Nejen Turecko sleduje předvolební boj před blížícími se komunálními volbami, které v Turecku proběhnou 31. března. Shrňme si výsledky předchozích voleb, průzkumy před nastávajícími, problémy a možné scénáře.
Volební systém
Tam, kde se volí jedna osoba (starosta, prezident) a nikoli strana (parlament, senát), je nutné cíl voleb zohlednit (zjednodušeně řečeno). Jestliže cílem je 600 osob (což je počet členů tureckého parlamentu), může si i malá strana utrhnout "toho svého poslance". To ale není případ komunálních voleb.
Dalším dílkem volební skládačky je způsob přepočtu hlasů na křesla. Často se používá systém proti přílišnému rozdrobení hlasů, takže se posilují silní a oslabují slabí. Příkladem je d'Hondtova metoda nebo Imperialiho kvóta, což jsou některé ze způsobů přepočtu hlasů voličů na mandáty politickým stranám pro poměrný volební systém. Obě metody se používaly v Česku, d'Hondtova metoda se používá v Turecku dodnes.
 |
| Murat Kurum vs. Ekrem İmamoğlu (zdroj: hurriyet.com.tr) |
MIMOCHODEM: Autorem takzvané d'Hondtovy metody nebyl nikdo jiný, než někdejší americký prezident Thomas Jefferson, který ji popsal již roku 1792 ve svém dopise Georgi Washingtonovi. Ke znovuobjevení došlo roku 1878 belgickým matematikem Victorem D'Hondtem (publikoval ji roku 1882), podle kterého se dnes metoda jmenuje. Autorem konkurenční metody zvané Imperialiho kvóta je rovněž Belgičan, někdejší senátora Pierre markýz Imperiali (plným jménem Pierre Guillaume Imperiali des Princes de Francavilla, markýz z princů z Francavilla), který ji představil světu roku 1921.
Vraťme se ale k volbě jediné osoby. Turecko praktikuje přímou volbu na všech úrovních, tedy od místních starostů přes starosty velkoměst až po prezidenta republiky. Právě post prezidenta pomáhá voličům pochopit tento volební systém.
Na druhou stranu přímá volba hlavy státu (přijatá Českem i Tureckem) pomohla vítězství populistů již v antickém Římě, kdy situaci musela uklidnit až vojska při občanské válce, načež byla nastolena diktatura jediné osoby. Gaius Julius Caesar překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. (odtud pochází jeho věta "kostky jsou vrženy") zahájil boj o sjednocení rozvráceného státu (začala tím občanská válka). Byl poté stanoven doživotním diktátorem. Někteří senátoři ale byli proti, což došlo až na ostří nože (větu "I ty, Brute?" do své divadelní hry Julius Caesar vložil o 1643 let po jeho smrti až jistý britský autor ze Stratfordu nad Avonou... nebo ze Čtverců nad Přeponou?).
Komunální volby jsou trojí
Občané Turecka budou vlastně volit několikrát, i když ve stejný okamžik. Volí totiž starostu jejich obce a zároveň volí starostu jejich provincie a nakonec i starostu čtvrti. Ten ale nesmí být zvolen za žádnou politickou stranu.
Co se stalo v končícím volebním období?
Pokaždé se něco děje, ale tentokrát toho bylo opravdu mnoho. Začalo to pandemií COVID-19 včetně řady opatření, dále teroristické útoky v Istanbulu a v neposlední řadě zemětřesení ať přímo v Istanbulu, tak v jeho okolí. Součástí přípravy na zemětřesení je také oprava a přestavba nevyhovujících staveb, ať jde o budovy, nadjezdy a podobně. Stejně tak bylo nutné řešit kritickou situaci ohledně častých povodní při silnějším dešti kvůli nevyhovující kanalizaci. Podobně kritická byla situace ohledně pitné vody, kdy bylo nutné vyměnit či zcela nově vybudovat boční i páteřní vodovodní potrubí (pro lepší rozvod i zamezení nežádoucímu úniku), stejně tak jako vybudování řady čističek vody, aby se odpadní voda mohla po řádném vyčištění opět dostat zpět. Jedině tak se zabránilo katastrofě, která by jinak nastala od podzimu loňského roku až doteď, protože srážek bylo za poslední rok nepříjemně málo.
Voličská základna AKP
Jak je možné, že vládní strana AKP má tak velké množství hlasů, ať se děje co se děje? Opravdu jsou voliči AKP až tak věrní straně bez ohledu na dění? Jen částečně.
Drtivou většinou voličů AKP jsou její vlastní členové. A členové strany mají povinnost hlasovat pro sebe samu "v popisu práce" (resp. členství). To si vymiňuje snad každá politická strana, ať přímo nebo nepřímo (a také se to rozumí samo sebou).
Neznámou je malá skupina voličů AKP, kteří nejsou jejími členy. Právě ti rozhodují o tom, jestli AKP získá 40 nebo 50 procent hlasů.
Vítězství nad systémem
Roku 2019 politické strany i voliči pochopili princip voleb, tedy že jde o volby na post pro jedinou osobu, tedy podle systému "vítěz bere vše". Příznivci strany AKP mají v Istanbulu stabilních 40 až 50 procent platných hlasů. Proti tomu může bojovat pouze jediný protikandidát. Hlasy jiným kandidátům pouze ubírají hlas opozičnímu kandidátovi (tedy kandidátovi proti straně AKP).
MIMOCHODEM: Znalci tureckých voleb mohou oponovat tím, že oficiálně přiznané výsledky jsou jedna věc a odevzdané hlasy druhá. Mohou poukazovat na zkušenosti v minulosti, tedy od "náhodných" výpadků elektřiny (prý za to mohla kočka; totéž se ale stalo skoro v polovině Turecka) přes změny přidávání falešných hlasovacích lístků a naopak likvidaci již odevzdaných hlasovacích lístků nebo podvody při sčítání ve volebních místnostech až po přepadávání týmů při přepravě již sečtených hlasovacích lístků při převozu do volebního centra. Proto řada politických stran nabádá k tomu, aby ve všech místnostech byli také jejich zástupci.
Média i politici operují s platnými hlasy. Pro celkový náhled je ale nutné zohlednit také neplatné hlasy (tedy volič k volbám přišel, odvolil, ale jeho hlasovací lístek nebyl platný). Neplatný hlas může mít řadu teoretických příčin (chyba voliče, záměr voliče, chyba při kontrole volebních lístků, ale také nelegální záměr při kontrole volebních lístků). Tolik obecná teorie. Často nepatrný rozdíl mezi prvními dvěma kandidáty totiž může rozhodnout právě to, že se voliči s neplatným hlasem z minulých voleb poučí a tentokrát odvolí správně (či pominutí jakékoli jiné příčiny neplatného hlasu).
Další součástí boje jsou nevoliči. Přestože je v Turecku účast na volbách povinná, v praxi se to v drtivé většině nevymáhá. Obvyklá neúčast je asi 15 procent (neboli účast je kolem 85 %). Také zde je nutné přihlédnout při odhadech výsledků voleb k tomu nakolik se na jedné straně podařilo mobilizovat původní nevoliče k tomu jít volit, nebo naopak odradit voliče natolik, že k volbám nepřijdou. Samostatnou kapitolou jsou prvovoliči, ze kterých se na první pokus mohou stát nevoliči.
Průzkumy voleb roku 2024
Zde musíme hned na začátku poznamenat co to vlastně ony průzkumy jsou. Správně a čistě teoreticky mají nastolit neutrální podmínky sběru dat, stejně tak jako dostatečné množství respondentů. V praxi je to ale obtížně dosažitelné, i když příslušná agentura chce. Například volbou místa a času sběru dat lze docílit požadovaného výsledku, tedy příklonu k tomu či onomu kandidátovi, té či oné politické straně.
Turecké výzkumy se přiklánějí jednou k jednomu, jednou k druhému hlavnímu kandidátovi na post starosty Istanbulu. Je tedy znát, že jsou rozdíly v kvalitě agentur a jejich snaze se přiklonit k některému kandidátovi.
Další součástí průzkumů je statistická odchylka, tedy s jakou přesností se můžeme na výsledky průzkumů dívat. Rozhodně nikdy nemůžeme vzít čísla doslovně. Například při výsledku 49,5 % versus 50,5 % sice opticky jeden kandidát mírně vede, ale protože je to uvnitř statistické odchylky, může být výsledek i opačný.
Pokud se pustíme do (řekněme) zprůměrování výsledků, dospějeme k tomu, že nevíme už vůbec nic.
Jak funguje populismus versus demokratické strany
Problém demokratické opozice vůči populistické autokratické straně je v tom, že se typicky rozdrobí do malých stran podle často až příliš úzce zvolených kritérií specifikujících onu stranu. Výsledkem je, že velká populistická strana pojme příznivce populismu z široké části politického spektra, zatímco demokratičtěji smýšlející strany si ukousnou vždy jen příliš úzké spektrum v rámci levo-pravého spektra, případně ještě přidají náboženské kritérium (křesťanská strana apod.).
Výhoda populismu pro některé voliče je v tom, že jim strana dává pocit, že jsou lepší a důležitější, než ve skutečnosti jsou (ve skutečnosti jsou spíš na okraji společnosti, s nedostatečným vzděláním ať ze školského systému či z rodiny, nedostatečná až žádná práce apod.). Je to droga, které se oni voliči nevzdávají snadno. Populistické strany někdy své příznivce odměňují, takže jsou potom dokonce na oné pomoci závislí, což je ke straně připoutá ještě víc.
MIMOCHODEM: Turecká strana AKP se dá přirovnat k mnoha stranách zemí Evropské unie. Například turecké dvojici AKP + Recep Tayyip Erdoğan odpovídá v Česku dvojice ANO + Andrej Babiš, na Slovensku SMER + Robert Fico, v Maďarsku Fidesz + Viktor Orbán a další (tomu také odpovídají nadstandardní vztahy Turecka a Maďarska). Rozhodně nelze podceňovat disciplínu uvnitř těchto stran, nelze podceňovat schopnost získat voliče napříč politickým spektrem, nelze podceňovat "práci s médii" (kam lze zařadit i vlastnictví médií či jiné mocenské ovlivňování), nelze podceňovat dosah vlivu šéfů těchto stran včetně schopností rozbourat opozici.
Výhoda populistických stran je, že jejich voliči jsou vůči takové straně většinou nekritičtí. Ať taková strana učiní cokoli, přijmou to jako pozitivní. A pokud to není pozitivní zpráva, vždy si najdou cestu jak to omluví a vysvětlí, i když se omluvy nemusejí zakládat na pravdě či realitě.
Populistické strany se příliš nezabývají detaily a přesností při vysvětlování veřejnosti (někdy i realitou). Dovedou vytvořit jasný, snadno zapamatovatelný slogan (jsou vlastně továrnou na hesla). Příkladem je "Fialova drahota", pod co lze zahrnout cokoli bez ohledu na fakta a realitu.
Součástí populistických stran je obvyklá snaha kontrolovat až ovládat média. To se dařilo v Česku Andreji Babišovi a neporovnatelně účinněji v Turecku. Výsledkem je, že opozice má daleko menší možnost ovlivnit veřejnost, naopak populistická strana má možnost vychvalovat sebe a naopak dehonestovat opozici.
Populistické strany tvoří obrovský tlak na ovlivnění názorů veřejnosti. Dá se říct, že jsou v režimu permanentní předvolební kampaně, která před skutečnými volbami ještě zesílí.
Nevýhoda demokratických stran je, že jejich voliči jsou vůči takové straně částečně až značně kritičtí. Jsou sice ochotni určitou situaci pochopit (po řádném rozboru a prostudování faktů), ale ve větší míře a dlouhodobě rozhodně nejsou ochotni tolerovat neúspěchy a přehmaty.
Další nevýhodou je typicky nedostatečná a nepříliš transparentní a jednoduchá komunikace demokratických stran s veřejností. Populárně řečeno, nedovedou příliš lakovat na růžovo, nezakrývají, že mnoho věcí je možno vyřešit kompromisy, nedovedou příliš vysvětlit situaci tak, aby to jasně pochopil i ten (s odpuštěním) nejposlednější blbec.
Velká populistická strana se silným vůdcem je velmi obtížně porazitelná. Jedinou cestou je vytvořit uskupení opozičních stran, které se budou snažit pracovat dohromady. To je ale často nadlidský úkol, který obvykle nefunguje dlouhodobě. Příkladem je volba istanbulského starosty roku 2019, parlamentní a prezidentské volby v Turecku roku 2023, parlamentní a prezidentské volby v Česku roku 2021 a 2023 atd.
Jaký je možný výsledek volby istanbulského starosty?
Také nyní je vidět obrovský tlak vlády a vládního kandidáta na veřejnost. Prostřednictvím většiny médií se veřejnost dozvídá nejrůznější kroky i názory a plány.
Opozice má, zdá se, nejlepší časy již za sebou. Snaha o vytvoření silné jednotné koalice byla vyčerpána minulý rok v průběhu parlamentních a především následných prezidentských volbách. Ke konci a hlavně po skončení voleb se opozice rozhádala a ani není divu (šlo o uskupení stran i z velmi odlišných stran politického i náboženského spektra). Současná situace v tomto trendu pokračuje. Opozice je rozdrobená, kdejaká strana má svého kandidáta na post istanbulského starosty.
Kritický bod č. 1 je nakolik reálná únava z vládnutí a kombinace úspěchů a neúspěchů současného starosty dovedou udržet své bývalé voliče nebo zda budou volat po změně.
Kritický bod č. 2 je nakolik je známost stávajícího starosty výhodou či nevýhodou, nakolik je neznámost vládního kandidáta výhodou či nevýhodou. Vláda totiž zvolila novou strategii, kdy namísto obvyklého špičkového kandidáta v podobě velmi známého bývalého ministra či předsedy vlády vyššího věku zvolila mladě až naivně a venkovsky vypadajícího kandidáta ročník 1976 (který již ministrem byl, konkrétně ministrem životního prostředí a územního plánování Turecka v letech 2018-2023, ale nepříliš viditelným). Současný starosta je ročník 1971, takže v předchozích volbách vítězilo i jeho mládí.
Kritický bod č. 3 je postoj mladých voličů a prvovoličů. Turecko je země s velkým procentem mladých, na které vládní kandidát začal mířit (letos se uvádí milion prvovoličů v celém Turecku). Právě ti mohou rozhodnout o vítězi.
Kritický bod č. 4 je nakolik dovedou nevolitelní kandidáti (tedy na třetím a dalším místě) odebrat hlasy dvěma hlavním kandidátům. Jestliže uberou vládnímu kandidátovi, má opoziční kandidát (tedy současný starosta Ekrem İmamoğlu) šanci vyhrát. Pokud uberou oběma kandidátům (jak to zatím vypadá), je výsledek velmi nejistý. Pokud uberou hlasy současnému starostovi, je výsledek dopředu jasný. Někteří voliči někdejší Národní aliance (CHP, Iyi, Deva, GP, Saadet, DP) již nechtějí kopat za kandidáta CHP a vyberou si kandidáta svého, přestože je to spíš protestní hlas.
Kritický bod č. 5 je zda nevolitelní kandidáti svou kandidaturu stáhnou a koho doporučí volit namísto sebe. Takové obraty lze očekávat podle jednání s klíčovými stranami a jejich kandidáty, případně při nárazu na předvolební průzkumy.
Kritický bod č. 6 je nakolik dovedou občané pragmaticky rozpoznat mechanismus volby starosty (tedy populárně řečeno "vítěz bere vše"), nebo zda se nechají strhnout emocemi ("volte našeho kandidáta! Sice nevyhraje, váš hlas bude ztracený, ale náš kandidát je přece super!").
Kritický bod č. 7 je nakolik voliči dají na výhrůžky prezidenta. Ten tentokrát opakovaně pohrozil, že (řekněme) není dobré, když je nesoulad vlády a starosty (tedy pokud nejsou z jedné strany či aliance).
MIMOCHODEM: Prezident republiky v Turecku nemusí být nestranný. Ten současný je zároveň předsedou strany AKP. Své výroky tedy může činit jako prezident, jako předseda AKP, případně obojí zároveň. Turecko to má nyní nastavené takto.
Kritický bod č. 8 je nakolik mají voliči paměť a nechají se zmanipulovat předvolebními výroky. Řada problémů kladená na hlavy současných starostů byla způsobena v předchozích volebních obdobích často těmi, kteří útočí na současného starostu.
Předvolební průzkumy prozatím ukazují na přibližně stejný poměr pro oba hlavní kandidáty. Ani předvolební průzkumy nenaznačují nějakého vítěze. Je nutno si uvědomit, že předvolební průzkumy mají toleranci vyšší, než je rozdíl mezi oběma hlavními kandidáty. Navíc v některých průzkumech vede jeden, v některých druhý.
MIMOCHODEM: Od půlnoci z 20. na 21. března 2024 je zákaz zveřejňování předvolebních průzkumů, toto jsou tedy poslední informace, které můžeme z médií získat.
Takže výsledek je, že nevíme nic. Není jasný vítěz, není ani pravděpodobný, na kterém by se předvolební průzkumy zhruba shodly. Jediné, na čem se shodují, že půjde o duel mezi kandidátem CHP Ekremem İmamoğluem a kandidátem Lidové aliance (tedy AKP, MHP a neurčitý počet malých stran) Muratem Kurumem. Trumfy se přelévají z jednoho na druhého podle úhlu pohledu. Nelze přehlédnout odliv části bývalých voličů Ekrema İmamoğlua, stejně tak jako ignorování některých skupin voličů nebo upřednostňování jiných.
Do voleb ještě chybí 10 dnů, ve kterých se může stát cokoli. Obě strany teď v Istanbulu mají záplavu otevírání nových staveb, což voličům přináší zprávu typu "hele co vše pro tebe děláme!".
A tak je to v Istanbulu se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat