Češi si často myslí, že houby se sbírají jen v Česku, případně jen ve střední Evropě. Není tomu tak. Houbaří nečekaně velké množství národů, včetně Turecka. Stát dokonce zavedl celostátní linku 114 Národního toxikologického centra pro případ, že by se konzument nalezeného ráčil přiotrávit.
Než se pustíme do hodnocení, vezměme rozum do hrsti. Pokud má někdo pocit, že když nepotkal houbaře s košíkem v centru Istanbulu, nebo poblíž letního rezortu, tak to neznamená, že se v Turecku nehoubaří. Toto je známé, ale jaksi dá se praktikovat jen tam, kde je les (či poblíž). Také nehledáme houbaře na Václaváku, na Orlí, na Stodolní (alebo na Zlatých pieskoch v Bratislave).
Než se ale pustíme po českém způsobu nazdařbůh do lesa, je nutné si uvědomit, že turecký les může být divočejší, než český. Tady se totiž stále vyskytují vlci, nebo medvědi. Také se moc nedoporučuje se jen tak nevinně procházet s košíkem a holí a vreckovým nožíkom / rybičkou poblíž hranic se Sýrií, Irákem, nebo Íránem. Vášeň pro houbařinu by turecký soud mohl vyměřit hutným počtem let (ale jestli noubaře potěší i houba na stěně...).
Nejčastěji se sbírají ryzce, jako ryzec pravý. Průmyslově se pěstuje třeba hlíva ústřičná, nebo pečárka / žampión (Şampiyon mantarı, kültür mantarı).
Takže až najdete houbičky, požijete a zažijete kulatý obdélníky, fialovej les a žlutou vodu (a nebude to Bečva, Marmarské moře, nebo vadný displej), tak máte možnost využít linku 114.
A pokud má někdo pocit, že je to v Turecku na houby, tak ano. Houby rostou.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat