partii 2130 stejných zbraní již zabavili Němci a v prosinci 1939 putovaly do arzenálu jejich policie a vojsk SS.

Čs. Zbrojovka kromě kompletních zbraní dodala do Turecka samotné závěry pro pušky Mauser a to 40 000 kusů pro typ 98 a 10 000 pro starší M.88, později za téměč výrobní cenu, jen aby si tento důležitý trh udržela, a dále také 6000 hlavní pro kulomety Maxim. Tyto kulomety jako celek i s příslušenstvím pak Turecko nakoupilo v letech 1934 a 1935 od Zbrojovky Ing. F. Janeček, a to 1011 kusů v lehkém provedení M.08/15 a 850 těžkých M.08. Ta je získala od MNO, které o ně v té době již nemělo zájem, a provedla na nich repasi. Vojákům poté za ně dodala díly pro lehké kulomety vz. 26, nakoupené od brněnské zbrojovky.

 Turecko brzy po válce zakoupilo obdobně výhodně jako Československo podle údajů škodováckého informátora 7000 kulometů Schwarzlose M.7/12 ráže 8 mm Mannlicher ve štýrské zbrojovce OEWG, ovšem potřebovalo je přestavět na střelivo 7.92 mm Mauser, které všeobecně používalo. Tohoto úkolu se ujala Zbrojovka Ing. F. Janeček, která měla s tímto úkolem zkušenosti, neboť takto upravovala všechny kulomety Schwarzlose československé armády, které pak dostaly označení vz. 7/24. "Janečkárna" pracovala na výrobě nových součástek pro turecké kulomety mezi červnem 1928 a říjnem 1929, takže stihla dodat jejich soupravy pro ráži 7,92 mm v počtu přesahujícím tisíc kusů. Jejich celkový počet není přesně znám.

 Také Škodovy závody navázaly již ve 20. letech 20. století v Turecku na svoje exportní úspěchy ještě z období před 1. světovou válkou. Zákazník sice dostal pouze část svých děl, ovšem ne vinou výrobce. Ostatně v průběhu války byla turecká armáda jako spojenec Rakousko-Uherska odškodněna dalšími dodávkami ze Škodovky a to 72 horskými kanony 7,5 cm M.15 a 48 horskými houfnicemi 10,5 cm M.16. Už v roce 1928 šlo do Turecka 100 000 ran pro 7,5cm horské kanony Škoda, ale zároveň objednalo 184 nových horských kanonů 7,5 cm od konkurenční švédské firmy Bofors. Nicméně Škodovka se záhy prosadila s dalším horským materiálem, 10,5cm houfnicemi na střelivo Krupp, vylepšenými oproti válečnému vzoru M.16 na standard československých 10cm houfnic vz. 16/19. Smlouva na dodávku 124 kusů s příslušným střelivem byla podepsána 29. července 1929. Turci je dostali do listopadu 1932 a označili jako Mod. 29. Jelikož s nimi byli spokojeni, přiobjednali 28. června 1935 ještě dalších šest baterií - 24 kusů.

7,5cm horský kanón M 15 (foto: viz státní vojenský archiv Vídeň)

Obchody Škodovky v Turecku řídil velmi schopný rakouský Němec Dr. Otto Bolschwing, který tu spolehlivě pracoval jako ředitel ještě za 2. světové války. V Ankaře podepsal s tureckým ministrem války Mustafou Abdulhalikem 4. října 1930 smlouvu na dodávky 15cm (149,7mm) hrubých houfnic K1, která firma vyvinula speciálně podle tamních požadavků. Vznikla tak velmi povedená moderní zbraň s dostřelem 15,2 km a hmotností 5,6 tuny, přepravitelná v dvou kusech šestispřežím nebo vcelku pásovým tahačem, která se pak ve velkých sériích i ve verzi K2 a K4 vyráběla pro Írán, Rumunsko Jugoslávii a jako vz. 37 pro československou armádu. Turecké objednávky z let 1930, 1935 a 1936 ve třech sériích při celkovém počtu 172 ks (40 baterií + 12 kusů armádní zálohy) zaměstnávaly dělovku v Plzni ještě v roce 1939. Celkem 37 houfnic se expedovalo již po okupaci a na místo určení dorazila poslední baterie a tři kusy armádní zálohy v červnu 1939. Montér Táborský, který jejich zásilky přejímal a kompletoval, se po celá ta léta prakticky z Turecka nehnul a musel zde řešit vyvstalé problémy operativně. Jednou to byla nutnost opatřit jeřáb, jindy vyspravit polorozpadlé vykládací nábřeží, vícekrát musel po otevření beden kamuflovat rezaté skvrny na dělech. K ruce sice vždycky měl dostatek silných, leč prostých vojáků, takže s organizací práce si musel poradit sám.

Turecko se v polovině 30. let 20. století rozhodlo, vzhledem k bídným komunikacím, své dělostřelectvo z větší části motorizovat pomocí pásových tahačů. A tak se zde prosadil s velkými objednávkami v silné mezinárodní konkurenci (americký Caterpillar, francouzská Somua) i další československý koncern ČKD. Několik postupných objednávek znělo na celkem 625 pásových tahačů různé velikosti – Praga TV (13), T6 (434), T7 (40), T8 (62) a T9 (76), z nichž firma všechny dodala, až na 60 nejsilnějších T9, které v roce 1940 zabavili Němci. Siláci Praga T9 s tahem 15 tun na háku byli určeni pro trakci těžkých mobilních pobřežních kanonů 21 cm V a houfnic 24 cm U ze Škodových závodů, které až na dvě houfnice ze stejného důvodu do Turecka také nedorazily.

 Turecká armáda objednala u Škodovky 17. června 1936 celkem po 12 těchto těžkých kusech, které založily novou konstrukční školu Škoda v této kategorii, jejíž uplatnění na bojištích 2. světové války bude popsáno v příští kapitole. Dvě 24cm houfnice U dorazily ve 43 bednách na místo určení, do pevnosti Čanakkale, na lodi BOSFORO 10. května 1939. Tam je už čekal montér Táborský se stovkami vojáků a třemi traktory, přesto vykládka trvala půldruhého dne. Zásilka druhé dvojice byla připravena v Plzni koncem června 1939, ale tu již stihl německý zákaz vývozu do Turecka. Škodovácká houfnice 24 cm U č. 1 a 2 zaručeně dodnes střeží strategické úžiny Bospor nebo Dardanely, neboť Turci se starých dobrých zbraní nezbavují.

První export obrněných vozidel z českého prostoru se uskutečnil již v době 1. světové války, když pražská automobilka Praga (později součást ČKD) vyvezla v roce 1916 do Turecka desetikusovou sérii obrněných automobilů Praga R, vyzbrojených kulometem Schwarzlose v otočné věži. Tyto automobily jsou dokumentačně podchyceny, ale okolnosti tohoto obchodu blíže známy nejsou.

 Tolik citace z daleko obsažnější knihy. Použité snímky ze zmíněné knihy nepocházejí.

Zmíněný vůz Praga R zmiňuje také Vojenský historický ústav Praha:

Za základ tohoto obrněného vozu byl vzat podvozek nákladního automobilu Praga R (vyráběn od roku 1913) verze 4/II s čtyřválcovým benzinovým motorem o objemu 3824 cm² a o výkonu snad 35 koňských sil; udává se, že automobil mohl jet po silnici rychlostí až 45 km/h. Karoserie byla z nýtovaných plechů o síle 5 mm, jež měly odolat palbě z ručních zbraní. Otočná věž mohla být shora otevřená, případně zakrytá stříškou, a vyzbrojena byla kulometem Schwarzlose. Osádku tvořili tři muži. Prototyp byl hotov roku 1916, provozní zkoušky v Milovicích zdárně dokončil následujícího roku a bylo vyrobeno ještě devět dalších strojů. Všech deset vozů bylo vyvezeno do Osmanské říše, kde měly sloužit potřebám tamní policie.

Pokud se chce z výšin Česka/Československa/Rakousko-Uherska posmívat Turecku/Osmanské říši, tak Vojenský historický ústav má odpověď i na to:

Obrněné automobily byly odmítnuty Rakusko-Uherskem s vysvětlením, že plašily koně.

Mimochodem: Zbrojovka Ing. F. Janeček, to není nic menšího, než JAWA. Zde je důkaz:

Zdroj: https://kralmotoru.cz/media/jawa-slavny-vyrobce-motorek-ktery-vyrabel-i-auta

Poznámka: Přestože jde o Československo (když vynechám dobu Rakousko-Uherska), byly zbrojařské firmy především z Čech (Škoda z Plzně, Ringhofferovy závody a.s. z Prahy - Smíchova, ČKD z Libně u Prahy [dnes součástí Prahy], Praga coby společný projekt obou společností, Ing. F. Janeček z Prahy [tedy - Nuslí] atd.).

Zpět do Česka

Roku 2011 se povedlo jeden kus houfnice 15 cm typu K1 získat v Turecku a dopravit do Česka. Sbírku Vojenského historického ústavu Praha se tímto darem podařilo doplnit o zásadní exponát. Houfnice byla ještě v Turecku kompletně zrestaurována. Nyní se nachází ve Vojenském technickém muzu Lešany.

http://www.vhu.cz/skodovacke-delo-se-vraci-domu-po-osmdesati-letech-z-turecka/

http://www.vhu.cz/houfnice-se-vznesla-a-usedla-na-nadvori-zizkovskeho-muzea/

Jaký je rozdíl mezi dělem, kanónem a houfnicí?

Vojenský historický ústav uvádí následující popis:

Dělo je souhrnný termín a jde o dělostřeleckou hlavňovou zbraň.

Děla se člení podle různých kritérií – např. podle vývrtu hlavně (hladký a drážkovaný), pohyblivosti na lafetě nebo podle místa působení (lodní, letecké, pozemní).

V případě pozemních děl členíme děla na houfnice a kanóny.

Houfnice jsou děla pro nepřímou palbu, mají krátkou hlaveň (15 až 30-ti násobek její ráže). S houfnicemi se setkáváme už u husitů, jsou určeny pro střelbu „do houfu“, jejich hlavním cílem je pěchota.

Kanóny jsou děla pro přímou palbu, vyznačují se dlouhou hlavní (40 až 80-ti násobek její ráže). Cílem kanónů mohou být např. tanky a další jednotlivé cíle.

Martin Harák uvádí ve své knize 'Autobusy Škoda 706 RO a RTO: historie, vývoj, technika, modifikace' snímek, na kterém jsou desítky kusů nově vyrobených autobusů Škoda 706 RO v závodě Karosa Vysoké Mýto, určených na export do Turecka.