Memento nesmyslné náboženské nesnášenlivosti, hlouposti a malosti. Tak by se mohl ve zkratce označit hotel Madımak ve středotureckém městě Sivas, kde bylo před 30 lety islamisty zavražděno 37 lidí a 51 zraněno. Zavraždění byli sice také muslimové, ale převážně z jiné větve. Co se vlastně stalo? Co tomu předcházelo, co následovalo?
Rozpleťme si onu smutnou historii. Nejdřív si vysvětleme základní pojmy.
Alevismus, alevité
Když se řekne islám, tak si obvykle vybaví ramadán, modlení se pětkrát denně, mešity a jejich muezzin, jiné postavení muže a ženy. To je ale popis sunnitského islámu, ale nikoli jiných směrů. V Turecku existují Alevité, kterým jsou výše popsaná pravidla a chování cizí.
Jak říká česká Wikipedie, Alevité patří mezi odnož šíitského islámu, žijí především v Turecku (tvoří zhruba 20 % obyvatel Turecka). Alevité nemají mešity, nemodlí se pětkrát denně, neuznávají právo šaría, nepostí se během ramadánu, pouť do Mekky není pro ně povinná. Ženy si nezahalují vlasy.
MIMOCHODEM: Jméno alevité / alevismus je odvozeno od bratrance a zetě Proroka Mohameda, kterým byl Alí ibn Abí Tálib.
V Turecku žijí tradičně v provinciích Sivas (to je bráno jako centrum), Tunceli (také klíčové), Erzincan, Tokat, Çorum, Kahramanmaraş, Malatya, Amasya, Hatay, Yozgat, Adıyaman, Bingöl, Erzurum, Balıkesir, Kars, Manisa, Aydın, Adana, Mersin, Muğla nebo Ordu. Vynechán je Istanbul nebo Ankara, kam se řada alevitů přestěhovala, aby "zmizeli z očí" (aby se ztratili ve víru velkoměsta).
Přestože alevité nemají a neuznávají mešity, mají také své budovy pro náboženské účely, domy modliteb. Říká se jim cemevi [džemevi], dům rituálu. A protože alevité nikdy nepřijali obrazoborectví neboli ikonoklasmus (zjednodušeně zákaz zobrazování svatých, známé v Byzantské říši, ale také v sunnitském islámu), jsou v nich vyobrazeni jejich důležité osoby a svatí.
Cemevi jsou jednotné, nemají oddělený prostor pro muže a ženy. Modlitba probíhá tancem do kruhu, kterého se účastní muži i ženy společně.
Boj o tureckou kulturu mezi alevity a sunnity
Liturgickým jazykem alevitů v Turecku je turečtina. Tím se liší od většinového sunnitského islámu, který téměř nepřetržitě používá jako liturgický jazyk arabštinu. Alevité také kvůli používání turečtiny také pro náboženské účely se chápou jako ochránci a nositelé tureckého náboženství, folkloru a kultury vůbec. Zdůvodňují to právě tím, že sunnitští muslimové byť Turci používají pro náboženské účely arabštinu a přijímají arabské vlivy do turecké kultury.
Příkladem z poslední doby je nástup arabského stylu oblékání velmi silně věřících dam, které někdy po vzoru některých arabských zemí oblékají černé oblečení. K tomu přispívá také větší příval arabského obyvatelstva do tureckých velkoměst, ať jde o arabskou minoritu z jihovýchodního Turecka, nebo ať jde o uprchlíky z arabských zemí (především ze Sýrie).
Příkladem od 80. let je boom hudby a kultury arabesky. V tomto pojetí nejde o dekorativní kresby rostlin známé například z arabské éry Španělska, ale o kulturu včetně hudebního stylu, který se z minority vzedmul po vojenském převratu v září 1980 a stal se významným stylem 80. let v Turecku. Mezi klíčové osobnosti patří Orhan Gencebay, po něm Müslüm Gürses (ten se stal absolutním fenomenem), İbrahim Tatlıses, Ferdi Tayfur, Gökhan Güney, İbrahim Erkal, Emrah Erdoğan İpek, Özcan Deniz, Azer Bülbül, Mahsun Kırmızıgül a další.
Hudba arabesk je typická pro venkov s důrazem na střed a východ Turecka. Přesněji řečeno stal se útěchou právě pro ty venkovany, kteří přišli do velkoměst a především Istanbulu a kteří hlavně po převratu v září 1980 hledali útěchu v bezvýchodné ekonomické situaci ve smutných melodiích a textech, i v literatuře a filmech oné doby. Je to subkultura odrážející životní styl a světonázor těch věřících a velmi chudých venkovanů, kteří se v Istanbulu cítili utlačováni, nepochopeni, zrazeni.
MIMOCHODEM: Jak tehdy, tak i dnes se tato kultura často týká řidičů taxi. Pasažéři tedy mohou tuto hudbu někdy slyšet i dnes při cestování po Istanbulu tímto dopravním prostředkem.
Myšlenkový základ arabeskové kultury v Turecku se liší od předchozích směrů. Ty byly postaveny na tom, že kdo chce, může změnit svůj osud. Arabesky naopak utvrzují posluchače a diváky, že je to tak správně, když trpí, protože to tak má být, protože to tak chce Bůh (ačkoli náboženský podtext je někdy skrytý).
Od uvolnění vojenského režimu a návratu k demokratickému směřování Turecka od přelomu 80. a 90. let také arabesky opět zmizely z televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů, aby se opět vynořily po roce 2000, obzvlášť v poslední době.
Pir Sultan Abdal
Tento básník pocházející z dnešní provincie Sivas žil v letech 1480 až 1550 a je považován za klíčového v historii alevitů.
MIMOCHODEM: Za jeho života vládli na českém trůnu nejdřív Matyáš Korvín, poté Jagellonci (Vladislav II. a Ludvík řečený Jagellonský), aby roku 1526 padl trůn do rukou Habsburků (Ferdinand I.).
Byl to pěvec a básník, který se silně angažoval proti osmanské vládě. To se mu stalo osudným, takže byl nakonec roku 1550 oběšen za podněcování vzpoury proti sultánovi. Tím nebyl nikdo jiný, než Sulejman I. řečený Velkolepý / Skvělý (Muhteşem Süleyman) nebo Zákonodárce (Ḳānūnī Sulṭān Süleymān). Jeho nové a revoluční zákoníky byly natolik moderní, že vydržely v platnosti tři století.
MIMOCHODEM: Zákonodárství Sulejmana I. nejenže uznávalo jiná náboženství, ale přiznávala věřícím značnou míru svobody. Díky tomu Osmanskou říši podporovali například Řekové z oblastí Řecka pod nadvládou Benátek. Ty jako katolické nechtěly uznávat ortodoxní odnož křesťanství.
Byl to právě on, kdo v bitvě u Moháče 29. srpna 1526 porazil výše zmíněného českého (a uherského) krále Ludvíka Jagellonského, který následně při ústupu svých vojsk zahynul.
Následovníci básníka Pira Sultana Abdala byli pronásledováni pro své náboženství. To jako takové by nevadilo, kdyby nešlo o náboženství úhlavního vojenského nepřítele, Perské říše, se kterou byla Osmanská říše téměř nepřetržitě ve válce. Alevité byli považováni za pátou kolonu Perské říše (řečeno dnešní terminologií) a tudiží potenciální ohrožení říše zevnitř.
 |
| jedna z řady soch Pira Sultana Abdala držícího saz (zdroj: ocakder.org) |
MIMOCHODEM: Jako pěvec používal drnkací hudební strunný nástroj zvaný saz (forma loutny s velmi dlouhým krkem). Ten se stal jeho symbolem, následně také symbolem onoho masakru.
Dalším trnem v oku sunnitské většině byly rituální tance za přítomnosti mužů i žen dohromady. To byl zdroj pomluv, že tam pořádají neobvyklé sexuální praktiky a tudíž základ pro pronásledování.
Alevité ve víru tureckého státu i velkoměst
Alevité byli tedy po staletí bráni jako nepřátelé sunnitského a tudíž osmanského světa. Vznik republiky a likvidace Osmanské říše včetně její náboženské části bylo alevitům sympatické. Někteří dokonce brali Mustafu Kemala Atatűrka jako mahdího, což bylo přehnané. Po staletích se alevité cítili rovnocenni se sunnity.
Ale ani Atatürkovi se nepodařilo zcela potlačit sunnitský směr Turecka, ani vymýtit sunnitské předsudky vůči alevitům. Jejich nadšení sice ochládalo, přesto se s novou republikou ztotožnili. Především v boomu 40. let se stěhovali z vesnic do velkoměst, kde naráželi na sunnitskou většinu.
Jejich děti v 70. letech se od náboženství vlivem života ve velkoměstech odvraceli, o to víc se přimknuli k levici až ultralevicovým směrům. To se stalo problémem především na konci 70. let, kdy sunnitská ultrapravice (především Šedí vlci) se pustila do boje až likvidace levice (někdy doslovné). Vraždění pokračovalo až do 12. září 1980, kdy tomu učinil přítrž vojenský převrat.
Satanské verše
Dalším kamínkem do mozaiky je kniha Salmana Rushdieho, vydaná původně v září 1988. Zde se výjimečně spojil šíitský a sunnitský svět proti této knize i jejímu autorovi. Íránský duchovní a tehdejší vůdce země ájatolláh Chomejní vyřknul trest smrti pro Salmana Rushdieho.
Nevole až vražedné nepřátelství mířilo nejen na autora, ale také na překladatele a vydavatele Satanských veršů. Ti byli v řadě zemí zavražděni, především počátkem 90. let 20. století:
- 3. 7. 1991: Ettore Capriolo (překladatel do italštiny)
- 11. 7. 1991: Hitoši Igaraši (překladatel do japonštiny)
- 2. července 1993: Aziz Nesin (překladatel do turečtiny)
- říjen 1993: William Nygaard (vydavatel v Norsku)
Právě pokus o zavraždění Azize Nesina je klíčem k rozluštění záhady masakru v Sivasu.
Masakr v Sivasu
Ve čtvrtek 1. července 1993 se ve středotureckém městě Sivas konalo setkání k uctění památky alevitského básníka Pira Sultana Abdala. Bylo zde hned několik želízek v ohni najednou:
- intelektuálnost účastníků
- alevismus účastníků
- levicovost účastníků
- účast překladatele Satanských veršů do turečtiny Azize Nesina
To bylo dostatečnou rozbuškou pro dav, který představoval pravý opak těch, kteří byli účastníky setkání.
Dějištěm se stal hotel Madimak (turecky Otel Madımak) ve čtvrti Sularbaşı v centru Sivasu, a to v pátek 2. července 1993 odpoledne. Tento časový údaj je k pochopení klíčový. Pátek je pro sunnitské muslimy nejposvátnější den v týdnu, podobně jako neděle pro křesťanský svět. V pátek kolem po poledni se tedy koná největší a nejdůležitější modlitba týdne, mešity jsou plné.
MIMOCHODEM: Madımak není jen název hotelu, ale také rostliny zvané madımak nebo též madımak otu (latinsky Polygonum Cognatum; anglicky Indian knotgrass; české jméno nemá) z rodu truskavců, z čeledě rdesnovitých. Rostlina je rozšířena ve vyšších polohách od Turecka po Indii. Jako významný antioxidant se používá v jídelníčku východního Turecka a okolí. Podle této endemické rostliny byl hotel pojmenován. Připravuje se podobně jako špenát (včetně vajíčka na něm). Jídlu se říká Madımak Yemeği (madimacké jídlo) a je typické právě pro Sivas.
Právě po této modlitbě sunnitských muslimů se celá tragedie udála. Zfanatizovaný dav několika tisíc lidí přišel cestou z nedaleké mešity před hotel Madimak. Dav byl organizován islámskými radikály, což dokládalo volání "Alláh je převeliký". Dav protestoval jak proti akci samotné, tak proti přítomnosti překladatele Satanských veršů do turečtiny Azize Nesina. Dav se dožadoval práva Šaría a smrti nevěřících (tedy všech, kteří nejsou sunnitskými muslimy, tedy včetně alevitských muslimů).
MIMOCHODEM: Alevité mají často blízko k levicovým politickým proudům v Turecku. Proto se i tento masakr pojí s bojem ultrapravice s levicí. Tento faktor začíná převažovat nad náboženským při zpětném pohledu na masakr v očích řady současníků.
Vedle náboženského podtextu zde byl také podtext politický. Minimálně část davu sympatizovala s ultrapravicovým hnutím Šedí vlci, což dokládala symbolem vlka (složený z prstů pravé ruky).
 |
| symbol Šedých vlků (vlevo) |
Dav se postupně dostal do prvního patra budovy, kterou nejdřív demoloval a poté zapálil. Hotel poté částečně shořel, přičemž zahynulo několik desítek účastníků včetně hudebníků, spisovatelů a jiných intelektuálů (viz Hasret Gültekin, Metin Altıok, Asım Bezirci, Behçet Aysan, Nesimi Çimen a Muhlis Akarsu), ale také novinářů nebo zaměstnanců hotelu.
Nejednalo se o rychlou akci typu "přijít - zapálit - odejít". Vše trvalo neuvěřitelných osm hodin a vyvrcholilo večer zapálením hotelu. Někteří poukazují na liknavost tehdejších bezpečnostních složek, které dlouhotrvajcímu řádění davu nezabránili.
 |
| po požáru (zdroj: kronos36.news) |
Celkem zahynulo 37 lidí (35 obětí a dva útočníci), před 50 bylo zraněno. Tragikomedií je fakt, že zemřeli také dva z útočícího davu, přičemž jméno jednoho z nich je na prvním místě na seznamu obětí (to nebylo zamýšleno, protože seznam je abecední).
Soudní spor
Soud roku 2000 uznal 79 osob vinnými, rozdal také 33 rozsudků smrti, které byly roku 2002 změněny na doživotí (v onom roku Turecko trest smrti zrušilo). To vypadá jako dostatečné, ale objevily se hlasy upozorňující na to, že některé klíčové osoby odsouzeny nebyly.
Patřil mezi ně také tehdejší starosta Sivasu. Na něj byl dokonce vydán zatykač Interpolu včetně Turecka, on sám ale ani Sivas neopustil, žil aktivní život (včetně vlastní svatby), aby zemřel na svobodě roku 2011, aniž by se dožil zatčení a soudu. V polovině března 2012 byly zbývající soudní spory vůči pěti obviněným zrušeny, protože uplynula promlčecí lhůta 15 let.
Osud hotelu
Spáleniště bylo po dlouhou dobu opuštěné, ovšem s plány na renovaci a znovuzprovoznění. Nakonec bylo od původního majitele státem vykoupeno a přestavěno do Vědeckého a kulturního centra Sivas (Sivas Bilim ve Kültür Merkezi) pod tureckým Ministerstvem školství.
Popírači aneb to kuře cestu nepřešlo
S tímto masakrem je to podobné jako s holokaustem v průběhu 2. světové války nebo s násilím Ruska na Ukrajině. Přes nesčetné důkazy stále existují popírači, kteří jakkoli nesmyslně vyvracejí jakákoli fakta. Děje se to také v případě masakru v Sivasu.
Také včerejší třicetileté výročí připomněli jen někteří vrcholní politici a politické strany, jako CHP, Iyi parti, DEVA, BTP, TIP, Zafer partisi a další, ale také ultras klubu Bešiktaš (čarši - ti měli klíčovou roli v počátku protestů v Gezi parku z před deseti lety).
Překvapením je připomínka masakru a jeho odsouzení ze strany kandidáta na tureckého prezidenta Sinana Ogana. On sám totiž v předvolební kampani aktivně podporoval ultrapravicové příznivce včetně znaku vlka z prstů pravé ruky.
Josef Alois Náhlovský mluvil s Josefem Mladým o šedé ekonomice (viz Youtube od 24. minuty):
JAN: Asi před dvouma rokama prodávali všude pod pultem takzvaný Satanský verše. Napsal je ten z Íránu, ten, ten Droždí, jak ho odsoudili...
JM: Rushdie [ráždí].
JAN: Už vraždí?
JM: Ne vraždí, Rushdie [ráždí] se jmenuje ten, co to napsal...
JAN: Solamyl droždí se jmenuje, já...
JM: Salamon, Ne Solamyl droždí.
JAN: Krucinál, tak mě prodali kuchařku... A mě bylo divný, že svatý verše islámu začínají vem půl kila bůčku a tři cibule!
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat