Tuto situaci poznal dříve nebo později snad každý stát. Politik si vytvořil efekt svatozáře, takže je veřejnost následuje slepě. Jejich fanoušci by "omluvili i vraždu". Snaha o ovlivnění myšlení fanoušků takových politiků vychází neuvěřitelně naprázdno, protože ignorují veškeré infromace i logiku. Jak je to možné?
Demokracie v patovém okamžiku
Skvělým výchozím bodem pro politiky a vůdce, nositele efektu svatozáře, je chvíle, kdy se demokracie dostane do patové situace. Ani jedna skupina není schopna dosáhnout vítězství ve volbách, lid začne pochybovat o demokracii, začne nedůvěřovat oběma stranám. To je chvíle, kdy se začne tvořit negativní nálepka o "tradičních politických stranách", což otevírá Pandořinu skříňku s netradičními politickými stranami, vesměs s nedemokratickými základy či cíli (viditelnými či skrytými).
To je přesně ta chvíle, kdy se objeví někdo, koho nikdo nezná, ale kdo si vybuduje velmi silnou základnu svých příznivců (něco mezi vojáky a otroky), kteří plní vůli svého vůdce a kteří zaktivizují veškeré okolí, aby přesvědčili maximum kolem sebe, že jejich vůdce je ten nejlepší, že jedině on je ten pravý spasitel.
Demokracie má řadu nepříjemných momentů. Do patové situace se typicky dostane ve chvíli, kdy nastane souhra několika činitelů:
- Lidé si myslí, že demokracie jede sama, že se o ni nemusejí starat. Občan přestane kontrolovat politiky, občan se přestane o politiku zajímat.
- Politici přestanou lidem vysvětlovat své cíle, debata vázne. Lidé přestávají rozumět svým politikům, nerozumí jejich rozhodnutím, jejich cílům.
- Demokracie je dlouhodobý proces. To se ale může zpomalit natolik, že lidem dojde trpělivost s tím, že chtějí výsledky ihned a je jim jedno jakou cestou se docílí. A nemusí to být skutečný výsledek, postačí jejich zdání.
- Lidé začínají nabývat dojmu, že všichni jsou zkorumpovaní, všichni mají máslo na hlavě, že to chce novou, čerstvou krev, někoho "z venku", kdo je čistý, nezkažený, jiný. Pokud dosavadní politici se snažili o demokracii, o kompromis, o fér play, o korektnost. Onen nový a jiný právě tyto zásady ctít nemusí a nebude, naopak bude nekorektní, nechce kompromisy, nebude se snažit o demokracii.
To je skvělý startovací bod pro vznik nového diktátora i v původně demokratické zemi.
Demokracie totiž trvá, zatímco diktátor nařídí, debaty odpadají, takže vše je rychlejší. To, že se někdy jedná o nebezpečná rozhodnutí, to příznivci nedemokratického politika a vůdce nevnímají. Je jim vysvětleno, že je to pro dobro všech. To jim stačí.
MIMOCHODEM: Psali jsme článek Jaké jsou znaky fašismu?
Co je efekt svatozáře?
To je (Halo effect) velmi nebezpečná záležitost, ačkoli to vypadá nevinně. Je to chyba v posuzování, kdy nejsilnější dojem o určité osobě potlačí všechny ostatní, čímž nás činí velmi neobjektivní.
Politik aspirující na efekt svatozáře používá silácké termíny ve smyslu, že je to on (ona), kdo se bije za lidi, za občany. Samozřejmě má nejdřív najatou armádu "vykládačů", kteří jsou v roli "ďáblova advokáta", takže všem v širokém dalekém okolí vysvětlují "jak to on vlastně myslí", čímž onu svatozář ještě naleští. Tím se stroj rozjede, načež i nově ovlivnění lidé začínají tuto práce dělat sami a dobrovolně, protože se chtějí nějak zavděčit tomu, kdo pro ně dělá tolik. Pak je typická věta "On to s námi myslí dobře".
Důležité je dát skutečný či falešný pocit důležitosti občana. Za další je důležité, aby občan nemusel nic, protože vše za něj zařídí on, zachránce ("ty se neměň, já změním ty druhé").
Nositel svatozáře je brán jako vyšší autorita, než osobní autority typu rodiče. To je velmi nebezpečné, protože se tím mohou smazávat veškerá pravidla, která se od osobních autorit učíme.
Do skládačky si musíme také přidat efekt mírnosti a shovívavosti, který efekt svatozáře umocňuje.
Psychologické drogy
Demokracie totiž znamená na ní pracovat, starat se o ni, a to každý občan vším rozhodováním, odpovědností k národu i státu. Ale myslet, rozhodovat se, konat, to vyžaduje od každého mnoho úsilí. Nedělat nic a ještě mít pocit, že to vlastně dělám i já, to je jako droga. A právě tu poskytují politici, vůdci, nositelé efektu svatozáře. Jsou to právě oni, které jsme si vybíráme ve chvíli, kdy je demokracie v patové situaci, ty, pro které je demokracie a demokratické cesty a myšlenky soupeřem, překážkou ke skutečné cestě.
Další, co nositel efektu svatozáře umí, je dát lidem pocit, že také oni jsou součástí vítězného týmu (ačkoli doopravdy neudělali nic, natož na daném projektu).
Fascinace jedničkou
První nebo žádný. Neexistují druhé a další pozice.
Součástí toho je také odmítání dialogů, odmítání týmové práce, odmítání například televizních diskusních pořadů se svými konkurenty.
Součástí jsou také slogany s jedničkou, které obsahují například jeden národ, jeden muž, jeden stát, jeden národ, jeden vůdce, aby se po nějaké době proměnil jejich stát v jeden velký koncentrační tábor. Typické je oplocení hranic a nepouštění vlastních lidí za ony hranice, případně velká filtrace koho pustit a koho nepustit, případně za kolik pustit.
Toto dospěje často do fáze, kdy se vyvolá nejhrubější útok na naprosté základy demokracie (já, nebo stát). Zfanatizovaní příznivci udělají něco, co překračuje naprosto všechny limity, dokonce i za tu cenu, že se sami dostanou do vězení.
Vnější nepřítel
Nositelé svatozáře mívají ve zvyku mít vnějšího nepřítele. Na toho se svalí veškeré problémy a nezdary, kterých se i oni sami dopustí.
Toto je velmi vděčný cíl, který může obsahovat celou řadu témat a odlišností od vlastní země, jako:
- etnická skupina
- náboženství
- mocenská skupina
- politický směr
To vše může vést živelně či plánovaně k vyvolání netolerance či nesnášenlivosti toho či onoho, k čemu lze zneužít nacionalismus a řadu dalších. Pramálo záleží na tom, jestli jsou sami součástí té či oné diskriminované skupiny.
Hranice chování
Takoví politici překračují určité hranice, jednu po druhé.
První hranice je morální. Tato hranice je velmi pružně a aktivně posouvaná až vymazávána příznivci autority, protože sami morální hodnoty nemají. Proto amorální chování autority nedovedou ani rozpoznat, často je naopak chápou jako skutečné razantní chování autority, jako pozitivní.
Druhá hranice je kriminální. Tato hranice definuje majetkové kriminální činy.
Třetí hranicí je vražda, smrt, zabití*. To je hranice, za kterou se nacházejí vraždy. Příznivci autority odmítají jakékoli informace za touto hranicí, protože toho by se jejich idol přece nikdy nedopustil. Automaticky je tedy pokládají za nesmysl, dezinformaci a propagandu protistrany.
Autority s cílem vytvořit kolem sebe efekt svatozáře mají samí problémy s hranicemi chování, protože postupně zruší morální hranici nejdřív pro sebe (měli-li ji předtím), potom pro své okolí.
*fráze vypůjčena z filmu Demolition Man (1993).
Inverze: Černá je bílá, bílá je černá
Politici používající efekt svatozáře rádi ze svých činů osočují své okolí. Libují si v nekorektnosti, naopak korektní a spravedlivé postoje hodnotí slabošsky, vysmívají se jim.
MIMOCHODEM: Ano, existuje bezpočet knih, které fiktivní nedemokratické režimy a jejich praktiky popisují a tudíž před nimi varují. Někteří ony knihy spíš berou jako návod k použití:
- Farma zvířat (George Orwell)
- 451 stupňů fahrenheita (Ray Bradbury)
- 1984 (George Orwell)
- Konec civilizace (Aldous Huxley)
- Příběh služebnice (Margaret Atwood)
- Válka s mloky (Karel Čapek)
- Mechanický pomeranč (Anthony Burgess)
- Labyrint světa a ráj srdce (Jan Amos Komenský)
...a další spousta neméně skvělých děl z kategorie antiutopie (dystopie), ať už literárních nebo filmových (Loganův útěk, THX 1138, Ostrov, Demolition Man...).
Relativizace všeho, včetně rozlišování dobra a zla, očerňování všeho a všech jiných či odlišných, následují represe...
Někteří si vyberou menšinu etnickou, někteří si vyberou menšinu sexuální, někteří si vyberou menšinu politickou. A někteří politici zahrnou to vše a snaží se je eliminovat nejdřív z politiky, pak z ulic, pak ze života (třeba jistý rakouský malíř s knírkem).
Podobnost "čistě náhodná"
Kteří politici mimo Turecko se Vám vybavili při výčtu výše uvedeného chování?
A tak je to ohledně politiky se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat