V obřím suterénu přestupu mezi Marmaray a metrem je občas k vidění rezavý kocour typu 'požehnej pán Bůh' (turecky 'mașallah'). Do kamery bez problémů pózuje, davů lidí si nevšímá. Najednou ale přichází 'krmič – dobrovolník' s denním přídělem. A kdo by pohrdnul kusem žvance zdarma!
To jsem viděl včera. Ale včera je včera, dnes je dnes. Takže dole na nástupišti Marmaray. Je kocour stejný? Kdo ví. Není ale večer ale půl osmé ráno, není to starší krmič, ale mladší krmička. To jsem ale nevěděl ve chvíli, kdy jsem začal fotit. Kocour najednou začal vrnět tak nahlas, že jsem to slyšel i přes přijíždějící vlak Marmaraye. Najednou se ke mně otočil zadkem a začal se otírat o sloup. To už to začalo být jasné.
A ještě jedna momentka. Opět jsem viděl rezavého monstrózního kocoura ve stanici Yenikapi. Tentokrát byl přímo u ochranky u bezpečnostních rámů při vstupu do Marmaray. Ležel u nich na koberečku a bylo mu dobře. Rozhodl jsem se, že to musím stůj co stůj vyfotit. Obcházím stolek ochranky – a ona je tam ještě jedna kočka, tentokrát taková ‚bešiktašská‘ (černobílá). Ale proboha, to je rozdíl! Rezavý kocour sám o sobě vypadal normálně. Ale když se jeho tělo porovnalo s tou černobílou, byl dvojnásobný.
Ale zpátky k focení. Měl jsem pocit, že cítím pohyb. Tedy viděl jsem pohyb, někde mezi koutkem oka a ještě dál. Ochranka viděla, že si fotím ‚ty jejich‘ kočky, tak velmi ochotně uhýbali, abych nedejbože neměl zkažený záběr. Když jsem dílo dokončil, ještě se na mě mile usmáli a popřáli mi šťastnou cestu. Přitom bylo docela brzo ráno, takové ‚dej mi kafe a hlavně mlč!‘ a foukalo tam a moc teplo nebylo a oni tam chudáci museli stát a pozorovat každého. Musel jsem v duchu smeknout.
Kočky v Izmiru
Když jsem pozoroval toho 'těhotného' kocoura, vzpomněl jsem si na tři další. První byly kočky v okolí Izmiru. Pokud tam přijedete odkudkoliv, tak – tak nic. Ale když tam přijedete z Istanbulu, tak začnete tamní chudinky kočičky litovat, jak jsou podvyživené (a určitě mají i kruhy pod očima). Ne, nejsou. Jsou normální. Jen ty istanbulské, živené až překrmované snad dvaceti miliony lidí, jsou na tom prostě jinak. Ale v Izmiru při pohledu na cosi poloviční velikosti máte pocit, že jde o dva různé živočišné druhy.
Murtaza
Druhým kocourem je (či asi byl) Murtaza (tak mu říkali). Objevil se najednou na dvoře jedné televize. Zrzavý, obrovský, bezedný žaludek. Asi vyrůstal někde se psy, protože je mnohým chováním připomínal. Tak Murtaza se jednou přežraný kolébal od misky pryč. Z legrace myšlenou připomínku 'Tak to snad dojíš, ne?' se opravdu vrátil a porci jako pro bernardýna dojedl. Tomu všemu je ale snad deset let. Pokud je Murtaza ještě naživu, tak v kočičím důchodu.
Cukrárenský kocour
Třetí je maskot jedné pekárny a cukrárny v jednom. Na rozdíl od jiných prodejen s hejnem koček měl tento kocour tuto pekárnu jen pro sebe. Jednou mu dokonce postavili dvoupatrovou rezidenci (resp. přízemí, otevřená terasa, střecha). Ten jednou i 'adoptoval' nějaké odrostlé kotě. A i u toho platilo, že snad každý dvacátý kolemjdoucí ho pohladil či podrbal. Bohužel jsem ho už pár týdnů (či měsíců?) neviděl. Snad je v pořádku.
Novinka z dneška: viděl jsem ho! Vypadal sice ještě těhotnější, než obvykle, ale vypadal spokojeně.
Lékárna
Dnes jsem zrovna byl v lékárně, bylo to v době obědů. Paní lékárnice vyšly zezadu, ještě dožvýkávaly. Najednou se od kdesi ozvalo maaaaau. Ptal jsem se na to, co jsem v lékárně potřeboval. Najednou se maaaaau ozvalo mě u nohy. Na moji češtinu ta turecká viditelně březí kočka reagovala dalším maaaaau a upřeným pohledem do očí. Velmi rychle poznala, že asi nejsem ten pravý, nechala toho a svoje maaaaau vyzkoušela ne nejbližší lékárnici:
Maaaaau!
Ale vždyť jsi hamala? Ještě chceš?
Maaaaau!
Ta pojď...
(a teď ke mně)
Víte, ona je březí...
Obě odešly k výkladní skříni, kde dostala nějaké kočičí dlabání.
Další zajímavá kočka (či kocour) žije v obchodním domě Hilltown, ale o té zatím nemám detaily.
Ale proč já, milovník psů, píšu už poněkolikáté o kočkách? Toto všechno není o kočkách; je to o lidech.
A tak je to v Istanbulu se vším.
To jsem viděl včera. Ale včera je včera, dnes je dnes. Takže dole na nástupišti Marmaray. Je kocour stejný? Kdo ví. Není ale večer ale půl osmé ráno, není to starší krmič, ale mladší krmička. To jsem ale nevěděl ve chvíli, kdy jsem začal fotit. Kocour najednou začal vrnět tak nahlas, že jsem to slyšel i přes přijíždějící vlak Marmaraye. Najednou se ke mně otočil zadkem a začal se otírat o sloup. To už to začalo být jasné.
 |
| YENIKAPI: kocour a jeho krmiči |
A ještě jedna momentka. Opět jsem viděl rezavého monstrózního kocoura ve stanici Yenikapi. Tentokrát byl přímo u ochranky u bezpečnostních rámů při vstupu do Marmaray. Ležel u nich na koberečku a bylo mu dobře. Rozhodl jsem se, že to musím stůj co stůj vyfotit. Obcházím stolek ochranky – a ona je tam ještě jedna kočka, tentokrát taková ‚bešiktašská‘ (černobílá). Ale proboha, to je rozdíl! Rezavý kocour sám o sobě vypadal normálně. Ale když se jeho tělo porovnalo s tou černobílou, byl dvojnásobný.
 |
| YENIKAPI: Velký kocour a malá kočka v ochraně ochranky (plexisklo, aby na ně netáhlo) |
Ale zpátky k focení. Měl jsem pocit, že cítím pohyb. Tedy viděl jsem pohyb, někde mezi koutkem oka a ještě dál. Ochranka viděla, že si fotím ‚ty jejich‘ kočky, tak velmi ochotně uhýbali, abych nedejbože neměl zkažený záběr. Když jsem dílo dokončil, ještě se na mě mile usmáli a popřáli mi šťastnou cestu. Přitom bylo docela brzo ráno, takové ‚dej mi kafe a hlavně mlč!‘ a foukalo tam a moc teplo nebylo a oni tam chudáci museli stát a pozorovat každého. Musel jsem v duchu smeknout.
Když jsem pozoroval toho 'těhotného' kocoura, vzpomněl jsem si na tři další. První byly kočky v okolí Izmiru. Pokud tam přijedete odkudkoliv, tak – tak nic. Ale když tam přijedete z Istanbulu, tak začnete tamní chudinky kočičky litovat, jak jsou podvyživené (a určitě mají i kruhy pod očima). Ne, nejsou. Jsou normální. Jen ty istanbulské, živené až překrmované snad dvaceti miliony lidí, jsou na tom prostě jinak. Ale v Izmiru při pohledu na cosi poloviční velikosti máte pocit, že jde o dva různé živočišné druhy.
Murtaza
Druhým kocourem je (či asi byl) Murtaza (tak mu říkali). Objevil se najednou na dvoře jedné televize. Zrzavý, obrovský, bezedný žaludek. Asi vyrůstal někde se psy, protože je mnohým chováním připomínal. Tak Murtaza se jednou přežraný kolébal od misky pryč. Z legrace myšlenou připomínku 'Tak to snad dojíš, ne?' se opravdu vrátil a porci jako pro bernardýna dojedl. Tomu všemu je ale snad deset let. Pokud je Murtaza ještě naživu, tak v kočičím důchodu.
 |
| Kocour před cukrárnou (zeštíhlující póza) |
Cukrárenský kocour
Třetí je maskot jedné pekárny a cukrárny v jednom. Na rozdíl od jiných prodejen s hejnem koček měl tento kocour tuto pekárnu jen pro sebe. Jednou mu dokonce postavili dvoupatrovou rezidenci (resp. přízemí, otevřená terasa, střecha). Ten jednou i 'adoptoval' nějaké odrostlé kotě. A i u toho platilo, že snad každý dvacátý kolemjdoucí ho pohladil či podrbal. Bohužel jsem ho už pár týdnů (či měsíců?) neviděl. Snad je v pořádku.
Novinka z dneška: viděl jsem ho! Vypadal sice ještě těhotnější, než obvykle, ale vypadal spokojeně.
Lékárna
Dnes jsem zrovna byl v lékárně, bylo to v době obědů. Paní lékárnice vyšly zezadu, ještě dožvýkávaly. Najednou se od kdesi ozvalo maaaaau. Ptal jsem se na to, co jsem v lékárně potřeboval. Najednou se maaaaau ozvalo mě u nohy. Na moji češtinu ta turecká viditelně březí kočka reagovala dalším maaaaau a upřeným pohledem do očí. Velmi rychle poznala, že asi nejsem ten pravý, nechala toho a svoje maaaaau vyzkoušela ne nejbližší lékárnici:
Maaaaau!
Ale vždyť jsi hamala? Ještě chceš?
Maaaaau!
Ta pojď...
(a teď ke mně)
Víte, ona je březí...
Obě odešly k výkladní skříni, kde dostala nějaké kočičí dlabání.
Další zajímavá kočka (či kocour) žije v obchodním domě Hilltown, ale o té zatím nemám detaily.
Ale proč já, milovník psů, píšu už poněkolikáté o kočkách? Toto všechno není o kočkách; je to o lidech.
A tak je to v Istanbulu se vším.
Komentáře
Okomentovat
Kvůli systematickému útoku porno webů bylo zrušeno anonymní vkládání komentářů. Nyní mohou komentovat jen uživatelé s účty Google. Děkuji za pochopení.