Básnická tvorba pocházející z Turecka je v Česku známá velmi málo, spíš vůbec. Přitom třeba Cahit Külebi je v Turecku znám velmi, stal se součástí tureckého kulturního dědictví a školních učebnic. Právě dnes je výročí jeho úmrtí (před 25 lety).
Nejdříve kdo to vlastně byl Cahit Külebi [džáhit küľebi]? Především přední turecký básník a autor. Narodil se 20. prosince 1917 ve vesnici Çeltek v okrese Zile, provincii Tokat v Osmanské říši (dnes Turecko, střed severní části). Toto místo komentoval na sklonku svého života takto:
„Narodil jsem se ve vesnici Çeltek, která je 12 km od okresního města Zile, Tokat. Moje rodina emigrovala, když ruské armády obsadily východní Anatolii během první světové války. Přišla a usadila se v oné vesnici po dlouhé cestě na volském povozu během zimního soudného dne. Moje matka měla horečnaté onemocnění, úplně jí vypadly vlasy, ale nezemřela a porodila mě.“
Po dokončení školy v Sivasu se odstěhovali do Istanbulu, kde absolvoval Katedra tureckého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické. Poté nastoupil jako učitel turečtiny a literatury v Ankaře a Antalyi. Roku 1964 působil jako kulturní atašé Turecka ve Švýcarsku a poté zpět v Turecku jako generální tajemník Asociace tureckého jazyka. Básnické sbírky vydával od roku 1946 do 1996. Zemřel 20. června 1997 v hlavním městě Ankaře.
POZNÁMKA: Numerologové by se na něm asi vyřádili. Narodil se 20. prosince 1917 s zemřel 20. června 1997 (také dvacátého, také sedmý rok, na den půl roku před/po narozeninách). Svou první básnickou sbírku vydal roku 1946, poslední 1996.
Připomeňme si alespoň jeho báseň Istanbul.
ISTANBUL
Nákladní auta s melouny míjejí;
A já jsem stále myslil jenom na ni;
Nákladní auta s melouny míjejí;
A já jsem stále jenom na ni myslil,
Já, který jako ptáci
býval tu volný kdysi.
Celý tento můj známý svět
Se jednoho dne náhle zřítil;
Celý tento můj známý svět
Se náhle zřítil jednoho dne;
A ve střídání let
Jen zapomenout zbývalo mně.
Všichni odešli posmívajíce se,
A mě se stala tato místa cizí;
Všichni odešli posmívajíce se,
A mě se stala cizí tato místa;
Auto za autem dále ještě míjí,
Ale píseň ve mě, ta již ztichla.
(z francouzštiny přeložil Antonín Vlach; otištěno v časopise Sklizeň, září 1954)
Poznámka: u básní by se asi nemělo používat slovo "přeložit", ale spíš "přebásnit", protože jde hlavně o překlad pocitu, nikoli o přímý překlad slov.
MIMOCHODEM: Co byl časopis Sklizeň? Šlo o samizdat, nezávislou kulturní revue, kterou vydával Antonín Vlach v letech 1953 až 1969 spolu s jmenovcem Robertem Vlachem v německém Hamburku po emigraci z Československa roku 1949. Poté Slizeň opatroval Antonín Kratochvil do té doby, než začal spolupracovat s novým nakladatelstvím 68 Publishers, které založili po své emigraci do kanadského Toronta Zdena Salivarová-Škvorecká a její manžel Josef Škvorecký. Zde jsou (snad) všechny výtisky v PDF provedení. Příběh pánů Vlachů zdokumentoval například Český rozhlas, ještě více potom Michal Přibáň z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Shrnuto: zmíněnou báseň Istanbul si tedy mohli přečíst Češi v zahraničí, ale přímo v Československu velmi výjimečně.
Výše uvedený překlad je dvojí (tedy nejdřív z turečtiny do francouzštiny a poté do češtiny) a již lze uvažovat o "ztraceno v překladu". Nyní pokus o přebásnění originálu básně s využitím Deepl:
Nákladní auta vozí melouny a já
Pořád jsem na něj myslela,
Nákladní auta vozí melouny a já
Pořád jsem na něj myslela,
Když jsme v Niksaru byli doma
Byl jsem volný jako malý vrabec.
Pak se svět změnil
Zvlášť voda, zvlášť vzduch, zvlášť půda.
Pak se svět změnil
Zvlášť voda, zvlášť vzduch, zvlášť půda.
Roční období jak rychle uběhla
Zapomeňte, zapomeňte, zapomeňte.
Rozumím, toto město je jiné
Všichni mě podváděli,
Rozumím, toto město je jiné
Všichni mě podváděli,
Nákladní auta opět melouny vozí,
Ale písničky mi došly.
...a nyní originál básně:
İSTANBUL
Kamyonlar kavun taşır ve ben
Boyuna onu düşünürdüm,
Kamyonlar kavun taşır ve ben
Boyuna onu düşünürdüm,
Niksar'da evimizdeyken
Küçük bir serçe kadar hürdüm.
Sonra âlem değişiverdi
Ayrı su, ayrı hava, ayrı toprak.
Sonra âlem değişiverdi
Ayrı su, ayrı hava, ayrı toprak.
Mevsimler ne çabuk geçiverdi
Unutmak, unutmak, unutmak.
Anladım bu şehir başkadır
Herkes beni aldattı gitti,
Anladım bu şehir başkadır
Herkes beni aldattı gitti,
Yine kamyonlar kavun taşır
Fakat içimde şarkı bitti.
(zdroj: siir.gen.tr)
....a teď totéž (recituje Ali Burak ÖRÜM, učitel turečtiny, Střední odborná a technická anatolská škola Nene Hatun)
A tak je to v Istanbulu se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat