Přestože nemají dnešní Turecko a Rusko pozemní ani přímou vodní hranici, mají styky, kontakty a problémy, jako kdyby šlo o přímé sousedy. Nesmíme také zapomínat, že Sovětský svaz jako předchůdce současného Ruska s Tureckem sousedilo, dokonce již předtím v dobách carského Ruska.
Historie
Když měla Osmanská říše nadvládu nad Jeruzalémem, Betlémem a Nazaretem, nechala některou z křesťanských zemí spravovat křesťanskou část včetně svatých míst kvůli turismu poutníků. Osmanský vládce Abdülmecid I. roku 1850 přerušil dlouhotrvající tradici správy těchto míst Ruskem a předal správu ji do rukou francouzského panovníka Napoleona III. To ruského cara Mikuláše I. pobouřilo, takže o tři roky vypukla krymská válka, ovšem končící porážkou Ruska, které ji vyvolalo. Rusko vlastně napadlo muslimskou Osmanskou říši v rámci boje dvou křesťanských směrů, mezi západním a východním křesťanstvím.
Rusko se po staletí pokoušelo prostřednictvím svých intrik ovlivnit balkánské státy tak, aby samy napadly Osmanskou říši, což se několikrát podařilo, nebo aby se od Osmanské říše osamostatnily.
Rusko se odjakživa snažilo dostat území dnešního Turecka buď do své sféry vlivu, nebo přímo jako součást Ruské říše. Ruská armáda se roku 1878 dokonce zastavila jen pár desítek kilometrů od Istanbulu, což bylo tehdejší hlavní město, což přispělo k myšlence mít hlavní město jinde, tedy v dnešní Ankaře. Rusko získalo nadvládu nad částí území současného Turecka, které po skončení 1. světové války vybojovalo nazpět.
Sovětské Rusko mělo obrovskou naději, že Turecko bude další socialistický stát, když začínala turecká válka o samostatnost po skončení 1. světové války. Turecko tehdy získalo velké množství jak zbraní, tak i finančních prostředků právě od sovětů. Atatürkovy vize o budoucím Turecku ale se sovětským pohledem nebyly slučitelné, takže ze sovětských snah sešlo, žádná Turecká republika rad nevznikla.
Stalin se snažil získat pod kontrolu turecké úžiny, tedy Bospor a Dardanely, což tedy znamenalo včetně Istanbulu. Snahy o sovětskou nadvládu nad vstupem do Černého moře zarazil spěšný vstup Turecka a Řecka do NATO roku 1952. Mimochodem jak Kypr brání vstupu Turecka do EU, tak brání Turecko ve vstupu Kypru do NATO.
Dovolenkáři
Roku 2022 Istanbul přivítal nejvíce turistů z Ruska (1,5 milionu), na druhém místě je Německo s 1,2 milionem, na třetím je Írán s 1,1 milionem osob. Turisté přijíždějící z Německa jsou jak Němci, tak němečtí Turci. Nejvíc turistů míří právě do Istanbulu, 16 ze 44,5 milionů, tedy asi 36 %.
Druhá je Antalya, typický cíl pro letní dovolené. Také tam je nejvíc turistů z Ruska s 3 miliony osob (necelá čtvrtina), druhé Německo s 2,8 miliony, třetí Velká Británie s 1,1 milionem, Polsko s 765 tisícem, Nizozemsko s 443 tisíci.
Turecko si na turistickém průmyslu velmi zakládá, protože je spojeno také s přísunem eur či dolarů. Rusko mělo dokonce požadavek, aby ruští turisté mohli platit v rublech, ale z toho sešlo. Turecko dokonce akceptovalo ruské platební karty MIR. Ale je to právě rok, co začaly být tyto karty odmítány například leteckou společností Turkish Airlines.
Od počátku ruské agrese na Ukrajinu a především od snah opět doplnit stavy ruské armády se vlna ruských uprchlíků zvedla, takže se z řady dovolenkářů v Turecku stali stálí osadníci či podnikatelé, hlavně v provincii Antalya. Na tamních letištích je plno reklam v ruštině vybízející k investicím, například nákupům nemovitostí.
Vzájemný obchod
Od počátku ruské agrese na Ukrajinu stoupl obchod mezi Tureckem a Ruskem o zhruba 200 %. Turecký import vzrostl o více než 200 %, export od počátku války stoupl o 113 %.
Jednou částí je turecký export do Ruska. Turecko je velkým výrobcem řady značek osobních automobilů, ať osobní vozy Fiat nebo Renault, tak nákladní automobily a především autobusy. Nejčastější zemědělskou komoditou exportovanou do Ruska jsou citrony, ale také řada dalších. Například kvóty na dovoz tureckých rajčat jsou často středem zájmu.
Turecký prezident Erdoğan s ruským prezidentem Putinem vyjednal vznik obilného koridoru, kterým mohou plout nákladní lodě z Ukrajiny přes turecké úžiny jak do Turecka, tak dále přes Egejské moře do světa včetně řady afrických zemí, kde by bez toho hrozil hladomor.
Zemní plyn
Turecko není soběstačné ani v zemním plynu, ani v ropě, je tedy vystaveno na milost a nemilost zemí vyvážejících ropu a plyn. A Turecko je natolik velká země, že její potřeby nepokryje jeden zdroj jako spřátelený Ázerbájdžán (vazba na jediný zdroj je také riziko). Proto je to mix Ruska, Ázerbájdžánu, Iráku, Íránu, Libye a dalších, kde Rusko hraje stále prim.
MIMOCHODEM: Nesmíme zapomenout na to, že Putin s Erdoğanem mají vztahy již dvacet let, takže se dobře znají. Přestože jsou to vztahy často komplikované, chodí se po prošlapaných cestičkách. Kemal Kılıçdaroğlu je pro Rusko jak relativní neznámou, tak potenciální hrozbou odklonu Turecka od Ruska, i když jen částečně. Ani Kemal Kılıçdaroğlu se vzahů s Ruskem vzdát nechtěl.
Rusko chce využít Turecko jako transportní zemi pro zemní plyn směrem do Evropy náhradou za plynovody v Severním moři a na Ukrajině. To mohou být jak země Evropské unie, tak státy západního Balkánu, které členy EU nejsou. Roku 2020 byl zprovozněn plynovod TurkStream, který vede Černým mořem z ruského města Anapa poblíž Krymu do tureckého Kıyıköy poblíž Istanbulu, aby zásoboval jak Turecko, tak Bulharsko a země Balkánu vůbec. Další plynovod BlueSteam z Ruska na do Turecka směrem na Ankaru je ještě starší. Při jeho slavnostním zprovoznění roku 2005 byli Recep Tayyip Erdoğan, Vladimír Putin a Silvio Berlusconi. Kontrakt tohoto plynovodu roku 2025 vyprší, takže se bude jednat o nové smlouvě, ovšem za výrazně odlišných podmínek.
Ruské rakety v Turecku
Ruský protiraketový systém S-400 Triumf hraje v zahraničních vztazích Turecka důležitou roli. Turecko bylo klíčovým partnerem Spojených států při výrobě i budoucím používání letounů F-35. Turecko se ale k problematice ochrany svého vzdušného prostoru nepostavila z pozice člena NATO, ale spíš trhovce. Objednávka S-400 roku 2017 vyvolala prudkou reakci USA, protože podle jejich slov "F-35 nemůže koexistovat s ruskou platformou pro shromažďování zpravodajských informací, která bude použita k poznání jejích pokročilých schopností". Turecko by totiž muselo Rusku coby autorovi systému S-400 předat klíčové informace jak letouny rozpoznat, přestože jsou v kategorii neviditelné. Turecko přestalo figurovat jako subdodavatel, tak jako budoucí uživatel letounů F-35.
Jaderná elektrárna Akkuyu má pokrýt asi 10 % potřeby Turecka. Je to první jaderná elektrárna na světě, která je vystavěna metodou postav – vlastni – provozuj. Rusko tak vlastní jadernou elektrárnu na území Turecka, takže případné riziko nehody míří následky jen na Turecko, nikoli na Rusko samotné. A Rusko bude vyrábět elektrickou energii, po které turecký trh hladoví, navíc za americké dolary, což potěší Rusko a zarmoutí Turecko, ale smlouva je tak postavená. A protože Rusko bude elektrárnu provozovat, Turecko se z toho nemůže vyvázat přechodem k jinému partnerovi, jak to mohlo udělat Česko v případě dodávek jaderného paliva do Temelína od Westinghouse.
Válka v Sýrii a syrští uprchlíci
Ta do značné míry připomíná občanskou válku ve Španělsku z let 1936 až 39. Jsou zde samozřejmě odlišnosti, ale v obou případech stála armáda proti běžným lidem. A armádě pomáhala ještě cizí armáda s nejmodernějšími zbraněmi doby. Ve Španělsku to bylo hitlerovské Německo, v Sýrii to bylo Rusko. V obou případech cizí armáda likvidovala politické odpůrce, nešlo tedy v případě Sýrie pouze o válku s Islámským státem. Turecko má se Sýrií hranici dlouhou 911 km, což je víc než nejdelší hranice Česka, kterou má s Německem. Turecko podél této hranice postavilo dlouhou zeď, aby zamezilo jejímu nelegálnímu překračování. Turecko je zatím jediná země NATO, která sestřelila nad svým územím ruský bojový letoun v listopadu 2015.
Turecko na svém území oficiálně hostí podle čerstvých údajů 3,38 milionu Syřanů, kteří před touto válkou utekli a kteří jsou na tureckém území zamčeni. Evropská unie je chce nechat pokrytecky na tureckém území, jejich další osud coby lidských bytostí unii moc nezajímá. Bohužel Syřané v samotné Sýrii je zpátky také nechtějí, dokonce proti nim pořádali demonstrace. A Turci je nechtějí stále více, jak ukázaly současné volby, kde ultrapravicové téma se dostalo na poslední chvíli do popředí zájmů v rámci bitvy o voliče před druhým kolem prezidentských voleb.
MIMOCHODEM: Paradoxně Syřané z Turecka do Sýrie jezdí na dovolenou, přesněji řečeno na náboženské svátky, které tam oslaví s rodinami a přáteli, aby se poté opět vrátili do Turecka.
Právě zkušenost postoje Evropské unie k uprchlíkům ze Sýrie a vlastní zkušenost s desítkami let trvajícími tanečky Evropské unie ohledně členství Turecka má Turecko skeptický úhel pohledu na unii samotnou. Války v Perském zálivu se zeměmi sousedící s Tureckem, předchozí válka Iráku s Íránem i předchozí íránská revoluce daly Turecku negativní zkušenosti s USA. Turecko má v krvi levicové postoje, což se projevuje v antiamerikanismu a v zálibě v bipolárním náhledu. Takže kdo nemá rád USA, musí mít rád Rusko.
Pobyt Syřanů v Turecku závisí totiž také na Rusku a jeho pozici v Sýrii. Rusko a před ním Sovětský svaz mají vojenskou námořní základnu ve městě Tartús, což je jediná ruská námořní základna ve Středozemním moři již z roku 1971. Je sice malá a zásobovací, ale díky smlouvě z ledna 2017 mezi Ruskem a Sýrií dochází k rozšíření o dok pro opravy lodí a ponorek.
Budoucnost a pozice Ruska v Sýrii má významný vliv situace současné vlády Sýrie jak na mezinárodním poli, tak vnitropoliticky. A Turecko zajímají obě části. Jednak je to soused Sýrie, jednak hostí na svém území miliony Syřanů, do určité míry v utečeneckých táborech. To je únosné kratší dobu, ale deset let je příliš dlouho i na Turky, kteří na začátku přijímali Syřany jako své muslimské bratry.
Turecké zájmy na Ukrajině
Turecko se na druhou stranu nemůže přidat jednoznačně na stranu Ruska, protože má na Ukrajině své politické a ekonomické závazky. Turecké firmy investovaly na Ukrajině značné finance, ať jde o Turk Telekom, Bayraktar atd. Dnes světoznámý výrobce dronů zasáhl do ruské agrese na Ukrajinu významně a s plným vědomím tureckého prezidenta, když je šéf Bayraktaru jeho zeť. Kvůli tomu si i Rusko uvědomilo, že moderní válka se bez dronů neobejde, takže proto létají nad Ukrajinou „mopedy“, drony z Íránu.
Nesmíme zapomenout ještě jednu vazbu. Istanbul je centrem východního křesťanství, kam patří také Rusko. Však také po sestřelení ruské stíhačky roku 2015 následoval ruský trest, kdy se všepravoslavný koncil roku 2016 na protest proti Turecku přesunul z Istanbulu na řeckou Krétu.
Ruské ovlivňování tureckých voleb
Epizodou v ruskotureckých vztazích byly současné volby, přesněji řečeno ruské ovlivňování. Pro Rusko je současný prezident Erdoğan lepším partnerem, než jeho soupeř Kemal Kılıçdaroğlu. Proto se objevily falešné informace a videa pocházející z Ruska. Kılıçdaroğlu je socialista a vůči Rusku se nevyjadřoval negativně ani po napadení Ukrajiny Ruskem. Ale po zveřejnění dezinformační kampaně vůči němu se hlasitě ozval, navíc chtěl Turecko směřovat na západ, do demokratičtějších vod.
MIMOCHODEM: Případné plné vítězství Kemala Kılıçdaroğlua v tureckých volbách by v extrému mohlo znamenat (řečeno starým vtipem), že by mohl dostat z Moskvy telegram: GRATULUJEME K VITEZSTVI. STOP. PLYN STOP. ROPA STOP. Oněch extrému Putin za poslední dobu udělal tolik včetně zastavení dodávek plynu do Evropy, že ani tento zcela scénář vyloučit nelze.
Rusko nepřímo ovlivnilo poslední téma tureckých prezidentských voleb, a to přítomnost Syřanů v Turecku a jejich případný návrat zpět do jejich původní vlasti.
Součástí komplikovaných ruskotureckých vztahů jsou turkické národy uvnitř Ruska. Turecko má nad nimi něco jako patronát, bere je jako své bratry. To je důvod proč Turecko tak bedlivě sleduje osud Krymu a tamní menšiny krymských Tatarů.
Turecko tahá ve vztazích s Ruskem za kratší slámku. Přestože ruská ekonomika je velmi poškozená válkou na Ukrajině, Turecko má také ekonomiku značně nahnutou. Velkou otázkou je jak budou vypadat vzahy v souvislosti s vývojem Ruska po skončení agrese na Ukrajinu.
Přestože se Turecko často chová jako obchodník s případným čekáním na slevy a politická vyjednávání (zažíváme to při pokusech Švédska o vstupu do NATO), tak Turecko bylo v tomto využito a zneužito Ruskem pořádně. Turecko je stále více nechtěným členem NATO, stále více nechtěným budoucím členem EU, ale také problematickým partnerem arabských zemí. Když na to přijde, Rusko je jediným partnerem, který Turky vyslyší, přesto či právě proto za to Turecko později pořádně zaplatí, často víc, než si je schopno uvědomit. Turecko je již nyní s Ruskem provázáno natolik, že i při případné snaze se vyvázat je to otázka desítek let. Rusko používá až zneužívá Turecko jako svého agenta v NATO.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat