Zemřela legenda. Kdo byl Halit Kıvanč?

Dnes je pohřeb osobnosti, o které mluví snad celé Turecko od posledního sportovního fanouška před mediální špičky až po prezidenta, od opozice po vládní strany, napříč sociálním i politickým spektrem. Je uznáván až uctíván jak novináři, tak sportovci, tak dokonce i nesportovci, kulturním světem.

Halit Kıvanç [hálit k-vanč] je osobnost napříč několika odvětvími. Ze všeho nejznámější byl coby sportovní komentátor (ale byl daleko víc). Jeho popularita se v Československu nechá srovnat například s Karolom Polákom (a to ještě těžko).

Soudce se stal sportovním novinářem...

Halit Mecit Kıvanç se narodil 18. února 1925 (tedy údajně; pochybnosti jsou kvůli tehdejší změně kalendáře) v centru Istanbulu, ve čtvrti Fatih. Také proto navštěvoval nedalekou (ale legendární a velmi kvalitní) střední školu Pertevniyal v sousední čtvrti Aksaray. Poté vystudoval práva na Istanbulské univerzitě. Po vojenské službě nastoupil roku 1950 na místo soudce, umístěnku dostal do městečka Kozluk na opačném konci Turecka v tehdejší provincii Siirt (dnes se Kozluk nachází v provincii Batman). Tam vydržel jen několik měsíců, než se vzdal soudcovské pozice a nastoupil zpět v Istanbulu na lépe placené místo novináře.

Články Halita Kıvançe bylo možné najít v denících Istanbul Ekspres, Tercüman, Hürriyet a Güneş. V deníku Milliyet byl jeho spolupracovníkem a šéfredaktorem Abdi İpekçi [abdy ipekči], slavný novinář, který byl zavražděn.

MIMOCHODEM: Útěk z tureckého vězení na ostrově Yassıada (od roku 2013 Ostrov svobody a demokracie) v Marmarském moři uskutečnil Mehmet Ali Ağca, který svým činem přejmenoval ulici u konzulátu České republiky v Istanbulu. Jeho první obětí se 1. února 1979 totiž stal Abdi İpekçi, novinář a šéfredaktor tureckých novin Milliyet. Třída Emlak (Caddesi) v luxusní istanbulské čtvrti Nişantaşı na evropské straně Istanbulu byla 6. února 1979 přejmenována na Abdi İpekçi Caddesi. Na jeho počest byla vytvořena Cena míru a přátelství Abdiho İpekçiho. Jeho další obětí se málem stal tehdejší papež Jan Pavel II., na kterého spáchal 13. května 1981 atentát. On byl sice vykonavatelem, ovšem strůjcem byl bulharský vojenský atašé v Římě (Bulharsko tehdy bylo součástí východního bloku). Objevily se dokonce zvěsti z StB (tajná státní policie socialistického Československa), že nitky míří ke skutečnému objednavateli, Sovětskému svazu).

Nebylo to ovšem poprvé, co psal články. Již v průběhu studia přispíval do Guguk, vydávaném na právnické fakultě.

Nebyl jen pouhým přispěvatelem. Roku 1953 se svými dvěma přáteli založili první turecký sportovní deník, Türkiye Spor.

...rozhlasákem...

V letech 1963-1964 byl téměř rok na školení u BBC ve Velké Británii, těsně před zahájením televizního vysílání v Turecku. Poté Halit Kıvanç tvořil pořady v turecké odnoži BBC, četl zprávy a dokonce hrál v rozhlasových hrách, které sám psal pro TRT Radio Istanbul.

...rozhlasovým a televizním sportovním komentátorem...

Jeho prvním známým počinem byl rok 1952, kdy byl listem Türkiye Ekspres Gazetesi vyslán do Itálie, aby zde vyzpovídal čtyři turecké fotbalisty (Bülent Eken, Bülent Esen, Şükrü Gülesin, Lefter Küçükandonyadis), kteří hráli v italských klubech. Využil této příležitosti a navštívil papeže ve Vatikánu, čímž se stal vůbec prvním tureckým novinářem, který byl přijat. Oním papežem byl ctihodný Pius XII., který byl ve své funkci mezi lety 1939 až 1958.

Dalším milníkem byl rozhovor s tehdy sedmnáctiletým brazilským fotbalistou Pelém. Dalším milníkem bylo komentování fotbalového zápasu istanbulského klubu Fenerbahçe S.K. proti klubu Dynamo Moskva, které se odehrálo v Sovětském svazu roku 1956. Byl prvním tureckým hlasatelem, který komentoval mistrovství světa ve fotbale v televizi. V rozhlase a televizi vysílal 10 finále mistrovství světa ve fotbale.

Stal se symbolem všech nejdůležitějších sportovních událostí. Byl sportovním hlasatelem na olympijských hrách a velkých mezinárodních akcích.

Začal moderovat také události mimo svět sportu, například soutěže.

...a symbolem státního svátku pro děti

23. dubna slaví Turecko každoročně Den národní svrchovanosti a dětí (psali jsme), kdy po desítky let na státní televizi TRT běží přímý přenos z oslav. A moderuje je nikdo jiný, než právě Halit Kıvanç.

TRT, 23. duben 1988, Halit Kıvanç (vlevo) a Audrey Heburn (vpravo)

Halit Kıvanç, který získal více než dvě stě ocenění jako spisovatel a moderátor, řekl: "Největší ocenění, které jsem zatím obdržel, je, že mi všichni říkají 'Halit Ağabey'."

Za svou kariéru napsal také 15 knih typicky o fotbalu, rozhlase či televizi.

Národní olympijský výbor Turecka ho uznal za hodného hlavní ceny v oblasti kariéry za to, že „sloužil tureckému lidu v čisté turečtině úctyhodnou a vzdělávací prací“.

Halit Kıvanç zemřel v úterý 25. října 2022 ve věku úctyhodných 97 let. Dnes ve čtvrtek 27. října se koná jeho pohřeb po polední modlitbě v mešitě Zincirlikuyu, poté bude na tamním hřbitově uložen k poslednímu odpočinku.

BBC kvalita někdejší turecké TRT

Když se budovala turecká televize, tak si nevzala jako vzor nikoho menšího, než britskou BBC. Moderátoři a další specialisté byli na stáži v britské BBC, aby potom příslušně vysokou kvalitu vytvářeli v TRT. Tyto osobnosti následně učili také na některých univerzitách (typicky v Istanbulu). Součástí byla také čistá turečtina s perfektní výslovností.

Proč v celém předchozím odstavci je použit minulý čas a proč to na současné TRT není prakticky vůbec vidět, ostatních televizních kanálech ani nemluvě? Vysoká míra profesionality totiž obsahuje také novinářská a etická pravidla s jasnou mírou objektivity a pravdomluvnosti. Tam není místo na manipulaci, demagogii, propagandu včetně její klíčové součásti, dezinformací.

Proto je dnes tak často možné vidět, že především na soukromých televizních stanicích si pletou magazín se zprávami, takže v hlavním večerním zpravodajství je nejdelším příspěvkem nikoli nejdůležitější zpráva dne, ale například recept na chřipkový čaj, nakládání okurek, nebo návod jak chodit v zimě po sněhu. Také z perfektní výslovnosti a čisté spisovné turečtiny se příliš často sklouzává k hovorové až nářeční turečtině, navíc nezřídka s ledabylou výslovností.

A kam zmizela ta "stará garda", která držela kvalitu? Prostě zmizela. O některé se postaral čas (důchod, úmrtí), o některé (typicky o jejich žáky až žáky jejich žáků) se v průběhu let postaralo nemilosrdné politické soukolí, které je semlelo a vyplivlo buď do PR, reklamních agentur a dalších alespoň trochu příbuzných oborů (někteří vyměnili prestiž za lukrativnější pozice, někteří za bezpečnější pozice), nebo do vězení či emigrace. Ti, co své pozice chtěli držet, museli změnit "barvu", nebo změnit pozici (typick směrem dolů), nebo byli přímo odejiti.

Nadčasová komedie Bílá paní se ocitla na v trezoru například kvůli větě paní Pupencové ke svému manželovi když oponoval, že tam žádný most není: "Furt s tou pravdou... drž hubu a plav!" Prostě jak opět paní Pupencová prohlásila: "Na světě jsou pravdy na dvacet let kriminálu." Ale tu je celý film, dokument nejen své doby, ale také stylu chování určitých režimů. Byť je z roku 1965, něčím je až bolestně aktuální, v řadě zemí, pro řadu lidí.

A tak je to v Turecku se vším.

Patrik Veselík