Evropa má za samozřejmé, že konec týdne znamená dva dny volna, tedy sobotu a neděli. Ovšem má to křesťanský původ, takže státy s jiným náboženstvím mohou mít nepracovní dny jindy. Pro křesťany je nejsvatější den v týdnu neděle, pro muslimy to je pátek. Jak je na tom Turecko?
Turecká republika zdědila po Osmanské říši mnoho nechtěného dědictví. Jedním z nich byla sice oslabená, ale stále ještě příliš silná vazba na sunnitský islám. A to se muselo změnit.
Vedle právního systému jako celku včetně v té době ještě nezavedeného volebního práva pro ženy to byla například abeceda (do té doby arabská) nebo přílišné používání cizích slov v turečtině (typicky z arabštiny a perštiny), jiný kalendář, jiný metrický systém. Do obrovského balíku změn, které byly pod vedením Mustafy Kemala Atatürka zavedeny, byl také "evropský" víkend.
Startovní pozice: Osmanská říše
Na počátku 20. století v Osmanské říši pracovali zaměstnanci v podnicích sedm dní v týdnu a přibližně 12 až 14 hodin denně. dlouhé pracovní době se museli přizpůsobit jak dospělí muži, tak ženy a děti. Kromě dlouhé pracovní doby bylo fyzicky vyčerpávající i náročné pracovní prostředí, například v dolech. Stávky v roce 1908 byly důležitým zlomem, který odhalil špatné pracovní podmínky v Osmanské říši. Zastavení práce v zemi bylo obecně způsobeno nízkými mzdami.
V důsledku stávek z roku 1908 stát nejenže ignoroval problémy dělníků, ale také uvedl do praxe zákon o dovolené a zákon o spolcích, které dělníkům bránily svobodně vyjádřit své problémy. Tento negativní přístup osmanského státu k dělníkům pokračoval až do posledních dnů Osmanské říše.
Ta měla ostatně vzápětí řadu kritických problémů. Nejdřív byla napadena Itálií 29. září 1911 ve snaze získat Libyi a část (dnes) řeckých ostrovů, téměř na den přesně o rok později začala nejdříve první a poté druhá balkánská válka, aby roku 1914 začala 1. světová válka, aby po jejím skončení byla Osmanská říše rozcupována na kusy, aby od května 1919 začala válka za nezávislost, jejíž obětí byla kromě jiného také Osmanská říše samotná.
Startovní pozice: Turecká republika
Skutečným zlomem pro dělnický život země byl Izmirský hospodářský kongres, který se konal od 17. února do 4. března 1923. Na tomto kongresu byla poprvé v Turecku vyjádřena pozitivní sociální politika pro život pracujících. Dělnická třída, která se kongresu zúčastnila, vyjádřila státním orgánům mnoho svých problémů. Na kongresu se mezi požadavky dělníků ze strany státu objevil i požadavek týdenní dovolené. Do struktury státu se tak dostala koncepce dovolené v pracovním životě. Mezi ekonomickými zásadami dělnické skupiny byl požadavek, aby "jeden den odpočinku v týdnu a přijetí týdenní dovolené v pátek". Článek 13, který tuto větu obsahoval, byl jednomyslně přijat průmyslovými, zemědělskými a obchodnickými skupinami.
Přestože většina požadavků dělníků z Izmirského hospodářského kongresu zůstala dlouho na papíře, zákon o týdenní dovolené, který byl jedním z požadavků, byl přijat Velkým národním shromážděním Turecka až o rok později. Podle zákona o týdenní dovolené z roku 1924 byl jeden den v týdnu (pátek) stanoven jako svátek pro všechny zaměstnance. Cílem zákona o týdenní dovolené bylo minimalizovat dopady pracovního prostředí na zaměstnance. Zákon je důležitý také z hlediska toho, že poprvé v Turecku zavedl týdenní dovolenou do právního rámce. Bylo důležité, že taková pozitivní úprava pracovního života byla uvedena v platnost plošně v celé zemi.
Krátce po vzniku Turecké republiky byl přijat první zákon, který vůbec definuje povinnost pro zaměstnavatele dát svým zaměstnancům alespoň jeden den pracovního volna, ovšem zákon ještě neplatil pro všechny.
Zákon č. 394 z roku 1924 zavedl povinnost poskytnout jeden den volna týdně v místech s deseti tisíci a více obyvateli a zakázal pracovat více než šest dní v týdnu. Týdenní volno mělo být podle zákona zavedeno v pátek a nemělo být kratší než 24 hodin. Zákon č. 394 neupravoval vyplácení mzdy v době týdenních svátků.
Zákon o víkendu
Prvním předpisem v republikánském období byl "zákon o týdenních prázdninách" (Hafta Tatili Kanunu), který byl uzákoněn v roce 1924. Podle tohoto nařízení byl týdenní svátek akceptován jako pátek. Později byl na zasedání Velkého národního shromáždění dne 27. května 1935 přijat zákon č. 2739 o víkendových prázdninách, státních a církevních svátcích. Tímto zákonem byla víkendová dovolená stanovena na 35 hodin od sobotní 13. hodiny do pondělního rána (pracovalo se tedy 5,5 dne, od pondělí do pátku plus sobotní dopoledne). Kromě toho bylo rozhodnuto, že oficiální kanceláře zůstanou v tomto období zavřené, ale obchody budou otevřeny až do sobotního večera, aby vyhovovaly potřebám veřejnosti.
Zákon byl ale ještě obšírnější. Jako státní svátek byl přijat pouze 29. říjen. Státní svátek se mohl konat pouze v ten den, a to doma i v zahraničí. Svátek měl začít 28. října odpoledne a týkal se dnů 29. a 30. října. Podle stejného zákona byly civilní státní svátky určeny jako 30. srpen Den vítězství, 23. duben Den národní suverenity, 1. květen Jarní festival, tři dny Svátek přerušení půstu (Ramazan Bayramı / Şeker Bayramı / İftar Bayramı) a čtyři dny Svátek oběti (Kurban bayramı); 1. leden byl stanoven jako Nový rok.
MIMOCHODEM: Divoký víkendový obrat zažily Spojené arabské emiráty. Ty původně žádný den volna neměly. Roku 1971 byl stanoven jediný den v týdnu, a to pátek. Roku 1999 se víkend rozšířil na dva dny, čtvrtek a pátek. Sedm let poté (2006) se víkend posunul ze čtvrtek+pátek na pátek+sobota. Tím se počet pracovních dnů slučitelných s Evropou rozšířil ze třech na čtyři. Od ledna 2022 se víkend posunul na sobotu a neděli. Pátek ale je pracovním jen z poloviny, protože po poledním modlení (nejdůležitější z celého týdne) začíná víkend po 4,5denním pracovním týdnu. Tedy to platí pro státní zaměstnance.
Turecko ve své praxi nemá jednoznačnou odpověď na to kdy jsou pracovní dny a kdy je víkend. Školy, lékařské ordinace praktických lékařů, státní zaměstnanci, banky či pošta mají opravdu pondělí až pátek pracovní, zatímco sobota a neděle jsou nepracovní. Řada firem v soukromém sektoru má ale také pracovní sobotu, ať plně nebo částečně. Zaměstnavatelé při přijímání nových zaměstnanců zmiňují "jen pětidenní" pracovní týden jako výhodu nové pozice.
Víkend dnes aneb kdy jsou otevřené obchody?
Toto je vůbec nehmatatelná věc, závislá nejen na každém obchodě, ale také na aktuální náladě provozovatele. Pevné otevírací hodiny lze najít na obchodních centrech, kde je časté mít 10 až 22 hodin, ovšem 7 dní v týdnu. Také velké řetězce mají pevnou otevírací dobu.
Velký bazar v Istanbulu (Grand Bazaar, Kapalı Çarşı = krytá tržnice) má otevřeno od pondělí do soboty, v neděli je zavřeno.
Na ostatních obchodech a službách není zvykem, že by byla určena pracovní doba, takže ji na dveřích nenajdeme. Specializované obchody to mají velmi individuálně, ale přes den jsou obvykle otevřeny 7 dní v týdnu. Běžné obchody se smíšeným zbožím mají otevírací dobu delší. Večerky (bakkal) mívají do večera, opět individuálně. Když se provozovateli chce, tak prostě zavře.
Holiči a kadeřnické salony (alespoň v řadě čtvrtí Istanbulu) provozují sexismus. Pánské salony mají v neděli zavřeno, dámské mají otevřeno 7 dní v týdnu, tedy i v neděli. Dřív byly obě kategorie otevřené 7 dní v týdnu.
Výjimečný okamžik je pátek řekněme mezi 12:30 až 14:00. V té době je totiž nejdůležitější modlitba z celého týdne, takže řada malých obchodníků zavře, odejde se pomodlit do blízké mešity a otevřou až po návratu.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat