Agentury a média chrlí jeden výzkum za druhým. Není divu, všichni se nyní ptají nakolik má šanci zvítězit současný prezident Erdoğan nebo jeho hlavní konkurent Kemal Kılıçdaroğlu. Jak moc a jakým výzkumům lze věřit, jsou-li takové?
Výzkum veřejného mínění. To je předvolební modla, podle které se řídí vše. Politické strany upřesňují svou kampaň i nápor sil, televize, rozhlas a média obecně zase mají jak náměty, tak i vědí které strany zařadit do Top kategorie a které zůstanou "pod čarou".
Nestranný pozorovatel
Agentury provádějící průzkum by měly být v pozici nestranného pozorovatele, který je neutrální, nepodsouvá nijakým způsobem odpověď atd. Už tato podmínka je v Turecku těžko udržitelná. Téměř není člověka, který by nebyl součástí té či oné soupeřící strany. Politický rozkol je natolik velký, že už tak emotivní Turci těžko uhlídají neutralitu.
Nedemokratická atmosféra
"No tak se jich ptají, oni odpovědi, v čem je problém?" Takto by mohl argumentovat zastánce průzkumů, který pochází z demokratických a svobodných poměrů. To se ale netýká současného Turecka. Provokatérů je dost na to, aby se lidé aktivně průzkumům vyhýbali. To se týká především těch, kteří mají názor odlišný s názory současné vlády.
Letos ale ledy začínají praskat. Lidé již couvali tak dlouho a tak daleko, že již nemají kam dál jít, takže jsou dopředu. A nemlčí.
Nelze ale opomenout poněkud výbušnou atmosféru, kdy se na budovy některých politických stran střílelo (většinou na opozici), kdy se na příznivce, politiky či cokoli se symboly politické strany házely kameny atd.
Výsledkem je postoj "neřeknu, názor si nechám pro sebe, nevím kdo jsi. Nejsi provokatér?"
Obří rozdíly lokalit
Jen v rámci Česka nebo Slovenska si dovedeme živě vybavit co lokality s co nejextrémnějšími vzájemnými rozdíly. Turecko je posouvá ještě dál, mnohem dál.
Česko zná například jen skupinu město, maloměsto, vesnice. Turecko ještě přidává velkoměsto. Co to vlastně znamená si lze představit při poznání Istanbulu, který má byť jen oficiálně víc obyvatel než Česko a Slovensko dohromady (neoficiálně může ještě přibrat Maďarsko nebo Rakousko). Porovnání s Prahou je úsměvné, protože Istanbul má oficiálně 15x více obyvatel. Na seznam tureckých megapolí (pole není od zemědělského prostranství, ale od slova polis, město [turecké slovo "polis" znamená policie, aby byl zmatek úplný]). Istanbul navíc plynule přechází postupně do několika dalších měst od Gebze, Kocaeli a Yalova až po Bursu (tam už je spojení zatím lehce násilné).
Další rozdíly jsou etnické a náboženské. Jen výběrem městského obvodu, čtvrti, ulice či konkrétního místa lze snadno ovlivnit názorový směr. Pokud se provádí průzkum například v okolí mešity Fatih v Istanbulu, lze získat reprezentativní vzorek od velmi silně věřících sunnitských muslimů. Průzkum konaný v dolní části Bešiktaše zase získá velké množství proevropských a prodemokratických respondentů.
Shrnuto, je opravdu obtížné zajistit v současném Turecku adekvátní rozložení respondentů podle věku, vzdělání, náboženství (či nenáboženství), lokality atd.
Problém: V práci, do práce a z práce
Dalším problémem, který Turecko přináší do průzkumů, je velké množství lidí, kteří jen tak na ulici nepotkáme. Máme totiž falešný pocit, že když budeme dostatečně dlouho čekat na nějakém řádně zalidněném místě, tak dříve nebo později budeme mít dostatečně reprezentativní vzorek. V Turecku nebudeme.
Příčin je hned celá řada. První je někdy skoro nelidsky dlouhá pracovní doba. Když je zaměstnanec v práci, nebude moc chodit po ulici, protože by ho zaměstnavatel mohl bez velkých průtahů vyhodit. Další je doprava do práce a z práce. Veřejnou dopravou cestuje jen část z nich. Buď to mají do práce příjemně, nebo je zaměstnavatel natolik malý, že nemá "servis". To je síť autobusů a minibusů, kterými jsou zaměstnanci ráno sváženi a večer zase rozváženi do svých domovů (či poblíž).
A protože síť veřejné dopravy stále není zrovna ideální, řada lidí sedá do svých aut a jeden po vlastní ose. Ani jejich hlas se ve výzkumech veřejného mínění neobjeví.
Moment, to ani nejdou ven? Přece nejsou jen doma a v práci. Někdy jsou. Turci se rádi vídají a navštěvují, rádi spolu mluví. Pokud to neobstarají přes telefony a sociální média, zvládnou návštěvou doma, případně si jdou na společnou snídani nebo naopak večer si posedět u skleničky. Zvláštní kategorií jsou čajovny, které jsou přibližně na úrovni zaplivané nálevny či pivnice nízké kvality i pověsti, kde se schází podobná sestava pánů.
A to nejdou ani nakupovat? Ano, jdou. Ale až extrémně hustá síť obchůdků s potravinami na každém rohu nenutí cestovat daleko (a stejně raději pošlou děti). A na tržnici pro týdenní dávku ovoce a zeleniny je odveze buď jejich auto, nebo autobus příslušného městského obvodu a zdarma. Specialitou jsou "tety taxikářky". To je typicky parta viditelně věřících postarších dam (mentálně) libovolného věku (fyzicky), které si dohromady objednají taxi a jednou na tržnici. Po nákupu si opět seženou taxi, naplní jej až po střechu a zase jednou domů.
Lze tedy říci, že přestože se rádi vídají a setkávají, tak jsou spíš peciválové, kdy z domu vytáhnou paty maximálně na vzdálenost "kolem komínu", tedy do řekněme jednoho kilometru. Pak není divu, že přes deset procent obyvatel Istanbulu obklopeného hned dvěma moři v životě moře nevidělo.
Kdy je průzkum prováděn?
Toto není tak zvláštní otázka, pokud přihlédneme k realitě předvolebních dní. Snad není dne, kdy by nepřišla média s nějakou domnělým či skutečným skandálem, nebo naopak kdy by provládní média nepřišla s další úžasnou zprávou o tom jak Turecko jde kupředu. Především u těch nejistých, váhavých až nerozhodnutých tedy může hrát roli i den či týden, kdy respondent odpovídá.
Nevím, dál...
Nesmíme také opomenout ty, kteří se anket zúčastnili, ale buď odmítli říct svůj názor, nebo odpověděli, že nejsou rozhodnutí. Některé průzkumy veřejného mínění uvádějí takových respondentů až 10 %. Právě ti patří k těm, kteří mohou pomoci zvážit váhy na jednu či druhou stranu.
Správně položená otázka
To je za milion. Některé ankety se ptají na všechny čtyři kandidáty, některé jen na tři (které považují za silnější či atraktivnější). Některé průzkumy veřejného mínění se ptají na výběr jen mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty.
Řada z nich má kvůli tomu zkreslující úhel pohledu, protože i ty, co chtějí hlasovat pro zbylého či zbylé kandidáty, odpoví na dotaz (tedy jinak, než v reálu budou hlasovat).
Velikost země a počet obyvatel
Turecko je obří země, napříč měřící víc než od Španělska po Polsko. Jejích 85 milionů obyvatel je přece jen početná skupina. Kolik lidí splní požadavek minimálního přijatelného vzorku? To je otázka, kterou si musíme položit pro nejmenší sídlo, ve kterém se průzkum dělá. Podle toho se další vzorky mají zvětšovat adekvátně počtu obyvatel daného regionu.
Bude někdo zajíždět do turecké horní dolní, aby zjistil názor tamních vesničanů? Ani omylem. Vezmou se v potaz centra maloměst a měst, maximálně předměstí.
Při průzkumech veřejného mínění v Česku se obvykle bere přibližně tisíc respondentů, někdy i víc. Turecko má zhruba 8x víc obyvatel, takže pro tureckou realitu je lepší mít při celostátním průzkumu řekněme deset až desítky tisíc respondentů.
Cizina
Turecké výzkumy veřejného mínění mají jeden zásadní problém. Zkoumají názory pouze uvnitř Turecka jako takového. Ale v zahraničí jsou miliony a miliony občanů Turecka, kteří mají velkou voličskou sílu a často i dost odlišný názor od těch v Turecku samotném. V zahraničí odevzdalo svůj hlas asi 1,7 milionu voličů, jejichž názor se do vnitrotureckých průzkumů obvykle nedostává. A zahraničí je typicky doména stávajícího prezidenta Erdoğana. Na jásání opozice je tedy opravdu brzo.
Tak kolik?
"Kolik to tak dělá, doktore?", ptal se Volek Polívka ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág a stejně jako my dostává velmi váhavou a nejednoznačnou odpověď. Podívejme se tedy na výsledky průzkumů. Ale kterých?
Stejně jak je velké Turecko, stejně velké je množství různých agentur. Mezi nejcitovanější patří (v abecedním pořadí) ALF, Aksoy, AR-G, Avrasya, Gezic, MAK, MetroPoll, Optimar, ORC, PİAR, Saros, TEAM, Türkiye Raporu nebo Yöneylem.
Podle grafu to vypadá sice těsně, ale přece jen modrá nad červenou převažuje. Přesto je klíčová zóna mezi nimi, tedy hlasy pro Muharrema İnce a Sinana Oğana. V několika průzkumech dokonce zbylo místo pro nerozhodnuté.
V tabulce to vypadá následovně. Zelenou je vítězství v prvním kole, žlutě vítězství, ale s pokračováním do druhého kola.
Tolerance neboli plus mínus kolik?
Při sebelepším průzkumu veřejného mínění nelze brát výsledky doslova. Už proto se uvádí statistická chyba, která se může pohybovat v jednotkách procent. Podotýkám: když je vše ideální. Ovšem u tak složitého prostředí, jakým současné Turecko je, je nutné mít toleranci vyšší, řekněme 5 až 10 %.
Co to znamená pro tureckou realitu? Že máme dvě skupiny prezidentských kandidátů. Jednou je dvojice Muharrem İnce a Sinan Oğan, kteří se pohybují typicky od 1 do 4 %. Ti mají tak málo, že nemají šanci vyhrát ani v nejdivočejších snech maxipsa Fíka.
Druhou je Recep Tayyip Erdoğan a Kemal Kılıçdaroğlu, kteří mají podle průzkumů porovnatelný počet hlasů. Větší množství průzkumů dává Erdoğanovi přibližně 42 až 48 % (některé i víc), Kemal Kılıçdaroğlu dostává většinou 47 až 52 %. Jsou to čísla natolik blízká, že nelze tvrdit, že Kemal Kılıçdaroğlu jasně nebo výrazně vede, ačkoli náznaky tu jsou. Důvodem jsou právě ti neoslovení a neoslovitelní.
Proč se tak lpí na desetinkách procent?
V prezidentských volbách hraje totiž roli procento hlasů nejsilnějšího. Jestliže se překročí 50 %, druhé kolo odpadá a stává se vítězem. Jestliže se této hranice nedosáhne (tedy i kdyby to bylo 49,99 %), pak se o dva týdny později bude konat druhé kolo.
Řečeno jinak: Kemal Kılıçdaroğlu by musel získat víc, než součet všech ostatních kandidátů (tedy Recep Tayyip Erdoğan, Muharrem İnce a Sinan Oğan dohromady). Tato představa pro současného prezidenta nemyslitelná, že by byl poražen až tak silně.
MIMOCHODEM: Pozice Muharrema İnce se kýve, protože opoziční veřejnost jeho urputnost v boji nechápou, protože jen odebírá hlasy Kemalu Kılıçdaroğluovi, protože loví ve stejných vodách. Navíc poslední týden čelí systematickému dezinformačnímu útoku na svou osobu. Sílí hlasy o jeho odstoupení, dokonce i z jeho vlastní strany (kterou založil o útěku z CHP, které teď konkuruje).
Příznivci současné opozice si přejí, aby jejich kandidát vyhrál hned v prvním kole, protože se bojí eskalace násilí.
Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že desetiny procent nemusejí být pro některé voliče, politiky ani politické strany dostatečné, takže mohou eskalovat násilí o to víc. Lze současně výsledek voleb napadnout u Nejvyšší volební komise (což lze očekávat). Cílem není zvrácení poměru hlasů (pokud by Kemal Kılıçdaroğlu měl například 50,1 %, současný prezident může mít maximálně asi 45 %, protože zbytek získají další dva kandidáti). Cílem je posunutí pod 50 % a tedy vyvolání druhého kola prezidentských voleb (a tedy možná eskalace slovních či fyzických útoků).
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat