Turecko zažilo za svou republikovou éru od roku 1923 celou řadu vojenských převratů nebo varování armády vládě. Právě dnes si připomínáme výročí velkého převratu, který ukončil krvavé střety levice s pravicí a vrhnul zemi do temných osmdesátek, které ukončil až plný návrat demokrace v roce 1989.
Podívejme se ale na to, co procesu předcházelo a převratem roku 1980 vyvrcholilo.
Vojenský převrat roku 1960
Jestliže se jedná o celospolečenskou záležitost, podívejme se tak 20 let zpátky, kde se obvykle nacházejí příčiny aktuálního stavu. Například konec 1. světové války roku 1918 mělo za následek o 21 později vznik 2. světové války.
MIMOCHODEM: Roku 1959 podalo Turecko žádost o vstup do Evropského hospodářského společenství (EHS), předchůdce Evropské unie.
A co Turecko? Dvacetiletá perioda platí i zde. Dvacet let před převratem zoku 1980 (tedy roku 1960) proběhl státní převrat, konkrétně 27. května. Tehdy končila americká pomoc v rámci Trumanovy doktríny a Marshallova plánu, a premiér Adnan Menderes proto plánoval navštívit Moskvu v naději, že se mu podaří zajistit alternativní úvěrové linky. Turecko zmítaly společensko-politické nepokoje a hospodářské potíže (tato tehdy ryze zemědělská a chudá země se snažila naskočit na průmyslovou revoluci).
Musíme si připomenout, že šlo o éru velmi studené války, která ale hrozila přerůst ve válku skutečnou. Zároveň šlo o rok Afriky, jak se označuje rok, kdy řada afrických zemí vyhlásila nezávislost na svých kolonizátorech (Velká Británie, Francie a další).
(pro Turecko) Sousední Sýrie se spojila s Egyptem do jednoho státního útvaru zvaného Sjednocená arabská republika, která spolupracovala se Sovětským svazem (Egypt od převratu roku 1952 měl levicové tendence), ale na venek se to maskovalo členstvím v Hnutí nezúčastněných zemí. Po vojenském puči v taktéž pro Turecku sousedním Iráku se i tato země snažila stát součástí Sjednocené arabské republiky a spolupracovat s východním blokem. Po pokusech nesourodý slepenec udržet pohromadě nastal 28. září 1961 konec tohoto projektu.
V severoafrickém Alžírsku probíhala válka o nezávislost (stále ještě byla součástí Francie) a 13. února 1960 Francie uskutečnila na Sahaře svůj první jaderný výbuch (samozřejmě v Alžírsku, druhý 1. dubna 1960; až roku 2009 Francie souhlasila s odškodněním Alžírka i Francouzské Polynésie). Východ a západ (tedy Varšavského paktu a NATO) spolu válčil ve Vietnamu.
Adnan Menderes coby premiér členské země NATO se rozhodl, že když vyschl penězovod z USA, tak se poohlédne v Sovětském svazu. Větší chucpe lze spatřit jen obtížně.
Vedle toho Tureckem zmítaly studentské bouře. 28. dubna 1960 se v centrální budově Istanbulské univerzity shromáždili univerzitní studenti a křičeli "Pryč s diktátory!" a "Chceme svobodu!". Bezpečnostní síly obklopující protestující studenty zahájily palbu, aby je rozehnaly, a Turan Emeksiz, student lesnické fakulty, byl zastřelen.
28. dubna 1960 se v centrální budově Istanbulské univerzity shromáždili univerzitní studenti a křičeli "Pryč s diktátory!" a "Chceme svobodu!". Bezpečnostní síly obklopující protestující studenty zahájily palbu, aby je rozehnaly, a Turan Emeksiz, student lesnické fakulty, byl zastřelen.
Události z 28. dubna jsou známy jako "krvavý čtvrtek". V důsledku těchto událostí byla Istanbulská univerzita na 15 dní uzavřena. V Istanbulu byl vyhlášen zákaz vycházení, bylo vyhlášeno stanné právo a zakázáno vydávat noviny. Následující den, 29. dubna, studenti pokračovali v protestech. Na náměstí Sultanahmet byl 30. dubna policejní střelbou zasažen a zabit student istanbulské střední školy Nedim Özpolat.
Protesty, které začaly v Istanbulu 28. dubna, se 29. dubna rozšířily do Ankary. Protesty proti vládě zahájili studenti právnické fakulty Ankarské univerzity. Vypukly střety mezi studenty a policií. Bezpečnostní složky zahájily palbu na studenty Fakulty politických věd a v Ankaře bylo vyhlášeno stanné právo.
Takzvané protesty 555K byly prvním příkladem občanské neposlušnosti v historii Turecka. Zorganizovali je studenti 5. května 1960 na 17 hodin v ankarském Kızılay na protest proti vládnoucí Demokratické straně.
27. května byl proveden vojenský převrat. Ten si vyžádal vznik nové ústavy z 9. července 1961 (předchozí platila od roku 1924), která platila až do roku 1982, kdy po dalším převratu vznikla nová ústava.
Turečtí Gastarbeitři od roku 1961
Dalším stavebním kamenem bylo Západní Německo, které s Tureckem podepsalo 30. října 1961 bilaterální náborovou dohodu umožňující nábor hostujících pracovníků pro práci v průmyslovém sektoru na pracovních místech, která vyžadovala malou kvalifikaci. Protože šlo o Německo, začalo se používat i mimo něj označení Gastarbeiter (hostující pracovník).
MIMOCHODEM: Jazykově i logicky přesnější by bylo použít německou frázi Fremdarbeiter (německy zahraniční pracovník). Ovšem právě toto slovní spojení typicky používalo Německo za své nacistické éry, takže se po skončení 2. světové války ocitlo "na indexu" nedoporučených slov a slovních spojení. Mohlo by totiž evokovat také nelidskou a otrockou práci lidí, kteří byli i násilně dopraveni do nacistického Německa.
Dohoda trvala až do roku 1973. Sice se málo pracovníků v průběhu oněch letech začala vracet zpět, kde porovnávali podmínky ve všech oblastech soukromého i veřejného života. Výsledkem bylo rozčarování s tureckou realitou. Své zkušenosti si samozřejmě nenechávali pro sebe, takže informace šířili dál. Turci v Německu samozřejmě psali domů a informovali o rozdílech na vlastní kůži.
Vojenské memorandum roku 1971
Studentské protesty a volání po svobodě roku 1968 zasáhly celou planetu, Turecko nevyjímaje. Napětí ve společnosti se ale neuklidňovalo. Hospodářská recese na konci tohoto desetiletí vyvolala vlnu sociálních nepokojů, které se vyznačovaly pouličními demonstracemi, stávkami a politickými vraždami. Vznikla levicová dělnická a studentská hnutí, proti nimž se na pravici postavily islamistické a militantní turecké nacionalistické skupiny. Levice prováděla bombové útoky, loupeže a únosy; od konce roku 1968 a stále častěji během let 1969 a 1970 se levicové násilí vyrovnalo a překonalo násilí krajně pravicové, zejména ze strany Šedých vlků.
Na politické frontě měla problémy i středopravicová vláda Strany spravedlnosti premiéra Süleymana Demirela, která byla znovu zvolena v roce 1969. Různé frakce uvnitř jeho strany přebíhaly a vytvářely vlastní odštěpenecké skupiny, čímž postupně snižovaly jeho parlamentní většinu a zastavovaly legislativní proces.
V lednu 1971 se zdálo, že v Turecku vládne chaos. Univerzity přestaly fungovat. Studenti po vzoru latinskoamerických městských guerill přepadávali banky, unášeli americké vojáky a útočili také na americké cíle. Domy univerzitních profesorů kritických vůči vládě byly bombardovány neofašistickými bojůvkami.
V továrnách se stávkovalo a v období od 1. ledna do 12. března 1971 bylo ztraceno více pracovních dní než v kterémkoli předchozím roce. Islamistické hnutí se stalo agresivnějším a jeho strana Strana národního pořádku otevřeně odmítla Atatürka a kemalismus, což turecké ozbrojené síly rozzuřilo. Demirelova vláda, oslabená politickými přeběhlíky, se zdála být tváří v tvář kampusu a pouličnímu násilí paralyzována a nebyla schopna přijmout žádné závažné zákony týkající se sociální a finanční reformy.
12. března 1971 se sice nekonal klasický vojenský puč, ale jen memorandum armády vládě. Náčelník generálního štábu Memduh Tağmaç předal premiérovi memorandum (de facto ultimátum ozbrojených sil), v němž požadoval "v rámci demokratických principů sestavení silné a důvěryhodné vlády, která neutralizuje současnou anarchickou situaci a která, inspirována Atatürkovými názory, zavede reformní zákony předpokládané ústavou", čímž ukončí "anarchii, bratrovražedné spory a sociální a hospodářské nepokoje". Pokud by požadavky nebyly splněny, armáda by "vykonala svou ústavní povinnost" a sama by převzala moc. Demirel po tříhodinovém jednání se svým kabinetem rezignoval.
MIMOCHODEM: Senátor Joseph McCarthy byl hlavní mediální tváří republikánského antikomunismu, symbolem tzv. druhé rudé paniky, která se v USA odehrávala mezi lety 1947 a 1957. V té době byli byla vytvářena obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady bez ohledu na důkazy s vysokou mírou politických represí proti americké levici a cíleným šířením strachu mezi obyvateli, čemuž se začalo říkat Mccarthismus. Okolnosti tureckého převratu roku 1971 se k tomu mírně daly přirovnat (především postojem k levici).
Politický pat a vzrůstající napětí ve společnosti
Od let 1968-69 bylo díky systému poměrného zastoupení obtížné, aby jedna strana získala parlamentní většinu. Proti zájmům průmyslové buržoazie, která držela největší majetek v zemi, stály další společenské vrstvy, jako jsou menší průmyslníci, obchodníci, venkovští prominenti a statkáři, jejichž zájmy se mezi sebou ne vždy shodovaly. Četné zemědělské a průmyslové reformy, o které usilovala část středních vyšších vrstev, byly blokovány ostatními.
Koncem 70. let se Turecko nacházelo v nestabilní situaci s nevyřešenými hospodářskými a sociálními problémy, čelilo stávkovým akcím a částečně paralyzovalo parlamentní politiku. Velké národní shromáždění Turecka (parlament) nebylo schopno během šesti měsíců předcházejících převratu zvolit prezidenta.
Změna státní orientace vpravo až extrémně vpravo
V roce 1975 vystřídal předsedu konzervativní Strany spravedlnosti (turecky Adalet Partisi) Süleymana Demirela ve funkci premiéra vůdce sociálně demokratické CHP (Republikánská lidová strana) Bülenta Ecevita.
Demirel vytvořil koalici s nacionalistickou Frontou (turecky Milliyetçi Cephe), Stranou národní spásy (turecky Millî Selamet Partisi, islamistická strana vedená Necmettinem Erbakanem) a krajně pravicovou Stranou nacionalistického hnutí (turecky Milliyetçi Hareket Partisi, MHP) vedenou Alparslanem Türkeşem.
...a vlevo, opět vpravo, opět vpravo
MHP využila příležitosti k infiltraci státních bezpečnostních služeb, což vážně zhoršilo válku nízké intenzity mezi soupeřícími frakcemi. Zdálo se, že politici nejsou schopni zastavit rostoucí násilí v zemi.
Volby v roce 1977 neměly vítěze. Süleyman Demirel (Adalet Partisi) nejprve pokračoval v koalici s nacionalistickou frontou. V roce 1978 se však Bülent Ecevit (CHP) s pomocí některých poslanců "přeběhlíků" opět chopil moci. Ovšem hned v následujícím roce se Süleyman Demirel opět stal premiérem.
Vzájemná válka levice a pravice
Slovo "válka" se může zdát v tomto smyslu nadsazené. Ve válce se přece střílí a umírají lidé. Právě proto je toto slovo zcela namístě.
Děti migrantů z venkova do měst v 70. letech se od náboženství vlivem života ve velkoměstech odvraceli, o to víc se přimknuli k levici až ultralevicovým směrům. To se stalo problémem především na konci 70. let, kdy sunnitská ultrapravice (především Šedí vlci) se pustila do boje až likvidace levice (někdy doslovné). Vraždění pokračovalo až do 12. září 1980, kdy tomu učinil přítrž vojenský převrat.
Šedým vlkům se připisují také násilné činy včetně těch končící smrtí, dokonce i masakry koncem 70. let namířené proti levici či proti jiným než sunnitským muslimům (masakr v Balgatu v provincii Ankara 10. 8. 1978 s pěti oběťmi, v Bahčelievleru v provincii Ankara 9. 10. 1978 se 7 oběťmi, masakr 109 Alevitů koncem prosince 1978 v Maraši, nebo masakr 57 Alevitů v provincii Čorum od května do července 1980). Také proto byl 12. září 1980 proveden vojenský převrat, aby se ukončilo politicky a nábožensky orientované vraždění.
Převrat 12. září 1980
Po čtyřech letech politicky motivovaných násilností proběhl 12. září 1980 vojenský převrat, takže po následující tři roky probíhaly v Turecku čistky. 650 tisíc lidí bylo ve vězení, 1,6 milionu lidí na černé listině, skoro tisíc filmů bylo zakázáno apod. Konkrétně byla čísla následující:
- 650 000 lidí bylo zatčeno
- 1 683 000 lidí bylo zařazeno na černou listinu
- 230 000 lidí bylo souzeno ve 210 000 soudních procesech
- 7 000 lidí bylo doporučeno k trestu smrti
- k trestu smrti bylo odsouzeno 517 osob
- z osob odsouzených k trestu smrti bylo 50 popraveno (26 politických vězňů, 23 kriminálních delikventů a 1 bojovník ASALA)
- spisy 259 osob, které byly doporučeny k trestu smrti, byly zaslány Národnímu shromáždění.
- podle článků 141, 142 a 163 tureckého trestního zákoníku bylo souzeno 71 000 osob
- na základě obvinění z členství v levicové, pravicové, nacionalistické, konzervativní atd. organizaci bylo souzeno 98 404 osob
- 388 000 osob bylo odepřeno vydání cestovního pasu
- 30 000 lidí bylo propuštěno ze svých firem, protože byli podezřelí
- 14 000 lidí bylo odebráno občanství
- 30 000 lidí odešlo do zahraničí jako političtí uprchlíci
- podezřelým způsobem zemřelo 300 lidí
- 171 lidí zemřelo v důsledku mučení
- bylo zakázáno 937 filmů, protože byly shledány závadnými
- činnost 23 677 sdružení byla zastavena
- bylo propuštěno 3 854 učitelů, 120 lektorů a 47 soudců
- 400 novinářů bylo odsouzeno k celkovým 3315,5 rokům odnětí svobody a 31 novinářů bylo skutečně uvězněno.
- 300 novinářů bylo napadeno
- 3 novináři byli zastřeleni
- noviny nevycházely 300 dní
- bylo zahájeno 303 případů 13 velkých novin
- bylo zničeno 39 tun novin a časopisů
- ve vězení přišlo o život 299 lidí
- ve vězení zemřelo podezřelým způsobem 144 lidí
- ve vězení zemřelo 14 lidí při hladovce
- na útěku bylo zastřeleno 16 lidí
- v přímých bojích bylo zabito 95 lidí
 |
| zdroj: ilkha.com |
Množství intelektuálů a politicky potenciálně či skutečně nepohodlných lidí volilo raději Bodrum než emigraci (například zpěvák Zeki Müren, věhlasem srovnatelný s Karlem Gottem pro Česko). Mnozí aktivnější či významnější členové levice i pravice byli nuceni se schovávat uvnitř vlastní země nebo emigrovat. To byl případ příznivce levice, slavného rockového hudebníka, kterým byl Cem Karaca.
 |
| zdroj: dailysabah.com |
Jako zdroj problémů byly označeny i zahraniční vlivy (ať prozápadní nebo provýchodní), takže jejich vliv byl utlumen a pozornost veřejnosti byla nucena namířena dovnitř vlastní země, k tradicím, k náboženství, ke sportu.
Dnešní pohled provládní agentury Anadolu Ajansi
Ta k výročí vydala následující infografiku
Dnešní vyjádření současných politiků Turecka
Že převrat má řadu interpretací, dokazují protikladně vyznívající projevy tureckých představitelů.
Recep Tayyip Erdoğan (šéf nejsilnější vládnoucí strany AKP a současný prezident země):
(nic)
Jeho digitální kanál "Erdoğan Dijital Medya" pouze zveřejnil, že právě před 15 lety se Recep Tayyip Erdoğan nechal vyfotit v dětském kolektivu.
Až později následující (prostřednictvím Erdogan Dijital Medya):
Největší dýkou, kterou administrativa 12. září vrazila do srdce naší země, je ústava o státním převratu z roku 1982, o níž stále mluvíme a diskutujeme.
...a následně samostatně:
Ústavy nejsou neměnné texty. Turecko si zaslouží mnohem lepší ústavu.
...a konečně z vlastního účtu:
Země jako Turecko, která má dvoutisíciletou státní tradici, tisíciletou geografickou suverenitu, republikánskou zkušenost, která dosáhla svého prvního století, a 73 let demokratické zkušenosti, si zaslouží mnohem lepší ústavu.
Ústava, která představovala legitimní základ národního boje, byla vypracována a uvedena v platnost v roce 1921, tedy v nejbouřlivějších dnech války.
To samo o sobě stačí k tomu, abychom ukázali citlivost našeho národa a těch, kteří zemi vládnou, pokud jde o právní legitimitu.
Následující ústavy z let 1924, 1960 a 1982 mají každá svůj vlastní příběh týkající se příslušného období.
Dnes je naším úkolem napsat vlastní příběh o této hluboké akumulaci naší země v roce 100. výročí naší republiky a zanechat budoucím generacím co největší odkaz.
Už jen to, že nás osvobodí od stínu ústavy z dob státního převratu, stačí k tomu, aby práce na nové ústavě byla cenná.
Budeme pokračovat v našem boji, dokud naší zemi nepřineseme novou ústavu, která bude připravena nikoli jako směrnice o převratu, ale jako skutečná společenská smlouva.
Naším cílem je ústava, která upřednostňuje člověka, odráží rozmanitost a bohatství národa a dodává společnosti dynamiku, místo aby za ní zaostávala.
Obracím se na všechny politické strany, nevládní organizace a členy akademické obce: hovořme, diskutujme a vyjednávejme o nalezení co nejideálnějšího ústavního textu, ale neutíkejme z tohoto procesu.
Nikdy nepřestaneme pracovat, usilovat a bojovat, dokud našemu národu nepřineseme novou ústavu, která je jedním z prvků našeho cíle tureckého století.
Devlet Bahçeli (šéf vládnoucí pravicové MHP):
(nic)
Za současnou vládu se vyjádřil vice prezident Cevdet Yılmaz:
Dnes si připomínáme 43. výročí vojenského převratu z 12. září 1980, který se stal černou skvrnou v dějinách turecké demokracie.
Tento den, který odložil demokracii, vrhl stín na svobody a pošlapal vůli národa, si uchovává své místo v našich vzpomínkách se smutkem.
Vůle našeho národa byla uzurpována a právo rozhodovat o své budoucnosti bylo násilně odňato pokusy o převrat, které byly v historii republiky prováděny systematicky.
Puč z 27. května (vojenský převrat roku 1960, pozn. red.), memorandum z 12. března (vojenské memorandum z roku 1971, de facto vojenský puč, pozn. red.), puč z 12. září (zde popisovaný převrat roku 1980), postmoderní puč z 28. února (vojenské memorandum roku 1997, které ukončilo vládu islamistického premiéra Necmettina Erbakana, pozn. red.), které zasadily těžkou ránu turecké demokracii, se snažily odsoudit náš národ k zaostalosti.
Dne 15. července 2016 byl zrádný pokus o puč, který měl spoutat národní vůli, poražen čestným a odvážným odporem našeho milovaného národa a našeho prezidenta, pana prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jeho pevný a rozhodný postoj.
Tyto pokusy, které se odehrávaly v určitém sledu v dějinách republiky, byly 15. července poraženy a náš národ, který uhájil svou vůli, ukázal, že se nikdy neskloní před těmi, kdo chtějí zotročit jeho budoucnost a autoritu.
Po všech těchto trpkých zkušenostech je nyní zřejmé, jak potřebná je ústava, která posílí občanskou vůli po právní a legislativní stránce a která postaví lid do centra.
Nahrazení tutelární ústavy, která obsahuje poslední drobky prohibiční, pučistické mentality, ústavou občanskou, demokratickou a svobodomyslnou, jejímž středobodem bude člověk a která bude připravena v duchu národní vůle, bude jednou z nejdůležitějších hodnot, které náš národ získá na cestě do tureckého století.
Při této příležitosti;
Kéž Bůh zabrání tomu, aby naše země a národ zažily další státní převrat.
S milosrdenstvím vzpomínám na všechny naše občany, kteří byli umučeni pro demokracii.
POZNÁMKA: Armáda Turecké republiky stála ve 20. století za demokratizačním procesem, stála proti islamizaci země a s tím spojenými praktikami. To platilo do roku 2016.
Meral Akşener (šéfka druhé nejsilnější opoziční strany Iyi, bývalá členka MHP):
(nic)
Kemal Kılıçdaroğlu (šéf nejsilnější opoziční strany CHP a neúspěšný kandidát na prezidenta):
Ti, kteří vděčí za svou moc 12. září, se s převraty nedokážou smířit. Nemělo by se zapomínat, že mentalita 12. září, mentalita 15. července (pokus o převrat roku 2016, pozn. red.), mentalita 20. července (převrat na Kypru roku 1974 a jeho připojení k Řecku, pozn. red.) a civilní převratové režimy, které nemají žádnou legitimitu, musí být pohnány k odpovědnosti.
Jako bojovníci za politickou tradici, která dává suverenitu lidu, vyneseme tyto temnoty na světlo, aniž bychom se kdy vzdali boje za demokracii a právo. Dokud společně s naším národem nezavedeme demokratické Turecko, neustoupíme ani o píď.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat