Proč turista nikdy neochutná skutečné místní jídlo?

Turista přijde do jiné země, chce poznat vše, co mu hostitelský stát či region nabízí od přírody, architektonických památek, umění i jídla. Zatímco u ostatního není problém se seznámit, místní kuchařské umění je uzamčeno na sedm západů a skryto za sedmero vchody a sedmero druhy jídel. Turista se prostě k místní kuchyni musí projíst.

První náraz: Hotel

Turista přijede či přiletí, ubytuje se v hotelu v turistické zóně. V hotelové restauraci ochutná první jídlo, které mu doporučí. Může to být jídlo, kterého kuchař navařil moc a rád by se ho zbavil, může to být "minutka" ze surovin, které je nutné rychle se zbavit. Ale také může jít o upřímné doporučení obsluby.

Kuchaři v takových turistických hotelích typicky nevaří místní kuchyni. Tedy oni vlastně dělají místní kuchyni, jen je upravená tak, jak si místní myslí, co by turistovi chutnalo. Výsledný kočkopes moc nechutná ani turistům, ani místním.

Druhý náraz: Pouliční prodejce

Vyjdeme z hotelu ven a při poznávání nejbližšího okolí vidíme na ulici prodejce nějakého jídla, tak si to koupíme. Zapomínáme, že jsme v turistické čtvrti, kam místní nezabrousí (a když, tak mimo jídlo), takže to je připraveno pro turisty, kteří s daným pokrmem nemají zkušenosti.

Třetí náraz: Podnik na ulici

Turista už se začíná orientovat a zajde i dál, aby se dostal mimo dosah turistické zóny a stal se "domorodcem". Vidí restauraci a vejde do ní. Turista se ale nedostal z turistické zóny dostatečně, takže je naháněčem do restaurace vtlačen.

Čtvrtý krok: První místní restaurace

Po výše uvedených zkušenostech už turista pomalu dovede rozlišovat, takže už opravdu zamíří do mimo turistickou zónu. Najednou se stane neviditelným, nikdo se ho nevšímá víc, než místních (pokud se od nich výrazně neodlišuje, vědomě či nevědomě). Jídla jsou již místní, ale jedná se o "hospodská jídla" a způsoby úprav.

Je uliční jídlo opravdu místní?

Jaké jídlo může být úspěšné natolik, že je místní kupují, takže podnik přežije? Takové, které si místní doma nedělají, protože:

• je exotické
• je příliš náročné na domácí výrobu

Nuže znovu si položme stejnou otázku. Co vlastně na ulici můžeme koupit? Jídlo, které je i pro místní exotické a/nebo složité pro domácí výrobu. Jsou to tedy jídla, která nejsou součástí skutečně domácí kuchyně.

döner kebab (ilustrační snímek)

Příkladem je Istanbul. Snad na každém rohu je stánek, kde se připravuje kebab. Ano, kebabů jsou desítky druhů. Často se setkáváme v nabídce se dvěma druhy, Adana kebab a Urfa kebab. První slovo jejich názvu rovnou vysvětluje původ, tedy nikoli v Istanbulu, ale ve stejnojmenných městech na jihovýchodě Turecka. Toto jídlo je tedy i pro Istanbul exotické. Také döner kebab není místní, nýbrž z nepříliš vzdáleného města Bursa, ze kterého od vzniku v 19. století (ale také možná Hamdi Usta z Kastamonu z roku 1830) si cestu do Istanbulu až roku 1945 na předměstí Istanbulu, kde Beyti Güler založil svou restauraci.

Pátý krok: První návštěva u místních

Jestliže čekáme návštěvu, která přijde poprvé (navíc zahraniční), uvaříme pokud možno to nejlepší jídlo z kategorie "pro návštěvy". Jestliže jde o návštěvu z ciziny, někdy panuje otázka "co vlastně jí nebo nejí"? Poté se ze seznamu vznešených jídel vybere to, co může být s onou návštěvou slučitelné (tedy podle hostitele).

Šestý krok: Druhá návštěva u místních

Turista již není pro hostitele velkou neznámou, případné kuchařské konflikty se již vyjasnily, takže návštěva má to, co opravdu ráda. Ale stále dostává jídla z kategorie slavnostních jídel. Občas se hostitel uvolí a předloží i něco, co tak nóbl není.

Je to na dobré cestě, jen vydržet.

Sedmý krok: cíl!

Turista už dávno není turistou, dokonce už dávno není slavnostní návštěvou, stal se součástí rodiny. To je ta fáze, o které Luděk Nekuda v pořadu Sešlost říkal, že to už není čekání na kávu od hostitele, ale někde od "hele, uvař mi kafe" k cílovému, že si v té (do té doby) cizí kuchyni tu kávu jdeme uvařit sami.

Konečně jsme se dostali do fáze, kdy jsme přijati do rodiny do té míry, že můžeme ochutnat to, co si vaří sami pro sebe. Konečně ochutnáme to, co vaří místní doopravdy.

MIMOCHODEM: Víte, že "české studentské" těstoviny s balkánem znají také turecké hospodyňky (především ze severozápadního Turecka)? Jen si to udělají pouze samy pro sebe, aby je nikdo neviděl, protože by veřejně prezentovat takové jídlo styděly.

To už se ale bavíme o fázi, kdy onen původně turista se stal domorodcem a dokonce má v dané zemi kamarády na takové úrovni, že si klidně uvaří sám kafe a oni se s ním zase podělí o to, co vaří jen sami sobě.

A tak je to ohledně poznávání se vším.

Patrik Veselík