Tichá ulice. Jemný déšť, jemné světlo z oranžových pouličních lamp jemně soupeří s jemnou tmou. Tady by se na černobílý film natáčelo něco ve stylu film noir! Ale nejsem Billy Wilder, tohle není Sunset bulvár, nemám klasickou kameru, nemám ani monochromatický film do ní, není čerstvě po druhé světové válce.
S jemným ševelem se zavírají automatická vrata. Před nimi dva studenti na jednom skútru, rozjíždějí se – ale neslyším motor. Asi šetří, když je to trochu z kopce. Ale vybírají zatáčku, dokonce urychlují – ale žádný zvuk! Až poté k mému sluchu doletěl jemný zvuk elektromotoru. Elektrický neosvětlený skútr. Těch poslední dobou vidím čím dál tím víc. A teď v protisměru k těm studentům druhý neosvětlený skútr, tentokrát se slabým klasickým motorem; rozvoz novin. Jako chodec sotva vidím na cestu, jak to dělají na těch skútrech? (a to ani neřeším druhou půlku pravidla 'vidět a být viděn'). Vlastně až teď jsem si uvědomil, že vyjeli tam odněkud, odkud předtím vyjížděl ten Volkswagen Brouk (čtěte tady); asi zajímavý konec ulice.
Kdo že je Billy Wilder? Jeho režijním dohledem prošly takové skvosty, jako Sunset Blvd (1950), Odpolední láska (1957), Někdo to rád horké (1959), Byt (1960), Sladká Irma (1963), Nebožtíci přejí lásce / Avanti! (1972).
Dnes jsem cestou k metru potkal jen jednoho oranžového Garfielda; zbytek byly relativně normální kočky, až na jednu. Ta byla poskládaná z rozdivočelé barevné kombinace jak podle 'buď ráda, že nejsi pes, to byl strašnej mejdan' - černá, snad červená… Vyfotit se nedala, inu, jak fotit levným mobilem v temné ještě noční ulici ve stínu pod autem skoro černou kočku (a ještě v dešti), když ještě navíc spěcháte?
Tyhle divoce barevné kočky jsou občas k vidění aspoň u nás v čtvrti. Zajímavé je vidět, jsou 'normálnějšími' kočkami dost diskriminované. A pak, že to dovedou jenom lidi.
Dnes je nějaké rozbité ráno. Eskalátory nefungují. Nefungují tady, nefungují támhle, na předchozí stanici to bylo podobné. Sbírka rozbitých pojízdných schodů. Proti mně mladý muž o holi. V Marmarayi i v metru mě zrovna dnes zaujala samolepka na dveřích (tedy ony tam jsou už pěkně dlouho, jen mi to tak nějak dnes padlo do oka). Na samolepce je spousta upozornění co mají či nesmějí cestující dělat (nechat vystoupit, nestrkat ruce tam, kam se nesmí, pozor na mezeru mezi vagónem a nástupištěm...). Ano, Istanbul je už světové velkoměsto; už nemáme sami vědět, co a jak se má dělat, musí nás na to upozornit nějaká samolepka. Stejně mi připadá, že na bitvu mezi vystupujícími a nastupujícími v Marmarayi ve špičce to nějak nemá efekt...
Tentokrát jsem se rozhodl na pojízdných schodech (a fungovaly!) zvolit místo poněkud statického pravého pruhu rychlejší levý. Ale asi měl v čele zpomalovací pás, protože jsme šli pomalu, v rytmu pracujících v 1984, nebo Burlaků na Volze; jediné, co chybělo, byla píseň Ej uchněm. (Píseň burlaků od Volhy / Lodníci na Volze / Эй, ухнем).
Asi jsem se posunul v čase. Nejdřív ta art-noirová ulice, teď v metru. (tedy metro samo o sobě nic tak prehistorického není, vždyť i tady v Istanbulu je víc než jedno století) Kousek ode mě sedí dva (každý sám) a – musím si protřít oči, jestli v tak nekřesťanskou hodinu vidím dobře – ale ano, vidím dobře - oba knížku a čtou si! Akorát já zuřivě píšu do mobilu, a ještě je s ním fotím! To je hnus, velebnosti!
Marmaray bylo na tom ještě lépe. Dokonce knihy dnes zvítězily nad mobily. Částečně je to zřejmě známka zkouškového období (několik skript, několik knih povinné literatury), ale to se nebude týkat střední generace. Ale četli si převážně mladí. A to je dobře.
A mladí dnes překvapili ještě jednou. Dnes jsem viděl snad poprvé, že se pasažéři ještě na nástupišti sami začali řadit po obou stranách dveří do řad, aby se nepředbíhalo, a to ještě než vlak vůbec přijel. Zatím jsem viděl jen masu lidí neorganizovaně čekat a pak se neorganizovaně hrnout dovnitř, aniž by je ti právě vystupující nějak zvlášť rušili. Je pravdou, že to byli hlavně mladí, kdo začali ty řady tvořit.
…a kdeže jsou ty střepy? Ty málem byly. Na úzké silnici se rozhodlo jedno široké auto jisté značky (abych neočernil žádnou značku, když to byl E-čkový Mercedes), že objede pomalu jedoucí minibus. Jaksi mu bylo jedno (řidiči, autu je to jedno), že to bere protisměrem, kde už bylo plno, protože byla ranní špička. Ti protijedoucí rychle uhnuli a začal velký ranní koncert klaksonů.
A tak je to v Istanbulu se vším.
S jemným ševelem se zavírají automatická vrata. Před nimi dva studenti na jednom skútru, rozjíždějí se – ale neslyším motor. Asi šetří, když je to trochu z kopce. Ale vybírají zatáčku, dokonce urychlují – ale žádný zvuk! Až poté k mému sluchu doletěl jemný zvuk elektromotoru. Elektrický neosvětlený skútr. Těch poslední dobou vidím čím dál tím víc. A teď v protisměru k těm studentům druhý neosvětlený skútr, tentokrát se slabým klasickým motorem; rozvoz novin. Jako chodec sotva vidím na cestu, jak to dělají na těch skútrech? (a to ani neřeším druhou půlku pravidla 'vidět a být viděn'). Vlastně až teď jsem si uvědomil, že vyjeli tam odněkud, odkud předtím vyjížděl ten Volkswagen Brouk (čtěte tady); asi zajímavý konec ulice.
Kdo že je Billy Wilder? Jeho režijním dohledem prošly takové skvosty, jako Sunset Blvd (1950), Odpolední láska (1957), Někdo to rád horké (1959), Byt (1960), Sladká Irma (1963), Nebožtíci přejí lásce / Avanti! (1972).
Dnes jsem cestou k metru potkal jen jednoho oranžového Garfielda; zbytek byly relativně normální kočky, až na jednu. Ta byla poskládaná z rozdivočelé barevné kombinace jak podle 'buď ráda, že nejsi pes, to byl strašnej mejdan' - černá, snad červená… Vyfotit se nedala, inu, jak fotit levným mobilem v temné ještě noční ulici ve stínu pod autem skoro černou kočku (a ještě v dešti), když ještě navíc spěcháte?
Tyhle divoce barevné kočky jsou občas k vidění aspoň u nás v čtvrti. Zajímavé je vidět, jsou 'normálnějšími' kočkami dost diskriminované. A pak, že to dovedou jenom lidi.
Dnes je nějaké rozbité ráno. Eskalátory nefungují. Nefungují tady, nefungují támhle, na předchozí stanici to bylo podobné. Sbírka rozbitých pojízdných schodů. Proti mně mladý muž o holi. V Marmarayi i v metru mě zrovna dnes zaujala samolepka na dveřích (tedy ony tam jsou už pěkně dlouho, jen mi to tak nějak dnes padlo do oka). Na samolepce je spousta upozornění co mají či nesmějí cestující dělat (nechat vystoupit, nestrkat ruce tam, kam se nesmí, pozor na mezeru mezi vagónem a nástupištěm...). Ano, Istanbul je už světové velkoměsto; už nemáme sami vědět, co a jak se má dělat, musí nás na to upozornit nějaká samolepka. Stejně mi připadá, že na bitvu mezi vystupujícími a nastupujícími v Marmarayi ve špičce to nějak nemá efekt...
Tentokrát jsem se rozhodl na pojízdných schodech (a fungovaly!) zvolit místo poněkud statického pravého pruhu rychlejší levý. Ale asi měl v čele zpomalovací pás, protože jsme šli pomalu, v rytmu pracujících v 1984, nebo Burlaků na Volze; jediné, co chybělo, byla píseň Ej uchněm. (Píseň burlaků od Volhy / Lodníci na Volze / Эй, ухнем).
 |
| obraz Burlaci na Volze |
Asi jsem se posunul v čase. Nejdřív ta art-noirová ulice, teď v metru. (tedy metro samo o sobě nic tak prehistorického není, vždyť i tady v Istanbulu je víc než jedno století) Kousek ode mě sedí dva (každý sám) a – musím si protřít oči, jestli v tak nekřesťanskou hodinu vidím dobře – ale ano, vidím dobře - oba knížku a čtou si! Akorát já zuřivě píšu do mobilu, a ještě je s ním fotím! To je hnus, velebnosti!
Marmaray bylo na tom ještě lépe. Dokonce knihy dnes zvítězily nad mobily. Částečně je to zřejmě známka zkouškového období (několik skript, několik knih povinné literatury), ale to se nebude týkat střední generace. Ale četli si převážně mladí. A to je dobře.
 |
| čtenáři v metru |
A mladí dnes překvapili ještě jednou. Dnes jsem viděl snad poprvé, že se pasažéři ještě na nástupišti sami začali řadit po obou stranách dveří do řad, aby se nepředbíhalo, a to ještě než vlak vůbec přijel. Zatím jsem viděl jen masu lidí neorganizovaně čekat a pak se neorganizovaně hrnout dovnitř, aniž by je ti právě vystupující nějak zvlášť rušili. Je pravdou, že to byli hlavně mladí, kdo začali ty řady tvořit.
…a kdeže jsou ty střepy? Ty málem byly. Na úzké silnici se rozhodlo jedno široké auto jisté značky (abych neočernil žádnou značku, když to byl E-čkový Mercedes), že objede pomalu jedoucí minibus. Jaksi mu bylo jedno (řidiči, autu je to jedno), že to bere protisměrem, kde už bylo plno, protože byla ranní špička. Ti protijedoucí rychle uhnuli a začal velký ranní koncert klaksonů.
A tak je to v Istanbulu se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat