Istanbul chystá novou trasu tramvaje v dopravně klíčové části

Istanbul je rozprostřen na obrovské ploše. Přesto existuje "efekt Harrachov", kdy je v části města vše soustředěno kolem jediné silnice. Snad nejkritičtější je část dálnice D100 na asijské straně města. Pod jejím povrchem vede trasa metra M4, navíc směrem k moři ještě pomáhá Marmaray, páteřní vlakové spojení napříč Istanbulem. Přesto je to málo. Proč?

Zástupkyně generálního tajemníka radnice velkoměsta Istanbulu doc. dr. Pelin Alpkökin zveřejnila plán na novou tramvajovou trasu. "Vyvíjíme projekty pouličních tramvají, abychom vrátili důležitým ulicím Istanbulu jejich bývalou krásu. Koncem roku budou hotové projekty naší pouliční tramvaje Kadıköy-Maltepe, která pokračuje naší ulicí, známou také jako minibusová ulice anatolské části."

Informace nadšeně přivítal starosta městského obvodu Maltepe pan Ali Kilič a předvedl mapu v přesnější podobě.

Co to vyřeší v Kadıköyi?

Tato atraktivní čtvrť má řadu dopravních problémů. Na jedné straně máme několik přístavišť pro osobní dopravu přes Bospor, dále je konečná metra M4 (druhá konečná je na letišti Sabihy Gökčen), dále je tu klíčová zastávka Marmaraye zvaná Söğütlüçeşme (kdo to z turistů vysloví dobře, získává metál) a navíc konečná metrobusu. Tyto body byly doposud samostatné, nic je nespojovalo. To má vyřešit právě chystaná tramvajová trasa.

pravděpodobná trasa tramvaje v Kadıköyi

Na přiložené mapě je detail s náčrtem pravděpodobné trasy (červeně) s alternativou k metru a dalšímu přístavnímu molu (oranžově).

Další drobností je spojení mezi sochou býka (takové asijsko-istanbulské "sejdeme se u koně / pod ocasem" neboli u sochy v horní části Václavského náměstí, česky řečeno meeting point). Je to jak startovní bod pro večerní posezení někde v Kadıköyi, tak pro dámské oděvní nákupní šílenství na Jahodové ulici (Çilek Sokak [čilek sokak]).

Ano, existuje zde sice tramvaj T3, ale je to okružní historická relikvie (ač krásná a nostalgická), ale slouží spíš pro obsluhu části Moda. Je otázkou jak se vyřeší provoz na Söğütlü Češme Cd., kde jedna tramvajová trať již vede (právě zmíněná trasa T3). Tramvajová trasa T3 má několikrát týdně problém se špatným parkováním, takže se musí čekat, až se řidič vozu smiluje, nebo až je vozidlo odtaženo. Je otázkou, zda nebude v daných místech podobný problém pro novou trasu.

Možností jak to vyřešit je celá řada, nechme se překvapit s čím přijde radnice Istanbulu.

Jen nedaleko je další klíčové místo, stadion fotbalového klubu Fenerbahče, které doposud nemá vlastní zastávku žádné kolejové dopravy.

Proč ještě tramvaj?

Metro i Marmaray již z principu podzemní kolejové dopravy mají jednak zastávky s většími rozestupy, jednak hůře dostupné (trvá přece jen minuty, než cestující dojde z povrchu na nástupiště podzemní zastávky). To se vyplatí pro delší trasy, ale pro kratší řada lidí raději volí povrchovou dopravu, tedy autobusy, minibusy nebo dolmuše. Ty jsou ale přetíženy.

Proto velkoměsto Istanbul zvolilo možnost ještě k tomu všemu přidat tramvajovou dopravu. Protože ta má vlastní trasu, není blokována častými dopravními zácpami, takže dopravu může výrazně zrychlit (oproti autobusům a dolmušům). Za další může tak velká přepravní kapacita nahradit řadu autobusů a dolmušů, takže se mohou automobilové zácpy zmenšit. Také se zkvalitněním dopravy může snížit potřeba využít vlastní auto namísto městské hromadné dopravy.

Co je na minibusech či dolmuších špatně?

Dolmuše jsou určeny pro nejmenší veřejnou dopravu na trasách, kde klasické autobusy již nejezdí. Někdy se ale jedná o natolik přetížené trasy, že by si klasické velké autobusy zasloužily.

Pro nejmenší hromadnou dopravu se využívají po Istanbulu typicky minibusy pro 14 sedících a podobný počet stojících pasažérů (viz Otokar M-2000 / M-2010 / M-3000 / Centro s centrálními dveřmi ze strany) s výjimkou některých tras (viz "BT" trasy Bešiktaš-Taksim nebo Bakırköy-Taksim, Bostancı-Taksim), kde se používají ještě menší mikrobusy na základě LCV kategorie neboli lehké užitkové vozidlo (Volkswagen Transporter, Ford Transit, Renault Trafic). Tam je místo pro asi deset sedících pasažérů, stát se nedá.

Dolmuše/minibusy se od ostatní dopravy odlišují tím, že se v nich platí pouze v hotovosti. Karty městské dopravy (IstanbulKart) v nich nejsou přijímány, takže se pro pasažéry doprava využitím dolmušů zdražuje. Za další ve svátcích a při jiných příležitostech, kdy je městská doprava zdarma, se to netýká dolmušů/minibusů.

tradiční starší minibus, Otokar M-2000 (snímek z roku 2013 z Üsküdaru, Istanbul; zdroj: Wiki)

Kromě výjimečných tras typu start-cíl (jako (viz Bešiktaš - Taksim) je nutné rozpoznat který minibus to je, na jaké trase jezdí. Pro identifikaci neslouží číslo, nýbrž barva střešního světla a soupis zastávek na různých místech vozu. To je nepříjemné i přes den, natož při špatné viditelnosti (v mlze či v noci). Pravé dolmuše mají stejnou vizáž (na střeše je pouze nápis dolmuš bez označení trasy), pouze nápis na čelním skle oznamuje odkud kam jezdí.

MIMOCHODEM: Dolmuš je neoficiální označení (plný). Oficiální jméno je "minibüs indi bindi" (ovšem tam jsou dvě podkategorie, minibus a dolmuš). Nedoporučuji je pod tímto názvem hledat, veřejnost to nezná. Někdy se používá ve zprávách zjednodušené "minibüs".

Protože dolmuše mohou zastavit kdekoli, nepoužívají autobusové zastávky. Na zastávkách s čekárnou jsou sice jízdní řády autobusů, to se ale netýká dolmušů (dokonce tam ani nejsou zmíněny, že tudy vůbec jedou).

příklad mikrobusu, dolmuše (trasa Kadıköy-Bostancı, asijská strana Istanbulu; zdroj: NationalTurk.com)

Pro vozíčkáře nebo pasažéry s dětským kočárkem je cestování minibusy/domlušemi buď opravdovou noční můrou, nebo je vysloveně vyloučen (například pro zaplnění vozu, nebo pro nevhodné vnitřní uspořádání, viz dolmuše využívající mikrobusy).

MIMOCHODEM: Na některých venkovských lokalitách minibus/dolmuš simuluje dokonce dálkovou přepravu (např. 100 kilometrů). To je samozřejmě s minimální úrovní bezpečnosti rovnající se nelegálnímu hazardu (i na turecké poměry), ovšem převažuje přílišná benevolence.

Nepříjemnou částí cestování minibusy / dolmuši často bývá nízký komfort cestování. Noční můrou pro cestující je například vystupování, protože jsou vozy přeplněné (především u minibusů). Přílišná obsazenost je živnou půdou pro případné obtěžování až útoky některých mužů na ženy (sice výjimečné, ale existuje). Mezi další nepříjemnost patří malý objem vzduchu, takže potenciální zápach. To se někteří snaží řešit otevřenými okny, což je zase skvělé pro případné nastydutí.

minibus Otokar Centro (na výstavě)

Velmi kritizovanou částí dopravy minibusy/dolmušemi je bezpečnost. Velkoměsto Istanbul například chtělo již před časem zakázat stojící cestující, což vyvolalo masivní protesty řidičů minibusů / dolmušů a kolaps dopravy (takže radnice ustoupila). Jen nové vozy jsou sice vybaveny bezpečnostními pásy na sedadlech, ovšem řada cestujících to jednak neví, jednak netuší proč to použít. Někteří řidiči v létě pod záminkou větrání prostě dveře ani nezavřou, takže se opakovaně stalo, že cestující za jízdy vypadli ven (i se smrtelnými následky).

LÍBÍ SE VÁM ČLÁNEK? PODPOŘTE AUTORY TÍM, ŽE BUDETE ČLÁNEK SDÍLET DÁL A ŽE BUDETE NAVŠTĚVOVAT STRÁNKY https://zitistanbul.blogspot.com/ či Twitter https://twitter.com/ZitIstanbul

Dalším nešvarem řidičů minibusů / dolmušů je jejich pocit beztrestnosti. To se projevuje nejen neskrývanou ignorací pravidel silničního provozu, ale také například kouřením za volantem (což je zakázáno), telefonováním za jízdy atd. Sice leckde jsou nainstalovány kamery, ale...

MIMOCHODEM: Co je dolmuš, co je minibus? Výklad se liší město od města, lokalita od lokality. V Istanbulu je skutečný pravý dolmuš malé vozidlo, kde nelze stát (prapůvodně velké taxi). Proto to vychází z výkladu "dolmuš" (plný, plně obsazený) a z fráze, že se jedná o sdílené taxi. Pokud se jedná o větší dopravní prostředek, již je označováno jako minibus. Tradiční dolmuše na základě mikrobusů jsou typicky na historických trasách dolmušů, tedy na/z Taksim (na evropské straně) či do/z Kadıköye (na asijské straně).

Minibus / dolmuš může zastavit pro nástup či výstup cestujících kdekoli po trase, není vázán na zastávky. To je na jednou stranu příjemné, na druhou stranu do dopravu pro ostatní cestující zpomaluje. Noční můrou to je pro ostatní řidiče, protože dolmuše patří mezi nejnebezpečnější vozidla v istanbulském provozu.

Další okolností je ekologie provozu. Typické dolmuše mají dieselové motory, zatímco tramvaje jsou vez výjimky elektrické. Sice existují i elektrické modely minibusů pro účely dolmušů (viz Otokar e-Centro), v praxi se ale nevyskytují.

Dalším ohledem je komerční zaměření. Řidiči nemusejí mít pevný jízdní řád; někdy prostě čekají, než se vozidlo naplní a až poté vyjedou. Pro získání dalších zákazníků po trase často troubí a cinkají na okolojdoucí, což může být nepříjemné jak pro cestující, tak pro okolí dolmuše. Právě hlučnost by se měla snížit, naopak tramvaje by oproti dolmušům měly mít neporovnatelně vyšší komfort cestování.

Příležitost pro české výrobce

Prudce se rozvíjející doprava v Istanbulu je prakticky černou dírou pro nejrůznější produkty a technologie (kolik je toho zapotřebí). Turecký průmysl se sice snaží být poslední dobou velmi soběstačný (kvůli inflaci i stoupající technické úrovni), ale to zároveň otevírá další dveře pro stroje a nástroje.

A tak je to v Istanbulu se vším.

Patrik Veselík