Československo slaví svůj den narození 28. října 1918, protože tehdy Rakousko uznalo Československý stát (zjednodušeně řečeno). Ale hranice s Německem a Rakouskem definovala až Versailleská mírová smlouva podepsaná 28. června 1919. Stejná smlouva je pro Turecko zdrcující ještě víc, než pro samotné Německo, které válku vyvolalo.
Osmanská říše se měla stát malou zemí v Malé Asii. Zatímco Německo ztratilo území ve prospěch okolních zemí (a ještě jen malou část vlastního území, vedle úplně ztráty kolonií), Osmanské říši je "zabavily" mocnosti Velká Británie, Francie či Itálie (které nejsou sousedními zeměmi, ani nad danými územími neměli nikdy nadvládu). Ostatně následky vlády zmíněných mocností jsou v regionu dobře patrné dodnes, protože nepřímo způsobily řadu následných válek a násilných činů od převratu v Íránu přes okolnosti vzniku Izraele až po současnou válku v Sýrii.
Versailleskou mírovou smlouvu v Československu chápeme jako jednoznačně pozitivní (tedy mezi lidem), ovšem jednalo se ve skutečnosti o velmi kontroverzní časovanou pumu, která následně vyvolala druhou světovou válku. Nereálně astronomické požadavky vůči Německu protlačily Francie a Velká Británie. Americký prezident Woodrow Wilson ji i přes nevoli podepsal, ale ani Senát USA ji nebyl schopen ratifikovat.
Obdobně nerealistická byla Sèvreská smlouva o Osmanské říši, podepsaná 10. srpna 1920. Skutečně samostatný Osmanský státní útvar byl velmi malý, jeho zbytek (byť v rámci hranic současného Turecka) byl buď zabaven, nebo pod správou mocností, takže by vlastně šlo o loutkový stát. I omezení armády bylo ještě přísnější, než v případě Německa. Turci si onu smlouvu nechtěli nechat líbit, navíc ji za Osmanskou říši podepsala osoba, která k tomu neměla mandát vlastního státu. V Turecku vypukla válka o samostatnost. Ta byla ukončena právě až podpisem Lausannské smlouvy 24. července 1923. Turecko oficiálně vyhlásilo samostatný stát až následně, 29. října 1923.
Řecko: Neutrální nebo válečné?
První světová válka se nehodila ani Řecku, ani Turecku. Obě země byly vojensky i ekonomicky vyčerpané po sérii Balkánských válek, obě chtěly zůstat neutrální. Trikem Německého císařství byla Osmanská říše vtažena do války, když německé lodě pod vlajkou Osmanské říše začaly z německého rozkazu ostřelovat (tehdy ještě) carské Rusko.
MIMOCHODEM: Na řeckém trůnu vládla dynastie, která byla na tuto "novou pracovní pozici" dosazena koalicí Francie - Prusko - Velká Británie. Místo bylo "uvolněno" poté, co v Řecku proběhl vojenský převrat a následná občanská válka a první novodobý král Řecka Ota I. (katolík, v Řecku...) byl nucen po atentátu na svou osobu abdikovat (výběrové řízení na pozici řeckého krále, kterou přijal Ota I., předtím odmítl roku 1825 například Leopold Jiří Kristián Frederik, který následně přijal jiné výběrové řízení na post prvního krále nově vzniklého státu Belgie, kde přijal jméno Leopold I.). Na trůn usedl druhý syn dánského krále Kristiána IX. a Louisy Hesenské, který je od korunovace 30. března 1863 zván Jiří I. Řecký. Ten byl 18. března 1913 zastřelen řeckým anarchistou v Soluni. Paradoxem je, že na 50. výročí nástupu na trůn 30. března 1913 měl trůn předat svému synovi Konstantinu I. (tedy za pouhých 12 dní poté). Trůny byly a jsou brány především jako dědičné manažerské posty včetně krizového managementu.
Řecko se do válečného soukolí dostalo zcela jinou cestou. Tehdejší řecký král Konstantin I. chtěl mít Řecko neutrální, zatímco řecký premiér Eleftherios Venizelos se chtěl do válečného sporu dostat po boku Trojdohody (tedy proti Osmanské říši) s cílem si z ní ukousnout co největší krajíc. Znamenalo to národní rozkol Řecka.
MIMOCHODEM: Otcem manželky řeckého krále Konstantina I. (tedy Sofie Pruské) byl pruský císař Fridrich III. Pruský (vládl pouhých 99 dnů, protože 15. června 1888 zemřel). Bojovat po boku Trojdohody znamenalo pro řeckého krále bojovat kromě jiného proti Německu, vlasti svého tchána, proti stejnému Německu, kde vládne bratr jeho manželky, císař Vilém II. Pruský.
Premiér nedbal na krále a pozval do Řecka armády Velké Británie a Francie, které donutily řeckého krále Konstantina I. abdikovat a uprchnout spolu se svým synem Jiřím ze země. Jeho druhý syn později známý jako Alexandr I. nelenil a převzal trůn po svém otci. Protože Alexandr I. byl zastáncem tzv. velkého Řecka (Velká myšlenka, Megali idea), souhlasil s premiérem a sám ač bez politické moci povzbuzoval řeckou armádu do dalších tažení vůči Osmanské říši a poté vůči Turecku.
Velká Británie: Istanbul nesmí zůstat v rukou Turků
Nesmíme zapomínat, že Velká Británie byla v té době ještě nejsilnější a nejvýznamnější mocností světa (i když hodiny už odtikávaly konec). Ze své pozice síly také rozhodovala a často povýšenecky nahlížela na jiné národy a státní útvary. Roku 1921 Britské impérium vládlo čtvrtině souše!
Velká Británie měla názor, že Istanbul je natolik symbolem sultána a hlavy Osmanské říše i celého islámského světa, že musí být zbaven Turků, aby islámský svět uvěřil, že byl poražen a že má přestat bojovat.
MIMOCHODEM: Tato pozice byla značně pokrytecká, protože to byli právě muslimové, kteří Británii pomáhali zvítězit proti Osmanské říši na Arabském poloostrově (viz příběh "Lawrence z Arábie"). Mnozí Britové poukazovali na zkušenosti s muslimy na jiných částech britského impéria, především Britské Indie (tehdy ještě zahrnující dnešní Pákistán, Indii, Bangladéš a Myanmar) a zrazovali od příliš tvrdého postoje.
Podle postoje pověřeného ministra zahraničí Velké Británie lorda Curzona se budoucí Turecko mělo nacházet pouze v Anatolii, hlavní město se mělo přesunout z Istanbulu do vnitrozemí, například do Bursy (to byl ostatně také původní nápad Mustafy Kemala Atatürka), Konyi nebo Ankary (ta nakonec zvítězila).
Britský kabinet pod vlivem ministra odpovědného za Indii Edwina Montagu 6. ledna 1920 většinou hlasů vetoval rozhodnutí o přemístění budoucího tureckého hlavního města z Istanbulu jinam. Důvodem byla obava, že to vyvolá reakci islámského světa kvůli slibu indickým muslimům v lednu 1918, že se nedotkne chalífátu a hlavního města Istanbulu a že pro sultánskou vojenskou politiku bude zachováno vhodnější zvýšení vojenských nákladů v Istanbulu. Pokud by však bylo rozhodnuto o přesunu hlavního města, bude náhradníkem jedno z měst Bursa, Ankara nebo Konya, kde by sultán sídlil. Velká Británie tedy hrála také hru o stabilitu vlastní říše (přesněji řečeno v tehdejší Indii, především dnešním Pákistánu).
Lord Curzon ale právě s přihlédnutím na desítky milionů muslimů od Egypta přes Arábii, Afghánistánu a Indii (on sám býval generální guvernér Indie Britského impéria) usiloval o to, aby se "turecký problém" vyřešil co nejdříve, než se muslimský svět zradikalizuje a spojí do nové války.
Británie: Nové řecké území nesmějí dobývat Řekové
Britský zpravodajský důstojník podplukovník Smith hlásil 13. května 1919: "Pokud má dojít k invazi Řeků, lze ji dosáhnout pouze tehdy, pokud kontrolu a policejní kontrolu nad oblastí převezmou francouzské nebo britské síly a správa se dostane pod kontrolu a poté budou stažené jednotky postupně nahrazeny řeckými jednotkami." Jeho slova ale nebyla v britské diplomacii vyslyšena, a tak Velká Británie dala zelenou řecké variantě obsazení od samotného města Izmiru dál.
Nestalo se tak, řecká armáda začala sama zabírat území Anatolie. Nově vznikající turecká armáda se sice snažila postup Řeků zastavit, ale bez úspěchu. Řecko nejenže zabralo území, které jim bylo Sèvreskou smlouvou dáno, ale pokračovali i za tuto hranici.
Právě z těchto důvodů začal mezi tureckým lidem stoupat odpor vůči Řekům a o to více stoupala hvězda Mustafy Kemala, ve kterém Turci viděli svého zachránce.
Řecko, nechtěný partner Britů
Mocnosti Dohody se Řecka obávali. Řecký premiér Venizelos odjel do Londýna v březnu 1920 na jednání o poválečné uspořádání Řecka a Turecka, ale narazil na negativní atmosféru proti Řecku. Winston Churchill, polní maršál Wilson a britský ministr zahraniční lord Curzon sdělili řeckému premiérovi své diametrálně odlišné názory na řeckou přítomnost v Anatolii (v dnešním Turecku; Řecko trvalo také na Izmiru a širokém okolí). Maršál Wilson si o svém setkání s Venizelosem 19. března 1920 do deníku zapsal: "Dali jsme Venizelosovi jasně najevo, že Řekům nepomůžeme ani lidsky, ani penězi, a to ani v Thrákii, ani v Izmiru. Řekli jsme mu, že zničí svou zemi, že bude léta bojovat s Tureckem a Bulharskem, že lidské a finanční ztráty by byly pro Řecko příliš velké."
MIMOCHODEM: Hovoří se typicky o Turecku, ale Řekové si nárokovali také část území, které v rámci Balkánských válek dobylo Bulharsko.
Velká Británie se obávala, že čím déle zůstanou řecká a italská vojska v Anatolii, o to těžší bude je poté odtamtud zase dostat.
MIMOCHODEM: 25. května 1920 předal v Praze prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi pověřovací listiny Charalambos Simopoulos jako první řecký vyslanec v nezávislém Československu. První československý vyslanec Karel Mečíř začal působit v Athénách o dva roky později a své pověřovací listiny předal 8. dubna 1922. (zdroj: mzv.cz/athens/)
Pád Řecka do mezinárodní izolace
Velká Británie také kvůli aristokratickým vazbám zůstávala po boku Řecka, i když někdy s velkým skřípěním zubů. Itálie a od nástupu vlády Alexandra Milleranda ve Francii byly oba státy na straně tureckého republikánského hnutí, kterému i pomáhali získat zbraně. Nesmíme zapomínat, že Řecko a Itálie byli v konfliktu, protože Itálie vládla řadě ostrovů v Egejském či Středozemním moři, které si Řecko také nárokovalo.
Anglie, Francie a Itálie odmítly uznat Konstantina I. vracejícího se vracejícím se na trůn hlavou státu. V důsledku této náhlé změny se Řecko náhle ocitlo na mezinárodní scéně izolováno. Spojenci přerušili veškerou podporu Řecku a plánovanou půjčku 850 milionů zlatých franků. Mezitím Řecko, které téměř dvě třetiny svého rozpočtu dlužilo půjčkám od spojeneckých států, začalo v důsledku embarga náhle vojensky i ekonomicky slábnout.
MIMOCHODEM: Státy s demokracií po 1. světové válce odmítali uznávat monarchie v jiných zemích ještě ostřeji, než ve svých vlastních zemích. Příkladem je příklon k republikánům jak v Řecku, tak v Turecku.
Jak opičí kousnutí změnilo historii Řecka i Turecka
To je titulek hodný bulváru, ale bylo to přesně tak. Alexandr I. jak moc neměl rád Turky, tak moc měl rád svého psa. Ten byl napaden opicemi, tak jej jeho páníček šel bránit. Oba dva si z "bitvy" odnesli nějaká pokousání.
Právě to se mladému králi stalo osudným. Alexandr I. proto 5. října 1920 umírá ve svých 27 letech na následky celkové otravy organismu. Na trůn se tedy musel na dva roky vrátit jeho otec Konstantin I.
Tehdejší britský premiér David Lloyd George prohlásil: "Kousnutí rozzuřenou opicí změnilo běh dějin. Po tragédii následovalo oživení starých citů vůči Konstantinovi."
Ve stejném roce se konají v Řecku volby, které dosavadní premiér Eleftherios Venizelos prohrál. Dva zastánci Velkého Řecka byli mimo hru.
Winston Churchill: "Byl jsem shodou okolností v kabinetu s premiérem Lloydem Georgem, když přišel telegram oznamující výsledky řeckých voleb. Byl v šoku a vzhledem k tomu, co se stalo během Velké války, řekl: 'Teď jsem jediný, kdo podporuje Řecko.' Nebylo by snad přehnané říci, že na kousnutí této opice zemřelo čtvrt milionu lidí. Konstantinův návrat ukončil veškerou oddanost Řecku Trojdohodou a zrušil všechny právní závazky. Už nebylo potřeba, aby Dohoda prováděla protitureckou politiku. Nová řecká vláda měla plné ruce práce s vyháněním všech byrokratů venizelistů z jakékoli formy veřejného zaměstnání. Od nynějška bude Řecko, rozervané samo v sobě, čelit svým nebezpečím samo. Nyní, bez britské podpory, konfrontován s italskou rivalitou a francouzským nepřátelstvím, Konstantin I. překvapivě nabral ještě expanzivnější náladu než Venizelos, namísto aby Anatolii evakuoval."
Řecko: Na Istanbul! Na Bursu! Na Ankaru!
Staronový řecký král a snaha o řeckou likvidaci Turecka. Řecko dobývalo jedno plánované hlavní město budoucího Turecka za druhým. Istanbul byl okupován spojeneckými vojsky, Bursu Řekové dobyli 9. července 1920, poté se vydali na Ankaru, stůj co stůj.
Na konferenci, která začala 21. února a skončila 12. března 1921, vyšlo najevo, že Francie a Itálie se postavily na stranu kemalistického Turecka a osmanského sultána zcela ignorovaly. Francie se stáhla z Kilikie (dnešní turecké provincie Mersin, Adana a Osmaniye) a zanechala Turkům velké množství vojenského vybavení, které použili v bitvě u Sakarye, zatímco Italové slíbili, že podpoří připadnutí země východní Thrákie a Izmir Turecku.
Konečný výsledek byl tento: Aby byla smlouva ze Sèvres provedena a platná, muselo Řecko pokračovat ve válce s Tureckem a porazit je, nebo opustit Izmir a stáhnout se do východní Thrákie. Po návratu do Athén se Gounaris rozhodl bojovat. A jarní ofenzíva, ve které se vedly války Eskişehir, Kütahya a Afyon, začala.
Řecko nerespektovalo předchozí dohody, rozhodli se dobýt Turecko. Mezi 27. červnem a 20. červencem 1921 zahájila posílená řecká armáda devíti divizí velkou ofenzívu, dosud největší, proti tureckým jednotkám, kterým velel İsmet İnönü na linii Afyonkarahisar-Kütahya-Eskişehir.
MIMOCHODEM: Tzv. Velká myšlenka (Megali idea) má za cíl získat pro Řecko velké území, které zahrnuje jak významnou část současného Turecka, ale také celý Kypr. Právě tím začala řecká vojenská diktatura, když 15. července 1974 začala okupovat dé to doby samostatný Kypr a začalo vyvražďování tureckých obyvatel. Na popud tomu vstoupila na Kypr pouhých 5 dnů poté (tedy 20. července 1974) turecká armáda, aby vraždění učinila přítrž (před několika dny Severní Kypr i Turecko slavili 49. výročí). Poté 24. července 1974 řecká vojenská junta padla (také následkem turecké invaze). Idea velkého Řecka není zdiskreditovaná, ale stále žije. K myšlence se hlásí například řecká krajně pravicová strana Zlatý úsvit.
Řecká ofenzíva pod vedením krále Konstantina I. jako nejvyššího velitele řeckých sil v Asii byla nařízena 16. července 1921 a obratem provedena. Vše vyvrcholilo 23. srpna – 13. září 1921, kdy probíhala později pojmenovaná událost zvaná bitva u Sakarye (velká řeka Anatolie). Ačkoli řecký král měl usilovné přání Turecko zničit, tato bitva jeho tažení zastavila. Řecká armáda se nacházela stovky kilometrů za hranicí definovanou Sèvreskou smlouvou o Osmanské říši, podepsaná 10. srpna 1920.
Řekové, máme vás dost, pryč z Turecka!
Řekové si neuvědomili a nechtěli uvědomit, že nejenže proti Turecku bojují bez podpory mocností Dohody, ale že stejné Turecko již nebojuje na řadě míst jako doposud, protože právě se stejnými státy uzavíralo mír. Turecká vojska vázána na bojiště na jihu a východě vznikajícího Turecka se tedy mohly soustředit na řeckou invazi do Anatolie.
Po bitvě u Sakaryi prosila řecká vláda, která byla ve velmi obtížné situaci s nedostatkem peněz, potravin a munice, o britskou diplomatickou intervenci. Curzon, na druhé straně, byl rozhodnut odstranit Řecko z Izmiru a odmítl všechny žádosti o pomoc. Premiér Gounaris dospěl k závěru, že Řecko by mělo nařídit okamžité a úplné stažení.
Nová koaliční vláda ustavená v Řecku 22. května 1922 se rozhodla okupovat Istanbul jako poslední možnost. Řekové nemohli ekonomicky a vojensky přežít ani šest měsíců. S 25 000 vojáky poslanými z Anatolie do Tekirdağ v červenci 1922 dosáhly řecké síly v Thrákii 34 000 vojáků. Tento plán invaze byl však spojenci vyhodnocen jako „urážka“.
MIMOCHODEM: Istanbul byl rozdělen okupačními armádami Itálie, Francie, Velké Británie a Řecka na čtyři zóny (podobně jako po 2. světové válce Vídeň nebo Berlín). Spojenecká vojska opustila Istanbul až 4. října 1923.
Mezitím britský generál Townshend, známý jako turecký přítel, přijel do Konye a 24. července 1922 se setkal s Mustafou Kemalem. Po setkání s britským generálem Townshendem se v noci z 27. na 28. července Mustafa Kemal Paša, İsmet Paša a Fevzi Paša rozhodli zaútočit. 6. srpna 1922 zahájila turecká armáda přípravy na ofenzívu. S tureckou ofenzívou, která začala 26. srpna, byla řecká armáda, která se připravovala na evakuaci Anatolie, poražena. 9. září 1922 vstoupila turecká armáda do Izmiru.
Po porážce řecké armády 27. září 1922 sesadila krále Konstantina I. a v Řecku se opět změnila tamní vláda.
Obrat v britském protitureckém postoji, podpis míru
Charisma vítězného premiéra velké války brzy zmizelo.Koaliční vláda padla se stažením konzervativní strany vedené Andrewem Bonar Lawem a lordem Curzonem . Novým předsedou vlády se stal vůdce konzervativní strany Andrew Bonar Law, zatímco Curzon pokračoval jako ministr zahraničí. S pádem tureckého nepřítele Lloyda George a přímým nástupem tradičních protureckých konzervativců k moci byly odstraněny všechny překážky mírové smlouvy. V tomto směru se lord Curzon dohodl s francouzským premiérem Raymondem Poincaré a pozval Ankaru na konferenci v Lausanne 28. října 1922. Tentokrát mohl Curzon vyřešit podrobnosti celé záležitosti zcela po svém.
Nicméně v procesu vedoucímu k osvobození Izmiru a smlouvě z Lausanne Velká Británie poslala do Istanbulu na žádost premiéra Lloyda George své námořnictvo, včetně dvou letadlových lodí. Ve stejném období vyslaly USA do tureckých vod 13 nových válečných lodí. Kromě toho je známo, že USS Scorpion pod velením admirála Bristola byla v letech 1908 až 1923 neustále v Istanbulu, kde také plnila zpravodajské povinnosti.
Na straně Dohody uspořádali anglo-francouzsko-italsko-japonští odborníci konferenci v Londýně ve dnech 21. až 27. března 1923, aby zhodnotili turecké návrhy týkající se návrhu mírové smlouvy připravené v Lausanne.
Jednání, která byla znovu zahájena 23. dubna 1923, pokračovala až do 24. července 1923 a tento proces vyústil v podepsání Lausannského míru. Dohoda podepsaná mezi zástupci stranických zemí byla projednána na shromáždění stran podle zákonů vyžadujících ratifikaci mezinárodních dohod zemskými sněmy a byla podepsána Tureckem 23. srpna 1923, Řeckem 25. srpna 1923, Itálií 12. března 1924 a Japonskem 14. května 1924, Velkou Británií 16. července 1924. Dohoda vstoupila v platnost 6. srpna 1924 poté, co byly dokumenty ratifikované všemi stranami oficiálně předány Paříži. Turecko doručilo dokument, že smlouvu ratifikovalo 31. března 1924.
Jiné nové výročí ve stejný den
Právě na 24. červenec 2021 byla naplánována opětovná přeměna muzea Ayasofya (Hagia Sophia) v mešitu.
Jakou to má souvislost s Lausannskou smlouvou? Že příznivci Osmanské říše by chtěli vymazat některé části historie z hlav lidí, a tak oslavovali výročí mešity, zatímco příznivci republiky slavili mírovou smlouvu, který umožnil vytvoření současného Turecka? Nevíme. Takjako tak do první skupiny patří prezident současného Turecka Recep Tayyip Erdoğan a strana AKP, do druhé patří opoziční strana istanbulský primátor Ekrem İmamoğlu a strana CHP.
 |
| zdroj: twitter.com/ekrem_imamoglu/ |
Například guvernér velkoměsta Istanbulu Davut Gül dnes ráno modlitbou v mešitě Ayasofya oslavil tříleté výročí její proměny zpět na mešitu.
 |
| zdroj: twitter.com/TC_istanbul |
24. července, turecký den novinářů a tisku
Pokud by si tisk či politici nemohli vybrat které z výše uvedených výročí slavit, nabízí se třetí varianta. Letos se jedná o 114. výročí od chvíle, kdy byla v Osmanské říši zrušena cenzura (tedy. 24. 7. 1909).
 |
| zdroj: twitter.com/EkremBasaran_/ |
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat