Istanbul je megapole, kde se hovoří o 20 milionech obyvatel (plus mínut pět). Ve velké většině zde jsou čtyř až pětipatrové činžovní domy bez vzájemných rozestupů, minimum zelené plochy. Radnice některých městských obvodů se rozhodly jako každý rok věnovat rodinám v nouzi uhlí pro nastávající zimu.
Například istanbulský městský obvod Bayrampaša (pod vedením strany AKP) se rozhodl pro nastávající zimu dát 650 rodinám v nouzi pytel s uhlím. Ale není zdaleka sám, uhelnou pomoc je organizována státem, viz e-Devlet (článek).
 |
| rozvážené uhlí, na pozadí typické činžovní domy |
Tato strategie má ne dvě strany mince, ale hned několik stran.
MIMOCHODEM: Pomoc 650 rodinám, to je jak moc pro obvod Bayrampaša? Zde aktuálně je 269.950 oficiálních obyvatel. To je skoro tolik, kolik má celá Ostrava. Pomoc 650 rodinám je málo, na druhou stranu 650 zdrojů exhalací je moc.
Ekologie I: lokální
První je ekologická. Spaliny jsou cítit poměrně daleko od daného domu, takže kvůli jedinému bytu mají stížené větrání desítky bytů, řekněme stovka lidí. Situace je taková řekněme půl roku, po dobu topné sezóny. Kdo topí uhlím, může topit vším, co hoří (což mnozí dělají), takže se ekologická zátěž zvyšuje. Proto je vhodné při hledání bytu se projít kolem daného místa (ideálně několikrát) a zjistit podmínky.
Import vs. domácí produkce
Turecko si je vědomo stavu. Zatímco zemní plyn musí (zatím) dovážet a platit v amerických dolarech, uhlí se těží místně, takže cena není přímo závislá na kursu turecké liry. Proto je pro zemi krátkodobě finančně výhodné podporovat uhlí.
Třetina zemního plynu se dováží z Ruska od společnosti Gazprom. To je další část skládačky, protože závislost na Rusku znamená, že Rusko může používat zemní plyn jako zbraň, ať finanční, či dodávkami (viz každoroční problémy dodávek do Evropy).
Turecko má řadu elektráren na zemní plyn (především kolem Marmarského moře, viz Istanbul, Gebze, Bursa, Marmara Ereğlisi...), ovšem ceny lámou výrobcům elektřiny vaz, jak opakovaně upozorňují.
Ekologie II: globální
Fosilní zdroje jsou desítky let trnem v oku všem ekologicky smýšlejícím lidem. Nahradit je něčím jiným je ale těžké, dokonce není jednoduché ani nahrazení jednoho typu jiným. V tomto případě se nabízí několik možností.
První z nich je výměna uhlí za zemní plyn či elektřinu. Plynofikaci zažil například Londýn, který zažil tzv. velký smog od 5. do 9. prosince 1952, kdy na následky smogu mělo zemřít 10 až 12 tisíc obyvatel (odpůrci COVIDu by řekli, že neumřeli na smog, ale se smogem). V Turecku se tomu říká smrtící mlha Londýna. Následkem bylo vytvoření City of London Act z roku 1954 a především Clean Air Acts z 1956 (aktualizace roku 1968; platnost skončila roku 1993).
MIMOCHODEM: víte, proč je deštník černý? Může za to právě Londýn a velká spotřeba uhlí, takže bylo ve vzduchu plno popílku a dalších nečistot, které volně padaly dolů. Když začalo pršet, tak se proces ještě urychlil. Jiná barva deštníku než černá by nebyla tak praktická. Stejné je to i s budovou britského premiéra, která byla původně žlutá, až vlivem uhlí se zbarvila postupně do černé. To bylo odhaleno při rekonstrukci fasády. Ale protože je tato budova v myslích Britů černá, byla následně natřena právě na "tradiční" černou.
Ekologie III: místní versus vzdálená
Uhlí je problém, ovšem záleží na způsobu spalování (pokud možno řízeném a kontrolovaném) a následné filtraci. Při domácím spalování se vlastně nekoná nic z toho, spaluje se živelně, bez kontroly. Pokud se stejné uhlí spálí v elektrárně, je účinnost daleko vyšší, používají se filtry a kontrola splodin, takže dopad na životní prostředí je menší (ale není nulový). Spotřebitel sám potom namísto uhlí použije elektřinu, která se z "jeho" uhlí vyrobí. Splodiny nejdou do vzduchu na místě spotřeby, ale vzdáleně. Město je potom čistší, ovšem vzdálená lokalita (okolí elektrárny) je špinavější. Lokální dopad se obvykle řeší kromě jiného výškou komínu (což v domácím použití nejde).
Uhelné elektrárny mají v Turecku ještě další úhel pohledu, a to letní požáry. Letos v létě bylo několik elektráren ohroženo, jedna nedaleko Bodrumu dokonce shořela (psali jsme).
 |
| tričko #SOMA z dílny fotbalového klubu Fenerbahče |
Další úhel pohledu na uhlí jsou uhelné doly. V Turecku je nečekaně velké množství nehod, včetně smrtelných. Však při vyřčení slova Soma si řada Turků vybaví 13. květen 2014, kdy v tamním dole zemřelo oficiálně 301 lidí (podle některých politiků víc).
MIMOCHODEM: stejné téma nyní hýbe elektromobilitou, kdy se kritizují elektromobily, používající elektřinu z fosilních zdrojů.
Elektřina z atomu, vody, vzduchu
Turecko se v posledních letech snaží usilovně o vlastní jaderné elektrárny. Protože Turecko samo nevyrábí žádnou pro to nutnou technologii, musí ji koupit ze zahraničí. V poslední době hýbe tureckými médii případ stavěné jaderné elektrárny Akkuyu. Přestože půjde o elektrárnu na území Turecka, bude provozována Ruskem, Turecko od ní bude 15 let odkupovat elektřinu v dolarech vypočítanou při kursu 1,52 TL za dolar (tedy za 12,35 centů za kWh). Po dobu 15 let tedy bude vlastně Turecko elektřinu dovážet za devizy, ovšem z vlastního území, na které také dopadnou případné ekologické problémy spojené s potenciálními nehodami.
Na rozdíl od střední Evropy jsou jaderné elektrárny v Turecku ohroženy zemětřesením, v pobřežních oblastech dokonce tsunami. Ta je v dané oblasti dokonce ne tak vzácná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Co udělá tsunami s jadernou elektrárnou si dovedeme představit, postačí připomenout případ Fukušima.
Istanbulské náměstí Taksim zažilo před lety demonstraci proti další jaderné elektrárně, kde by měl být použit čínský reaktor CAP1400. To se odehrávalo za zvuku pro Čechy známé skladby Radioactivity skupiny Kraftwerk (původně z roku 1975). Mimochodem - text písně se neustále vyvíjí, stejně jako přibývá nehod jaderných elektráren. Poslední verze měla místo Hiroshimy Fukušima (Youtube, koncert v Tokiu z rokui 2012, zpěv v japonštině!).
Strategie tří elektráren (každou s jiným partnerem z jiné země) již ztroskotala. Ruský projekt v Akkuyu zatím došel nejdál. Projekt druhé elektrárny v černomořském Sinopu selhal, když francouzsko-japonský partner (konsorcium Atmea) odstoupil od smlouvy, když se s tureckou vládou se zřejmě nepodařilo dosáhnout kompromisu ohledně podmínek financování.
V minulosti se Turecko snažilo postavit maximum vodních elektráren. V trendu se pokračuje, ovšem při snižování srážek to může být problém. Kromě toho se Turecko snaží využít toho, že na jeho území je často vítr, navíc je zde mnoho regionů s minimem srážek a naopak velkým množstvím slunečního svitu. Staví se tedy také velké množství větrných a solárních elektráren.
Strategie radnice velkoměsta Istanbulu
Jak to obvykle bývá, vládnoucí strana či koalice má diametrálně odlišné názory a praktiky v porovnání s opozicí. To se týká také Turecka jako celku, nebo také Istanbulu. Zatímco některé místní radnice (městských čtvrtí) řeší problém nákupem uhlí, samotný Istanbul organizuje finanční pomoc při placení účtů (plyn, voda, elektřina).
Prostřednictvím kampaně města Istanbul zvané "Askıda Fatura" (Zaplaťte to jiným / Účet na háku / Nevyřízená faktura) bylo vybrán ekvivalent přibližně 3,42 milionu dolarů na pomoc více než 170 800 domácnostem, které nejsou schopny platit své účty za vodu a plyn, zejména kvůli pandemii COVID-19. Kliknutím na http://askidafatura.ibb.gov.tr Istanbulská metropolitní obec spojuje lidi, kteří si nemohou dovolit platit své účty, s těmi, kteří jsou ochotni z aktu solidarity v době pandemie tyto účty uhradit.
MIMOCHODEM: Radnice Istanbulu získala na Enterprise IT World CIO1000 APAC 2021 několik ocenění, kromě jiného i za Askıda Fatura.
Tato strategie je opravdu odlišná, protože umožňuje domácnostem používat stávající zdroje včetně plynu či elektřiny a nenutí je k návratu k uhlí (svými dary), nebo ke spalování čehokoli, co se dá na ulici posbírat a co hoří (to v nejhorším případě).
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat