Nádherné filmové parodie legendární režisérské hvězdy nejsou příliš přenositelné ze střední Evropy. Však filmy jako Muž z prvního století (1961), Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), Zabil jsem Einsteina, pánové! (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Adéla ještě nevečeřela (1977) či Tajemství hradu v Karpatech (1981) patří mezi špičku parodické české sci-fi, kde ruka Odřicha Lipského tvořila námět, scénář, nebo režii. Proč se turecký divák tak odlišuje od toho českého?
Klíčem k poznání je 19. a první polovina 20. století. Česko žije divadlem ve všech podobách, silnou roli hraje opereta s mnoha velmi naivními příběhy a podobně naivní způsob hraní s přehnanými gesty. U některých divadelních spolků se k nižší kvalitě scénáře mohla přidat i nižší kvalita hereckého či režisérského umění.
Opereta je žánr, který nezasáhl svět rovnoměrně, ba ani Evropu. Hudba si sice cestu našla, ale samotná hraná opereta již méně. Přestože v Turecku je hudba takových autorů, jako jsou Franz Lehár, Emmerich Kálmán, Jacques Offenbach, Bedřich Smetana, Florimond Hervé, Johann Strauss starší i mladší. Již seznam těchto legend napovídá, že jde o prostředí Rakousko-Uherska a Francie (s občasným přesahem do nejbližšího okolí, viz Velká Británie). Je tedy nefér vyžadovat znalost světa operet od tureckého diváka.
Turecko mělo silnou vazbu na Rakousko-Uhersko, takže opereta se v Turecku přece jen vyskytovala. Nešlo ale o masovou záležitost, ale spíš o módní výstřelek Istanbulu, někdy i dalších velkých měst. Mezi turecké operety patří Leblebici Horhor (1923, zfilmováno roku 1934). Další dílo z roku 1933 pod názvem Lüküs Hayat (autor Cemal Reşit Rey) se v Istanbulu tu a tam dokonce hraje dodnes. Turecký divák je ale divadelní nadsázkou políben nedostatečně na to, aby právě tento aspekt filmů Oldřicha Lipského pochopil (bere to příliš vážně).
Opereta je vlastně komedií až parodií už sama o sobě, protože fraška či burleska je základem operetního scénáře. A právě filmy Oldřicha Lipského (a řady dalších) je založena na dobré znalosti právě světa operety, který tak skvěle paroduje. Ostatně se náznak dostal dokonce i do jednoho titulu: Limonádový Joe aneb Koňská opera.
Loutky
A můžeme jít dokonce ještě dál, a to do světa loutek. Ten je v Česku dodnes známý a oblíbený, však loutková divadla jsou napříč Českou republikou. Jejich diváky jsou nejen děti, ale i dospělí. A rozhodně nejde o dozor tříd či doprovázející rodiče, protože mnohé scénáře jsou určeny spíš dospělému divákovi. Komu není známo například skvělé královéhradecké divadlo Drak, ten zcela jistě zná pražské Divadlo Spejbla a Hurvínka (mimochodem Spejbl oslavil v loňském roce 100 let). České loutkářství je ostatně od roku 2016 zapsáno organizací UNESCO na seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva.
Když se řekne loutky, v Česku šlo a jde typicky o marionety (závěsná loutka s pohyblivými končetinami, ovládaná shora lanky). Český typ má dokonce vlastní kategorii (marioneta britská, německá, sicilská, barmská a česká). Musíme se zmínit o legendách typu Matěj Kopecký, postavičkách typu Kašpárek (předtím Pimprle), král, princezna, rytíř, čert, sedlák a podobně.
Když se řekne loutky a Česko, je nutné přidat také slovo film. Loutkové filmy mají v Česku také velkou tradici, ať jde o díla takových umělců, jako byl Jiří Trnka (Staré pověsti české, Dobrý voják Švejk, Kybernetická babička, Ruka, večerníček Broučci), Hermína Týrlová (Ferda Mravenec, Vzpoura hraček, Uzel na kapesníku, Hvězda betlémská, večerníček Z deníku kocoura Modroočka), Břetislav Pojar (Pojďte pane, budeme si hrát), Karel Zeman (Čarodějův učeň, Pohádka o Honzíkovi a Mařence, efekty ve svých filmech viz Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil) a dalších.
Turecko loutky v tomto směru vycházejí ze zcela jiných tradic. Turecko používá namísto trojrozměrných všestranně se pohyblivých marionet stínové loutky s prapůvodem z Číny. Jedná se o plošné postavy, přiložené ze zadní strany bílé opony (ta je ale umístěna trvale). Předlouhou tradici mají Karagöz a Hacivat [karagöz a hadžívat]. Namísto středoevropského Kašpárka se v roli chudého a nevzdělaného, ale chytrého a bystrého kladného hrdiny "z lidu" stal Karagöz (asi bychom řekli Černoočko). Hacivat představuje vrchnost se vzděláním, mluví poeticky, používá archaismy typu osmanské turečtiny (velké množství arabských a perských slov) a myslí těžkopádně.
A víte, že turecký Karagöz a Hacivat inspiroval, takže lze v Řecku najít obdobnou loutky jménem Karagiozis a Hatziavatis? Za dob Osmanské říše se dostalo schéma například do Tuniska, kde byl následně zakázán francouzskými vládci, protože postava Karagöze se trefovala právě do nich (Francie kolonizovala Tunisko od roku 1881 až do roku 1956, kdy byla Francie donucena uznat nezávislost země).
Turecké loutkářství je tedy již ze svého principu plošné, zatímco to české je prostorové (2D versus 3D). To se přeneslo na opět dvourozměrný prostor typu filmového plátna. A turecký divák je spíš neloutkový, nedivadelní, zato filmový.
Mimochodem: turecky se marioneta řekne "ipli kukla"
Humor parodický až černý
Tato kategorie je v Turecku v drtivé většině neznámá. Může za to i fakt, že mnohé vtipy jsou založené na tom, že tohle by "přece" nikdo neudělal. Na to se v Turecku ale spoléhat nelze, protože mnohé pointy černého humoru zde opravdu může někdo v reálném životě dotáhnout do konce.
 |
| zdroj: Wikipedia |
Příkladem černého humoru z mírné historie bylo parte Velkoněmecké říši, které se po Praze roku 1945 šířilo. Nejaktuálněji je specifický humor použitý ve videonahrávkách "Čauky lidi", které každý týden tvoří Petr Jablonský (paroduje premiéra Andreje Babiše, a to jak osobu, tak politiku), viz extra.cz.
Těžce ztraceno v překladu
Že překlad do jiného jazyka je problém, to je známá věc. Vezměme si významově odlišné směry dvojice "velká holčička" a "malá slečna", ačkoli se vztahuje ke stejné věkové kategorii. Dokonce i jazyky světového věhlasu by s touto dvojicí měly problém, viz francouzština.
O kategorii vyšší je problém případného probásnění textu, neřku-li vyslovené verše. A zde je znát, jestli byl překlad svěřen řemeslnému rychlopřekladači (myšleno osobu), nebo zda byl ponechán dostatečný čas, aby překladatel a skrytý básník v jedné osobě se dosytosti vyřádí. Příklad této kategorie je pohádka Mrazík, v Česku obrovská legenda (bez které prostě nejsou Vánoce), na Slovensku je málo známá a vůbec už ne oblíbená. Proč? Protože v českém dabingu se používají verše, zatímco ve slovenském dabingu je text jen prostě přeložený (a na některých místech téměř se sklonem k vulgárnostem). Pak se nelze divit, že se Slováci diví Čechům proč že tak Mrazíka oslavují.
Ještě vyšší kategorie je překlad uměle vytvořeného jazyka, či přesněji nářečí. A do toho se pustili Oldřich Lipský a Jiří Brdečka při psaní scénáře k filmu Tajemství hradu v Karpatech. Přiznejme si, i na 20. století je kniha Tajemný hrad v Karpatech poněkud slabá a naivní (přece jen svět se změnil od doby, kdy Jules Verne tuto knihu psal). Proto tvůrci zvolili humor na mnoha frontách, včetně humoru jazykového.
Mimochodem: netuší někdo, proč Microsoft chce namísto oficiálního jména Jules vkládat poněkud familiární Juliš?
Kdo chce pochopit poetičnost a komičnost jazyka, ten musí mít alespoň základní povědomí o nářečích napříč Českem. To uniká dokonce i některým Slovákům, kteří potom napíší třeba "Brněnský hantec mi až tak nevadil" (viz Harfuska na ČSFD.cz).
Příklady:
Čórtův hrád, tam strašá.
Pane hrábě, tady už ložírovali jinší milostpáni, například aji sám jenerál Patláj! Ten potém po téj patálii v údolí Žinčice potom poudal nášmu dědkoj: bitvu jsem presrál. Ale dobro se vyspál! (zde je vliv krkonošského / severovýchodočeského nářečí)
Zde jen malá poznámka k další vrstvě humoru: žinčice není údolí, ale nápoj z ovčího mléka podobný kefíru, pocházející původně z Rumunska (rumunsky jîntiţa), který skupina valašských emigrantů na Moravu a na Slovensko přivezla s sebou (to probíhalo od 14. do 17. století, hlavně se usazovali v oblasti, známé dnes jako Valašsko u slovenských hranic). Mírně projímací účinek je následně vypíchnut oním slovem pro prohru v bitvě.
Řada filmů má precizní slovní projev. Mnohdy je znát, že vznikla kniha, podle ní divadelní představení, podle něj film. A pokud se k tomu přidá takové jméno, jako například Jiří Brdečka, tak není co řešit.
Teď si vezměme takto vymazlený jazykový projev, nechme ho přeložit do angličtiny a zjednodušit do titulků. Pak z toho může vyjít takový paskvil, jako například:
[česky, mluvené slovo] Složenky, vy krávy zelený nenažraný.
[anglicky, titulky; zpětně přeloženo do češtiny] Proklaté účty!
Asi jste poznali větu z úst pana Louky (Zdeněk Svěrák) z filmu Kolja (1996)
A tak je to v Istanbulu se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat