Mít skvělé či příšerné sousedy, to je výhra v loterii nejen pro rodiny, ale také pro státy. Česko coby stát obklopený jinými státy Schengenského prostoru si nemá nárok stěžovat. Zato Turecko má sousedy za všechny peníze, což ovlivňuje Turecko jako takové včetně jeho postoje k mezinárodní politice a mocenským či partnerským uskupením států (a naopak).
Kdo jsou sousedé Turecka?
Začněme od severu a po směru hodinových ručiček. Přes Černé moře je to Ukrajina, potom Rusko, rádoby samostatná Abcházie, pozemní hranicí oddělené od Turecka dále pokračuje Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán (prostřednictvím své enklávy Nachičevan), Írán, Irák a Sýrie.
 |
| Turecko a žlutě země s pozemní hranicí s Tureckem |
Poté pokračuje opět námořní hranice s Kyprem (a můžeme se bavit nakolik a kdo uznává Severokyperskou tureckou republiku) a poté přichází na řadu velmi dlouhá a komplikovaná námořní hranice s Řeckem, které následně přechází v hranici pozemní, na kterou navazuje hranice s Bulharskem, která poté pokračuje námořní hranicí s Bulharskem a pak přes Černé moře s Rumunskem.
Války a agrese vůči jiným státům
Média jsou již dva a půl roku zaplavena zprávami o ruské agresi vůči Ukrajině. Tato útočná válka vstoupila do obchodních vztahů s oběma válčícími stranami, protože oba státy patřily k největším obchodním partnerům Turecka. Bohužel válka občas ohrožuje Turecko i vojensky, jak se přesvědčil také Istanbul, kam opakovaně připlouvaly námořní miny, takže se rybolov a jiná námořní aktivita musela na určitou dobu zastavit. Opakovaně se řeší statut Bosporu a nakolik může Turecko v souladu s mezinárodními smlouvami ohledně tohoto průlivu blokovat které lodě kterých států.
Válka je ale synonymem pro další dva sousedy, Írán a Irák. Zatímco Írán byl po velmi dlouhou dobu mírumilovným státem (zdůrazňuji použití minulého času), Irák byl útočníkem (viz válka obou zmíněných států) a poté také okupantem Kuvajtu a zdrojem obou válek v zálivu a následný pád Saddáma Husajna, aby poté přišla následná nestabilita obtížnou vzájemnou domluvou nových politických a mocenských sil v Iráku včetně krátké občanské války a dodnes probíhající aktivity teroristického hnutí PKK, proti kterému bojuje jak Turecko, tak Irák (a opravdu oddělujme Kurdy a PKK).
Arabské jaro se nazývá vlna pro-demokratických protestů a povstání v řadě arabských zemí na pobřeží Středozemního moře. To zapříčinilo vojenskou reakci syrského režimu, takže začala občanská válka v Sýrii (ta v posledních dnech opět rozhořela). Dalším problémem byl příchod Islámského státu, resp. obsazení regionu, který trpěl mocenským vakuem, tedy částečně v Iráku, částečně v Sýrii.
Rusko má v případě Sýrie nárok na samostatný odstavec. Ještě za časů Sovětského svazu, který se snažil se kamarádit s arabským světem, postavil roku 1971 námořní základnu v syrském městě Tartus a Rusko na této své jediné vojenské základně na břehu Středozemního moře velmi lpí. Také proto rádo nabídlo Sýrii vojenskou pomoc, aby spíš než s Islámským státem bojoval s pro-demokratickými opozičními městy a jejich obyvateli, a to včetně použití zakázaných chemických zbraní. V létě 2015 se nedaleko námořní základny na základě smlouvy obou zemí vybudovala letecká vojenská základna v Hmeimimu (jen asi 60 km od sebe). Ostatně to bylo také ruské vojenské letadlo Su-24, které 24. listopadu 2015 dokonce vletělo na turecké území, takže bylo sestřeleno (viz článek Ruské protiturecké sankce zabránily vyrábět Rusům protiturecká trička). Jen ruské bombardování civilních nemocnic v Sýrii bylo tak velké a významné, že dokonce vznikla na toto téma stránka na Wikipedii. V červnu 2020 Rusko oznámilo své rozhodnutí odstoupit od dobrovolné dohody OSN, jejímž cílem bylo chránit nemocnice, zdravotnická zařízení a dodávky humanitární pomoci v Sýrii. Jejich útoky trvají dodnes. Například 1. prosince Rusko zaútočilo na Aleppskou univerzitu ve městě Aleppo, aby hned následující ve městě Idlib bombardovalo pět zdravotnických zařízení včetně porodnice (obě na severu Sýrie nepříliš daleko tureckých hranic).
Kavkaz
Synonymem nestabilního území jsou tzv. Kavkazské státy a jejich sousedství s Ruskem a Sovětským svazem záměrně vyvolávané vzájemné problémy, jejichž následky jsou cítit dodnes.
Již se zapomnělo na Čečensko (v Česku se Čečensko připomnělo pouze po bombovém útoku na bostonský maraton v roce 2013, kdy média informovala o podezřelém z Česka namísto Čečenska), které bylo při pokusu o osamostatnění utopeno v krvi.
Dalším problémem byla Ruskem podněcovaný etnický problém v Abcházii, který se Rusku v posledních začíná zajídat, protože místní mají již ruské nadvlády dost. Pod rouškou slavnostního otevření olympijských her v Pekingu 8. srpna 2008 začala ruská armáda válku proti Gruzii, která je pod silným ruským vlivem dodnes. Důkazem jsou volby v Gruzii v říjnu 2024 a dodnes trvající protesty v podporou gruzínské prezidentky Salome Zurabišvili. Na konci listopadu vypukla nová vlna protestů, způsobená rozhodnutím vlády přerušit přístupová jednání s Evropskou unií až do roku 2028.
Arménie a Ázerbájdžán mají letitý spor o Náhorní Karabach, kdy za posledních 40 let bylo několik vzájemných ozbrojených konfliktů až válek. Tento region byl původně turkický (čemu napovídá i název), ovšem později se začali pronikat Arménci, aby roku 1897 začali mít převahu. Sporem mezi Arménci a Ázerbájdžánci byla území Nachičevanu, Zangezuru a Náhorního Karabachu. Sovětský svaz pohltil obě země i s problémy a rozhodně je nechtěl řešit, spíš podle "rozděl a panuj" přiléval olej do ohně. Po pádu Sovětského svazu se spory opět rozhořely.
Přátelé Ruska
Rusko se snaží rozložit jiné státy zevnitř například velmi aktivním ovlivňováním občanů, ale také politiků či voleb. Snaží se také maximálně využívat (či zneužívat) náboženství. Rusko považuje ortodoxní svět za svůj a snaží se z nich udělat přátele. Nejvíc se to povedlo v Srbsku, ale také řecké státy jsou často cílem snahy. Samotné Řecko trpělo snahou Sovětského svazu jej přetvořit do další komunistické země, což vyvolalo občanskou válku v letech 1946 až 1949, kde byli komunisté poraženi. Řekové na Kypru ale takovou zkušenost nemají a v Rusku někdy vidí své přátele (navíc Kypr prodává občanství, čehož hodně bohatých Rusů využilo; hovoří se o 15 až 50 tisíc, což v zemi s 1,36 milionem obyvatel není málo).
Příklad ovlivňování Ruskem byl fotbalový zápas 28. listopadu 2024 místního týmu Legia Warszawa a hostujícího kyperského Omonia Nicosia dlouhým bannerem "17/1/1945 THE RED ARMY LIBERATED WARSAW". Kromě toho kyperští fanoušci mávali vlajkami s vyobrazením Josefa Stalina, Che Guevary a komunistického znaku srpu a kladiva (dnešní socialistické a komunistické strany sdružené v Socialistické internacionále jsou ovlivňovány Ruskem, takže levicový svět je silným zastáncem Ruska bez ohledu na to co Rusko páchá). Dokonce někteří na internetu začali používat jméno polského hlavního města ve tvaru WarsZawa ("wars" jako anglicky "války"). Polský fotbalový deník Polska Pilka to komentoval následovně: "Nejvíce šokující je, že zápas proběhl jako obvykle, bez jakéhokoli zásahu UEFA, a urážlivé a anarchistické transparenty zmizely z tribun stadionu až po závěrečném hvizdu."
MIMOCHODEM: Zde je nutné připomenout, že od 1. srpna do 2. října 1944 ve Varšavě proběhlo povstání místních proti okupačnímu Německu (to si ostatně roku 1939 spolu se Sovětským svazem Polsko rozdělili a společně zabrali; Rusko poté zlikvidovalo elitu veřejnosti i armády - asi 20 tisíc osob - v masakru v Katyni na jaře 1940). Nedaleká Rudá armáda nejenže nepřijela v rámci boje proti Německu na pomoc, ale svůj postup záměrně zastavila a nechala Německo Varšavu a její obyvatele zmasakrovat. Sovětské velení neumožnilo západním spojeneckým silám použít své letiště pro leteckou přepravu zásob do Varšavy, což značně zkomplikovalo situaci povstalců. Rudá armáda nakonec Varšavu dobyla až 17. ledna 1945, tedy téměř tři měsíce po skončení povstání.
Starosta Varšavy a kandidát na polského prezidenta Rafal Trzaskowski na svém mikroblogu situaci komentoval: "V době, kdy na Putinův rozkaz padají denně bomby na ukrajinská města a jsou zabíjeni civilisté, provokují kyperští fanoušci během zápasu Omonia-Legia nehoráznými hesly o údajném 'osvobození' Varšavy sovětskými vojsky v roce 1945. To je nepřijatelné. Doufám, že se na hřišti poučí. Nyní jsme na správné cestě. A někdo by se měl za tento skandální transparent omluvit. Agresor se nenazývá osvoboditelem."
A tak je to ohledně Turecka se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat