Dvě země. Jedna malá, po staletí pod nadvládou jiné, druhá velká, po staletí vládnoucí jiným. Jedna je ve střední Evropě, druhá v Evropě (teď) jen drápkem, zbytek v Asii. Jedna je nejdál od moře v Evropě, druhá je obklopena hned několika moři. Jedna je křesťanská, druhá muslimská. I přes toto i spoustu dalších rozdílů je ale nečekaně mnoho společného (ačkoli soupis rozdílů by vydal na tak obsáhlé dílo, oproti kterému by Ottův slovník naučný vypadal jako předvolební leták).
Kořeněná vazba
Začněme kořením, protože zde panuje domněnka, že Turecko má zcela jiné koření než Česko. Částečně to pravda je, však Češi a Slováci v Turecku se po "tom našem" koření usilovně shánějí ("náš" kmín, majoránka atd.). Málokdo si ale uvědomí, že celá řada koření pochází z východního Středomoří včetně Turecka, dokonce i ta koření, která považujeme za svoje.
Vysokorychlostní železnice stále není napojena na západ
I přes ideální polohu ve střední Evropě nemá Česko napojení do Německa ani Rakouska. Turecko dodnes nemá vysokorychlostní železnici do Řecka a Bulharska. Bohužel pro Česko je nutno konstatovat, že Turecko ve spolupráci s Evropskou unií (i finanční) buduje velkou rychlostí spojení z Istanbulu na bulharské hranice, takže Turecko tento úkol splní dřív (hovoří se o roku 2023, a protože spolufinancuje EU, tak si pohlídá i smluvený termín dokončení).
Prezident s vězeňskou zkušeností
Tohle vypadá prapodivně, ale je to tak. Ve vězení pobývali svého času Recep Tayyip Erdoğan, Václav Havel, nebo Gustáv Husák (všichni za myšlenky či postoje). Svého času se vtipkovalo, že kdo byl ve vězení, byl v přípravce na prezidenta. Jiná věc je, že se v Česku adoruje kdokoli, kdo byť prohlásí jednu líbivou větu, nebo je prostě sympatický, takže bylo možné svého času slyšet 'Kajínek na hrad'.
Starosta největšího města v konfliktu s hlavou státu
Tato nečekaná shoda se týká starosty Istanbulu Ekrema İmamoğlua a prezidenta Erdogana stejně tak jako starosty Prahy Zdeňka Hřiba a prezidenta Zemana / premiéra Babiše. V obou případech jsou starostové členy opozičních stran.
Německo jako vzor, partner i "soused"
Toto téma je natolik rozsáhlé a zároveň na první pohled kontroverzní, že bude rozvedeno v samostatném článku. Němečtí inženýři a firmy byli zváni na stavbu ještě v rámci Osmanské říše (viz železniční nádraží Haydarpaša na asijské straně Istanbulu). Život a návrat Turků z práce v Německu zajistil, že například v 80. letech vypadaly městské byty stejně v Německu, Turecku, ale také Československu (výzdoba, vzor skleněné výplně ve dveřích, háčkovaná dečka na televizi, květiny apod.). Podobně se jako v Československu poslouchaly německé hudební skupiny a zpěváci. Po tureckém převratu roku 1980 se emigrovalo i z Turecka do Německa z politických důvodů, nejen z Československa. Turecko tedy vypadalo (resp. velkoměsta, především Istanbul) jako soused Německa.
Obtížný vztah největšího města a severovýchodního regionu
Občané největších měst si dělají legraci z přízvuku i poněkud odlišného a svérázného chování a zvyků regionu ze severovýchodu. Stejně tak jsou v konfliktu když přijde řeč na fotbal. Jde o Ostravsko (kratki zobaki, Baník Ostrava), nebo černomořský region (Karadenuz, Trabzonspor). I přes antipatie je nečekaně mnoho obyvatel z severovýchodu v největším městě (Praha, Istanbul).
Zajímavá shoda je také v etnické odlišnosti regionu. České Slezsko je obýváno potomky Čechů, Poláků a Němců (nesmíme zapomenout na předválečné hranice Německa) a Slováků, černomořská oblast je obývána potomky jak Turků, tak Pontských Řeků či Lazů. Nářečí v obou regionech je díky tomu ovlivněno slovy sousedních jazyků.
Historické dědictví a komplikovaný vztah s dvěma etniky z východu
Zde není shoda úplná, ale podobnost tu je. Turecko má dodnes nevyřešený vztah s Kurdy, a to jak stát jako takový, tak většinová společnost. Československo potažmo Česko má nedořešený vztah s Romskou minoritou.
V Turecku je arménská komunita neviditelná, pracuje a nedělá problémy a velmi dbá na vzdělání, v minulosti ale byly vztahy velmi narušené (řekněme). V Česku je vietnamská komunita neviditelná, pracuje a nedělá problémy a velmi dbá na vzdělání, v minulosti ale byly vztahy narušené. Hloubka problémů z minulosti je samozřejmě neporovnatelná.
Boj hlavy státu s alkoholem
Oba prezidenti sice mohou napsat knihu o boji s alkoholem a alkoholismem, ale každý ze zcela jiného úhlu pohledu. Zatímco u českého prezidenta jde o záležitost čistě osobní, turecký prezident se snaží alkohol jako takový ale i zmínky o alkoholu vymýtit z hlav lidí, pultů prodejen, reklam, ale i historických dokumentů.
Složitý vztah s Ruskem, vřelý vztah s Ukrajinou
Vztahy s Ruskem jsou po staletí velmi napjaté. Ruské impérium mnohokrát iniciovalo válku s Osmanskou říší. Při vzniku Turecké republiky sice nový ruský režim pomohl Turecku velkou dodávkou zbraní, ale s bláhovou nadějí, že se i z Turecka stane jedna ze sovětských republik (jak se po skončení 1. světové války stalo hitem, viz Maďarská republika rad, Bavorská republika rad, Slovenská republika rad, Perská socialistická sovětská republika apod.). Turecko ale velmi rychle prohlédlo sovětskou lest a nepřijalo. Sovětský svaz měl dlouho spadeno na Turecko, protože chtěl ovládnout tuto zemi jako celek, nebo alespoň Bospor a Dardanely (velký Stalinův sen). Sovětský svaz / Rusko byl jedním (nikoli zdaleka jediným) důvodem, proč Turecko vybudovalo a dodnes má velmi silnou a moderně vyzbrojenou armádu. To dalo Rusku pocítit 24. 11. 2015, kdy měl ruský bojový letoun Suchoj Su-24 překročit hranice Turecka, takže byl okamžitě sestřelen. Rusko reagovalo obvyklým způsobem a již prověřeným scénářem. Nakonec půl roku poté se Turecko Rusku omluvilo. Piloti tureckých letadel byli krátce poté zatčeni a vyslýcháni (záminkou měl být údajný vztah s příznivci Fethullaha Gülena). Turecko pokračovalo v překračování tureckých hranic svými stíhačkami a bombardéry, Turecko zůstalo jen u varování.
Jaderná energetika z Ruska
Především poslední roky jsou v obou zemích svědky odporu proti ruské přítomnosti v oblasti jaderné energetiky jak v Turecku, tak v Česku. Zatímco v Česku jde o tendr na stavbu 3. a 4. bloku Jaderné elektrárny Temelín, v Turecku jde přímo o stavbu jaderné elektrárny v Akkuyu na jihu země v provincii Mersin (Akkuyu Nükleer Güç Santrali).
Zajímavostí je příbuznost použitých reaktorů. V Turecku jsou čtyři ruské reaktory VVER-1200/509, v Česku jsou (logicky) starší ruské reaktory VVER 1000 V-320.
Velmi vlažné náboženství na západě, tradičně silné na jihovýchodě
Míra náboženství a veřejná deklarace pozitivního vztahu k náboženství je v obou státech od roku počátku 90. let vzrůstající. V Česku šlo o následek Něžné revoluce a pád komunistického režimu potlačujícího náboženství. V Turecku šlo o změnu politického kormidla po příchodu Recepa Tayyipa Erdoğana k moci, který také zrušil řadu protináboženských opatření moderního Turecka (velmi zjednodušeně řečeno).
Severozápad obou zemí je nábožensky 'vybydlen', nejnižší míra v daných zemích. Příčiny jsou ale odlišné. V Čechách šlo o dobrovolné i nedobrovolné osídlení neobydleného prostoru po sudetských Němcích po druhé světové válce (a vytvoření nezdravého pásu průmyslu včetně chemiček, hnědouhelných dolů, elektráren a tepláren). V Turecku jde o území, které bylo blízké hlavním městům a tudíž centrům náboženství více náboženství. Snad právě srážka s realitou náboženských triků a podvodů ze strany různých mocipánů a na druhé straně soužití s jinými vírami snížilo míru víry i počet aktivně věřících na minimum.
Náboženská vazba Turecka, ale i Moravy a Česka na Istanbul
Toto je vazba velmi stará, ale stále velmi známá, navíc s dodnes patrným vlivem. Jde o vyslání dvou učenců z Istanbulu na Velkou Moravu, kam přinesli vznikající (budoucí) ortodoxní křesťanství, ale také mohli přinést i některé prvky Velikonoc a Vánoc, patrných dodnes (viz vánočka, mazanec, nebo jidáše, což je i v Řecku a východním Středomoří včetně dnešního Istanbulu, ale ne třeba v Německu). Svatý Cyril (Konstantin) byl vnukem istanbulského císaře Konstantina VI. (posledního legitimního římského císaře z Byzantské říše), v Istanbulu (Konstantinopoli) také chodil na vysokou školu. Dokonce se stal patriarchovým knihovníkem a archivářem při chrámu Boží Moudrosti (Ayasofya). Jeho bratr svatý Metoděj byl deset let na hoře Uludağ (poblíž tureckého velkoměsta Bursa).
Obrazoborectví
Připomeňme si nejdříve co vlastně tento neutrálně znějící pojem znamená. Je to výraz pro umělecké i náboženské barbarství, kdy se ničí umělecká díla, znázorňující svaté osobnosti. Česko i Turecko zažilo několik vln obrazoborectví. Tím se proslavil byzantský císař Leon III. a jeho syn Konstantin V. "Kopronymos" v 8. století, podobně jako Leon V. o století později.
(vztah Konstantina V. k obrazům a jeho hanlivé přízvizko "pokálený" si asi vzal k srdci Jaroslav Hašek, aby hostinskému Palivcovi vložil do úst větu "Neplač, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?")
Česko zažilo první vlnu ikonoklasmu za husitských válek v 15. století, kdy bylo mnoho kostelů a klášterů vypleněno a výjevy svatých zničeny. Další vlna byla v 17. století za éry "zimního krále" Fridricha Falckého (to postihlo jen Prahu).
Sunnitský islám jako takový po vzoru byzantského obrazoborectví rovněž zakazuje znázornění svatých. Některé jiné islámské proudy ale obrazy svatých povolují, například šíité (pozor, to se nečte podle angličtiny, to by nabral význam zcela nepatřičného směru, stejně jako špatně přečtené "Excel Sheet" viz ostravsky kratky přizvuk, kdy bychom přišli opět k přízvisku Konstantina V.), přesněji řečeno alevité. Nejen v Istanbulu lze navštívit tzv. cemevi ("dům shromažďování").
Devastující křížové výpravy proti Istanbulu i proti Praze
Katoličtí papežové svého času často a rádi pořádali takzvané křížové výpravy proti všem, kteří se jim nehodili (muslimové, pohané, kacíři). Mohli to být muslimové, ale také křesťané. Proto byl například vypleněno v letech hlavní město Byzantské říše Čtvrtou křížovou výpravou (1202 až 1204). To zasadilo Byzantské říši smrtící ránu, ze které se nevzpamatovala. Byla sice obnovena roku 1261, ale zdaleka ne tak velká a v takové slávě. Následovaly další a další křížové výpravy do Istanbulu.
České země si "užily" ve 20. letech 15. století hned čtyř křížových výprav proti husitům, přesněji řečeno 1419 až 1434 / 1436 (podle výkladu). Také zde následkem husitských válek bylo České království zdevastováno natolik, že v samostatné formě se již nikdy k předchozí podobě nevrátilo. Ránu z milosti dala další křížová výprava, kdy nový papež Pavel II. prohlásil 23. prosince 1466 Jiřího z Poděbrad za sesazeného z trůnu a proti Čechům vyhlásil křížovou výpravu, které se rád ujal uherský král Matyáš Korvín.
Bratrská republika a národ na východě
Snad ještě dnes lze říci, že Slováci jsou bratři. Také čeština a slovenština jsou si velmi blízké a není velkým problémem si porozumět. Podobně Turecko hovoří o Ázerbájdžánu jako bratrech, stejně tak turecká turečtina a ázerbájdžánština jsou si velmi podobné a navzájem srozumitelné. A stejně tak si Češi i Turci někdy neodpustí vtípky na úkor jazyka svého menšího bratra (když vy nám Česi, tak my vám Šlováci, ústav pro jazyk český čo si želáte?).
Něžná revoluce a Události v Gezi parku
První dva týdny obou historických událostí byly si nečekaně podobné. Ona míra solidarity mezi lidmi, snaha o navrácení státu do rukou lidu a nasměrování do demokratických vod, dokonce i hesla si byla velmi podobná, či alespoň v podobném duchu. Ovšem výsledky obou jsou odlišné.
Tatíček Masaryk a Mustafa Kemal Atatürk
Když se řekne Atatürk, znamená to "otec Turků", takže ideová blízkost k Masarykovu přízvisku "tatíček" je zřejmá.
Zajímavou českou vazbou je řecké město Soluň, ke kterému má Česko i Turecko vřelé vztahy. Česko je oslavuje jako rodiště světců Cyrila a Metoděje, Turecko jako rodiště Mustafy Kemala.
Tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
 |
| zdroj: crossed-flag-pins.com |
Komentáře
Okomentovat