Tuto informaci (kromě jiného) přednesl turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan při svém projevu (kterých má na rozdíl od některých prezidentů mnoho). Zaujala mě tato informace. Jak to je? Není zatím ještě něco jiného? Náboženské pnutí konce týdne nebralo konce.
Mluvčí tureckého Ministerstva zahraničí Hami Aksoy komentoval situaci následovně:
„Skutečnost, že Řecko, jediná zbývající evropská země bez mešity ve svém hlavním městě, je narušena citací Svatého Koránu v Hagia Sophia, je příkladem toho, co ilustruje netolerantní psychologii této země, zejména v době, kdy se výzva k modlení je slyšet z evropských minaretů a význam zásady vzájemného respektu je stále více oceňován.“
Nejdříve si vyjasněme dojmy a pojmy. Pod pojmem mešita se rozumí svatostánek sunnitského islámu, který má alespoň jednu mešitu. Pokud ono místo nemá žádný minaret, není to mešita (mosque, turecky camii), ale jen modlitebna (mezcit [mezdžit]). Ta může být zřízena třeba ve sklepě, nebo ve 3. patře obchodního domu, letiště apod. Bere se jako nouzové místo pro modlení. Není určena k páteční modlitbě (velká modlitba, obdoba nedělní křesťanské), a proto neobsahuje kazatelnu kazatele, ale pouze modlitební výklenek (mihrab). Mezcit tedy není pro věřící dostatečný.
Přestože byly Atény od roku 1830 svobodné, turecká minorita tam žila i nadále. Nutno dodat, že to nebylo ani hlavní město tehdejšího Řecka, ani velké město. Až roku 1834 převzalo po městě Nafplio post hlavního města, až poté se z malého městečka Atény opět postupně stalo velké město. Tedy převzalo - o této změně rozhodl řecký král Otto I. Tedy řecký - nebyl to Řek, s Řeckem neměl vlastně nic společného. Řecko ale hledalo panovníka (po laskavém "doporučení" Velké Británie, Francie a Pruska), jakéhokoli, a tak až bavorský princ, druhý syn krále Ludvíka I. Bavorského nabídku přijal. Ale protože mu nebylo ani dvacet let, měl z Bavorska trojici regentů, kteří mu pomáhali první tři roky vládnout. A právě v té době došlo k rozhodnutí o změně hlavního města. Měli nasadit v Řecku vyšší daně, než byly za Osmanské říše, a tak se začalo říkat, že nemají byrokracii, ale bavarokracii (vzhledem k původu). Navíc byl Otto I. jako katolík brán mnohými Řeky jako kacíř, když vládl ortodoxní zemi. Jeho absolutistická moc nakonec skončila povstáním Řeků. Dalším problémem bylo, že Velká Británie chtěla, aby i jimi dosazený Otto I. skákal, jak oni pískali. Podněcovali ho k akcím proti Osmanské říši, a tak britské loďstvo zablokovalo řecké přístavy, aby své zájmy prosadili. Otto I. se nakonec podvolil a velmi neuváženými akcemi se účastnil Krymské války (o tom jsme psali článku Krymská válka má v Istanbulu dodnes viditelné následky). Sám byl nakonec Řecky vyhnán. Ale zpět k Aténám. Volba tohoto napůl opuštěného městečka coby hlavního města byla volbou napůl sentimentální, napůl historická. A právě malost a zaostalost tehdejších Atén může být příčinou toho, že zde po Osmanské nadvládě nezbyla snad jediná mešita (tedy jedna ano, ta je muzeem), protože jich bylo minimum.
V podtextu se naráží na něco, co místní znají (nebo by měli znát), ale cizincům to nedojde. Po dobytí Konstantinopole nenásledovalo žádné velké náboženské pronásledování, dokonce byl zákaz poškozovat náboženské svatostánky jiných náboženství. Proto také bylo možné po tolika stoletích poměrně snadno zrekonstruovat původní malby v kostele / měšitě Hagia Sofia. Hlava ortodoxní církve (konstantinopolský patriarcha) mohl ve městě zůstat a vykonávat své povolání a poslání i nadále. Po Istanbulu je dodnes řada kostelů či synagog, a to jak z období před dobytím Konstantinopole roku 1453, tak i z doby pozdější (byly tedy postaveny za Osmanské říše). Hlava Osmanské říše byla zároveň hlavou sunnitského islámského světa. Je to tedy něco, jako kdyby v Římě kromě papeže sídlil také islámský velký muftí. Za doby Osmanské říše sem emigrovala například řada Židů, pronásledovaných evropskými katolickými panovníky (viz Izabela Kastilská ve Španělsku a exodus Židů). To bylo dokonce i předtím, než byl Konstantinopol dobyt. Zlomem bylo 31. března 1492 podepsání dekretu o vypovězení Židů ze Španělska. Dokladem o jejich rozprchnutí do světa a hlavně do Osmanské říše je jejich jazyk ladino. V Istanbulu je dodnes malá židovská komunita potomků španělských Židů. Po vzniku Izraele jich mnoho odešlo právě tam. Osmanská říše se tedy považuje za na svou dobu velmi tolerantní vůči jiným vírám.
Hledání na Google Maps dopadlo dost zajímavě. V Aténách se opravdu nenašla jediná mešita, jen mezcit (modlitebna bez minaretu) se tam našel několikrát, spíš pro národnostní komunity (jako pro věřící z Bangladéše). Je těžko uvěřit, že by Osmanská říše nepostavila za XYZ let jedinou mešitu. To spíš lze věřit, že "vzaly za své" (jemně řečeno, nechci napsat natvrdo, že je místní zbourali).
A co ostatní hlavní města? Začněme sami od sebe. Takže ani v Praze jsem žádnou mešitu nenašel, jen několik modliteben, často v neuspokojivém stavu (dle věřících, i podle přiložených fotografií). Také Bratislava podle Google Maps žádnou mešitu neskýtá, jen modlitebny. Hledání v polském hlavním městě Varšava ukázalo pod "mešita" také tři kostely, několik modliteben, ale žádnou mešitu. V Budapešti jsem neobjevil mešitu, ale vedle řady dalších je zde modlitebna Budapest Mescet (pod anglickým hrdým Budapest Mosque), která opravdu není mešitou, ale podle fotografií i podle zpětných reakcí věřících jde o největší a nejkrásnější modlitebnu v Maďarsku, která vypadá skoro jako mešita (jen minaret chybí). Nuže - hlavních měst bez mešity je přece jen víc jak v Evropě coby kontinentu, tak i v Evropské unii. Atény tedy zdaleka nejsou samy.
A teď kontrolní otázka: Proč se o tom začalo mluvit?
V pátek 29. května bylo 567. výročí dobytí Istanbulu, které se mohutně a bouřlivě oslavovalo. Jako stafáž byla použita bývalá mešita a ještě předtím ortodoxní kostel Hagia Sofia. Promítala se obří videoscéna doprovázená pyrotechnickými efekty, na pozadí dominovala obří stavba Hagia Sofia. Představení bylo pojato tak, že v podtextu bylo vítězství islámu. To je ale účelové zkreslení historie. Osmanská a Byzantská říše nebyly výborní přátelé, ani nepřátelé na život a na smrt. Spíš se účelově přátelili, jak se to komu hodilo. Přátelili se, občas napadli, občas se spojovali do vojenských svazků, dokonce se mezi sebou brali (viz sňatek dcery regenta Jan VI. Kantakuzenose Theodory s Orhanem I.). Ale zpět k výročí. Tak pompézně se snad neslavilo ani při 'kulatém' výročí.
Hagia Sofia figurovala ve stejný den coby dějiště náboženského pnutí ještě jednou. Je sice dílem Atatürka od roku 1935 muzeem, ovšem právě tam bylo předčítáno z koránu. Stalo se tak poprvé po 85 letech. To bylo oznámeno i dopředu, dokonce přímo prezidentem Erdoğanem a v pátek také provedeno. Ministr zahraničí Řecka to odsoudil jako "nepřijatelný pokus změnit označení místa jako památníku".
V předchozí dny se navíc se stalo několik útoků vandalů na několik kostelů po Istanbulu (ale spíš arménské, než řecké).
O další přilití oleje do ohně se 31. května 2020 postarala Tisková agentura Demirören (DHA). Ta tvrdila, že v řeckém městě Didymoteicho (turecky Dimetoka) se na 579 let starou mešitu Çelebi Sultan Mehmet pověsila řecká vlajka. Je to sice v Řecku (i když téměř na hranicích s Tureckem), ale na mešitu to přece jen nepatří. A v čem je zakopaný pes? Že se to nestalo. Použila se fotografie z roku 2015 a digitálně se dodala řecká vlajka. Má to ještě další podtext. Toto město se stalo ve 14. století na několik let pomocným hlavním městem Osmanské říše. Na to si ale nikdo nevzpomněl, jinak by se emoce jistě vzbouřily více.
Na řecké části Kypru se také v neděli 31. května přilévalo, ale hořlaviny. Nejméně tři lahve s hořlavinou dopadly na budovu mešity Köprülü Hacı İbrahim Ağa v jihokyperském městě Limassol (na mapách lze tuto mešitu najít jako Turkish Mosque Limassol). Na zdi pachatel nasprejoval nenávistný nápis.
To vše včera oficiálně odsoudilo turecké Ministerstvo zahraničí.
Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by si dnes smlsla.
Mluvčí tureckého Ministerstva zahraničí Hami Aksoy komentoval situaci následovně:
„Skutečnost, že Řecko, jediná zbývající evropská země bez mešity ve svém hlavním městě, je narušena citací Svatého Koránu v Hagia Sophia, je příkladem toho, co ilustruje netolerantní psychologii této země, zejména v době, kdy se výzva k modlení je slyšet z evropských minaretů a význam zásady vzájemného respektu je stále více oceňován.“
Nejdříve si vyjasněme dojmy a pojmy. Pod pojmem mešita se rozumí svatostánek sunnitského islámu, který má alespoň jednu mešitu. Pokud ono místo nemá žádný minaret, není to mešita (mosque, turecky camii), ale jen modlitebna (mezcit [mezdžit]). Ta může být zřízena třeba ve sklepě, nebo ve 3. patře obchodního domu, letiště apod. Bere se jako nouzové místo pro modlení. Není určena k páteční modlitbě (velká modlitba, obdoba nedělní křesťanské), a proto neobsahuje kazatelnu kazatele, ale pouze modlitební výklenek (mihrab). Mezcit tedy není pro věřící dostatečný.
Přestože byly Atény od roku 1830 svobodné, turecká minorita tam žila i nadále. Nutno dodat, že to nebylo ani hlavní město tehdejšího Řecka, ani velké město. Až roku 1834 převzalo po městě Nafplio post hlavního města, až poté se z malého městečka Atény opět postupně stalo velké město. Tedy převzalo - o této změně rozhodl řecký král Otto I. Tedy řecký - nebyl to Řek, s Řeckem neměl vlastně nic společného. Řecko ale hledalo panovníka (po laskavém "doporučení" Velké Británie, Francie a Pruska), jakéhokoli, a tak až bavorský princ, druhý syn krále Ludvíka I. Bavorského nabídku přijal. Ale protože mu nebylo ani dvacet let, měl z Bavorska trojici regentů, kteří mu pomáhali první tři roky vládnout. A právě v té době došlo k rozhodnutí o změně hlavního města. Měli nasadit v Řecku vyšší daně, než byly za Osmanské říše, a tak se začalo říkat, že nemají byrokracii, ale bavarokracii (vzhledem k původu). Navíc byl Otto I. jako katolík brán mnohými Řeky jako kacíř, když vládl ortodoxní zemi. Jeho absolutistická moc nakonec skončila povstáním Řeků. Dalším problémem bylo, že Velká Británie chtěla, aby i jimi dosazený Otto I. skákal, jak oni pískali. Podněcovali ho k akcím proti Osmanské říši, a tak britské loďstvo zablokovalo řecké přístavy, aby své zájmy prosadili. Otto I. se nakonec podvolil a velmi neuváženými akcemi se účastnil Krymské války (o tom jsme psali článku Krymská válka má v Istanbulu dodnes viditelné následky). Sám byl nakonec Řecky vyhnán. Ale zpět k Aténám. Volba tohoto napůl opuštěného městečka coby hlavního města byla volbou napůl sentimentální, napůl historická. A právě malost a zaostalost tehdejších Atén může být příčinou toho, že zde po Osmanské nadvládě nezbyla snad jediná mešita (tedy jedna ano, ta je muzeem), protože jich bylo minimum.
V podtextu se naráží na něco, co místní znají (nebo by měli znát), ale cizincům to nedojde. Po dobytí Konstantinopole nenásledovalo žádné velké náboženské pronásledování, dokonce byl zákaz poškozovat náboženské svatostánky jiných náboženství. Proto také bylo možné po tolika stoletích poměrně snadno zrekonstruovat původní malby v kostele / měšitě Hagia Sofia. Hlava ortodoxní církve (konstantinopolský patriarcha) mohl ve městě zůstat a vykonávat své povolání a poslání i nadále. Po Istanbulu je dodnes řada kostelů či synagog, a to jak z období před dobytím Konstantinopole roku 1453, tak i z doby pozdější (byly tedy postaveny za Osmanské říše). Hlava Osmanské říše byla zároveň hlavou sunnitského islámského světa. Je to tedy něco, jako kdyby v Římě kromě papeže sídlil také islámský velký muftí. Za doby Osmanské říše sem emigrovala například řada Židů, pronásledovaných evropskými katolickými panovníky (viz Izabela Kastilská ve Španělsku a exodus Židů). To bylo dokonce i předtím, než byl Konstantinopol dobyt. Zlomem bylo 31. března 1492 podepsání dekretu o vypovězení Židů ze Španělska. Dokladem o jejich rozprchnutí do světa a hlavně do Osmanské říše je jejich jazyk ladino. V Istanbulu je dodnes malá židovská komunita potomků španělských Židů. Po vzniku Izraele jich mnoho odešlo právě tam. Osmanská říše se tedy považuje za na svou dobu velmi tolerantní vůči jiným vírám.
Hledání na Google Maps dopadlo dost zajímavě. V Aténách se opravdu nenašla jediná mešita, jen mezcit (modlitebna bez minaretu) se tam našel několikrát, spíš pro národnostní komunity (jako pro věřící z Bangladéše). Je těžko uvěřit, že by Osmanská říše nepostavila za XYZ let jedinou mešitu. To spíš lze věřit, že "vzaly za své" (jemně řečeno, nechci napsat natvrdo, že je místní zbourali).
A co ostatní hlavní města? Začněme sami od sebe. Takže ani v Praze jsem žádnou mešitu nenašel, jen několik modliteben, často v neuspokojivém stavu (dle věřících, i podle přiložených fotografií). Také Bratislava podle Google Maps žádnou mešitu neskýtá, jen modlitebny. Hledání v polském hlavním městě Varšava ukázalo pod "mešita" také tři kostely, několik modliteben, ale žádnou mešitu. V Budapešti jsem neobjevil mešitu, ale vedle řady dalších je zde modlitebna Budapest Mescet (pod anglickým hrdým Budapest Mosque), která opravdu není mešitou, ale podle fotografií i podle zpětných reakcí věřících jde o největší a nejkrásnější modlitebnu v Maďarsku, která vypadá skoro jako mešita (jen minaret chybí). Nuže - hlavních měst bez mešity je přece jen víc jak v Evropě coby kontinentu, tak i v Evropské unii. Atény tedy zdaleka nejsou samy.
A teď kontrolní otázka: Proč se o tom začalo mluvit?
V pátek 29. května bylo 567. výročí dobytí Istanbulu, které se mohutně a bouřlivě oslavovalo. Jako stafáž byla použita bývalá mešita a ještě předtím ortodoxní kostel Hagia Sofia. Promítala se obří videoscéna doprovázená pyrotechnickými efekty, na pozadí dominovala obří stavba Hagia Sofia. Představení bylo pojato tak, že v podtextu bylo vítězství islámu. To je ale účelové zkreslení historie. Osmanská a Byzantská říše nebyly výborní přátelé, ani nepřátelé na život a na smrt. Spíš se účelově přátelili, jak se to komu hodilo. Přátelili se, občas napadli, občas se spojovali do vojenských svazků, dokonce se mezi sebou brali (viz sňatek dcery regenta Jan VI. Kantakuzenose Theodory s Orhanem I.). Ale zpět k výročí. Tak pompézně se snad neslavilo ani při 'kulatém' výročí.
Hagia Sofia figurovala ve stejný den coby dějiště náboženského pnutí ještě jednou. Je sice dílem Atatürka od roku 1935 muzeem, ovšem právě tam bylo předčítáno z koránu. Stalo se tak poprvé po 85 letech. To bylo oznámeno i dopředu, dokonce přímo prezidentem Erdoğanem a v pátek také provedeno. Ministr zahraničí Řecka to odsoudil jako "nepřijatelný pokus změnit označení místa jako památníku".
V předchozí dny se navíc se stalo několik útoků vandalů na několik kostelů po Istanbulu (ale spíš arménské, než řecké).
O další přilití oleje do ohně se 31. května 2020 postarala Tisková agentura Demirören (DHA). Ta tvrdila, že v řeckém městě Didymoteicho (turecky Dimetoka) se na 579 let starou mešitu Çelebi Sultan Mehmet pověsila řecká vlajka. Je to sice v Řecku (i když téměř na hranicích s Tureckem), ale na mešitu to přece jen nepatří. A v čem je zakopaný pes? Že se to nestalo. Použila se fotografie z roku 2015 a digitálně se dodala řecká vlajka. Má to ještě další podtext. Toto město se stalo ve 14. století na několik let pomocným hlavním městem Osmanské říše. Na to si ale nikdo nevzpomněl, jinak by se emoce jistě vzbouřily více.
Na řecké části Kypru se také v neděli 31. května přilévalo, ale hořlaviny. Nejméně tři lahve s hořlavinou dopadly na budovu mešity Köprülü Hacı İbrahim Ağa v jihokyperském městě Limassol (na mapách lze tuto mešitu najít jako Turkish Mosque Limassol). Na zdi pachatel nasprejoval nenávistný nápis.
To vše včera oficiálně odsoudilo turecké Ministerstvo zahraničí.
Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by si dnes smlsla.
Komentáře
Okomentovat