Kde je ráj násilníků, v Turecku nebo v Česku?

Nyní kousneme ne do jednoho, ale hned do tuny kyselých jablek, ještě politých octem a kyselinou sírovou. Domácí násilí, znásilnění a podobné ohavné činy až zavraždění ze strany partnera či partnerky se dít nesmějí, ale přesto dějí. Jak se k tomuto tématu staví Česko a jak Turecko?

Dnes je 25. listopadu. A každý 25. den v měsíci je vyhrazen jako den proti násilí na ženách. Ale jen 25. listopadu je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Objevují se tagy #OrangeTheWorld, #EndVAWG, #StoppGewalt, #GewaltGegenFrauen, #KadinaSiddeteHayir, #16Days a další.

Nyní musíme pro další úvahy striktně oddělit mírné či větší sexuální obtěžování od skutečně násilných trestných činů až vražd. Pro dnešek si budeme všímat jen těch případů, které skončí smrtí, i když to s tím předchozím silně souvisí.

Turecko? Ano, násilí tu je

Turecký stát má pojmenované kategorie a vede statistiku. A jsou nestátní organizace, které si také vedou statistiku a někdy poukazují na odlišná čísla v porovnání se státem.

Zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk řekl: "Pokud je společnost spokojená s tím, že pouze jedno pohlaví dosáhlo toho, co naše století vyžaduje, jen napůl oslabena. Důvodem selhání naší společnosti je zanedbávání a vina vůči našim ženám."

Ovšem od toho uplynulo pomalu jedno století. Znamenal nástup 21. století pokrok také pro turecké ženy?

Jaký je postoj veřejnosti k násilí? Odmítavý i přístupný. Objevují se případy (typicky natočené bezpečnostními kamerami ve městech, nebo okolojdoucím na mobil), kdy muž bije svou partnerku na veřejnosti. Někdy až nepříjemně tolerantní k násilí jsou náboženští činitelé (tedy někteří). Sice výjimečně, ale přesto se objevily případy, kdy byla napadena cestující v místní dopravě (mimo turistické oblasti), protože podle nějakého muže byla nedostatečně oblečena. Také starší turecké filmy nejdou daleko k facce (a obecně, i vůči mužům či dětem). Na druhou stranu pokud začne někdo volat o pomoc, tak se lidé nebojí přijít a pomoci.

Jaký je postoj žen? Proaktivní. Jsou si vědomy neutěšeného stavu, mluví o tématu mezi sebou. Ale nejen to. Jsou vidět na sociálních sítích, jsou slyšet v médiích, demonstrují.

Jaký je postoj mužů? Ačkoli jsou oni tím typickým násilníkem v těchto případech, tak někteří muži nemlčí. Když někteří se stavěli k problému benevolentně (vždyť jsme přece muži, tak je to normální občas nafackovat manželce), zvedl se masový odpor také mužské části veřejnosti, který dokonce vyvrcholil demonstrací s heslem "Kadına şiddet erkeklikse biz erkek değiliz" (Pokud je násilí na ženách mužstvím, nejsme muži), což je heslo hnutí "Biz Erkek Değiliz İnisiyatifi" (BEDİ). To se objevilo na protestních demonstracích mužů vůči násilí na ženám roku 2008, 2011 či 2015.

protest mužů vůči násilí na ženách, 27. 11. 2011, město Bursa (zdroj: milliyet.com.tr)

Jaký je postoj umělců? Na dané téma vznikla například výstava "440 žen zabitých, 440 párů bot osiřelo" (autor Vahit Tuna, psali jsme). Také vznikla řada dokumentárních filmů, například Evcilik autorky a režisérky Bingol Elmas, která se tématu věnuje šířeji (viz film Pippa'ya Mektubum = Můj dopis Pippě, psali jsme).

A co Istanbulská úmluva? Správný název je "Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí". Už jméno největšího tureckého města napovídá, že Turecko bylo u jejího zrodu a bylo dokonce první zemí na světě, která ji před deseti lety ratifikovala. Ovšem od té doby počty femicidy začaly viditelně stoupat a situace vyvrcholila minulý rok, kdy skoro na den devět let po ratifikaci od úmluvy odstoupilo (také jako první země na světě). Od 1. července 2021 Istanbulská úmluva v Turecku pozbyla platnosti.

OECD? Moc špatné. Při porovnání násilí na ženách je v rámci OECD států Turecko na prvním = nejhorším místě.

Wiki a Mezinárodní den za odstranění násilí na ženách? Ano, existuje i turecká mutace Kadına Yönelik Şiddete Karşı Uluslararası Mücadele Günü.

Česko? U nás přece ne...

...my nic, my muzikanti, holubičí povaha, my bychom ani kuřeti... Nebo ne? Občané v Česku až příliš dlouho žili a někteří stále žijí podle "co tě nepálí, nehas". Na venek to ukazuje nečekaná chladnost vůči neštěstí druhých, viz (ne)podpora Ukrajiny a obětem válečného násilí. Až příliš často se oběti podsouvá vina za spáchaný čin. Při vědomé či zastírací snaze o spravedlnost se až příliš praktikuje postup lidově zvaný "pět minut Žid, pět minut Hitler". To je pseudovyváženost názoru, za který se schovávají ti, kteří s daným násilím souhlasí, nesouhlasí jen trošku apod. Situace někdy až bolestně připomíná román 1984 Georga Orwella s hesly Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. Mnozí také používají zobecňování a bagatelizaci.

Veřejnost, která by i měla teoreticky potenciál s tím něco dělat, žije ve sladkém nevědomí, že se u nás přece nic takového neděje, protože se o tom nepíše, není to vidět v televizi. Tedy a pokud se najde výjimka, tak se tato výjimka označí za výjimku potvrzující pravidlo, že u nás se nic takového neděje.

Česko jako stát selhává už v tom, že nevede evidenci femicidy, kategorie násilných činů na ženách ze stran jejich partnerů. Veřejnost tedy nemá šanci se seznámit s realitou (a možná být šokováni počtem případů). Soudnictví také není na takové případy připraveno.

Jaký je postoj veřejnosti k násilí? Odmítavý i přístupný. Na jedné straně se odmítají vraždy, na druhé straně mnozí říkají "škoda rány, která padne vedle" (myslí tím výchovu vlastních dětí). To se často bere jako souhlas veřejnosti k domácímu násilí, ať rodičů dětem, nebo mezi partnery.

Jaký je postoj žen? Pasivní až rezignovaný. Tu a tam si někdo postěžuje ve svém nejbližším okolí či na sociálních médiích, načež se až příliš často objevuje názor, že si za to daná oběť vlastně může sama, že útočníka chudáka vyprovokovala, takže on byl svou obětí donucen spáchat zločin (podsouvání viny oběti se objevuje dokonce i u vyšetřovatelů). Pokud je mi známo, není v Česku nějaké hnutí, které by bylo výrazně slyšet a o kterém by se vědělo, natož, aby se ženy mezi sebou domluvily a začaly jednat (demonstrace apod.). V poslední době přilila do ohně nová senátorka za obvod č. 7 Plzeň-město JUDr. Daniela Kovářová (byla dokonce od jara 2009 do června 2010 ministryní spravedlnosti). Ta na sebe upozornila již svým výrokem "dívky se dnes berou příliš vážně a pak se jich všechno dotkne" nebo "muži mě obtěžují celý život a doufám, že budou dál", když komentovala #MeToo před pěti lety (listopad 2017).

Jaký je postoj mužů? Někdy odmítavý, přesto pasivní až pobavený. Také zde je objevuje pasivita, ignorace problému, případně zesměšňování. Tragické na tom všem je, že se to některým mužům vrací jako bumerang. Poznávají to ti muži, kteří jsou obětí násilí ze strany svých partnerek či partnerů. Když je běžná bagatelizace násilí na ženách, o to víc jsou zesměšňovány oběti sexuálního či domácího násilí na mužích.

Jaký je postoj umělců? Nevím o jediném uměleckém díle z Česka, které by se danému tématu věnovalo (pokud ano, prosím, upozorněte na ně. Děkuji!).

A co Istanbulská úmluva? Bohužel i toto je důkazem, že myšlenka "patříme přece do západní Evropy" je i zde spíš zbožné přání než praktickou realitou. Česko totiž bohužel patří mezi státy, které je doposud neratifikovaly, a to už uplynulo deset let.

Istanbulská úmluva: stav z listopadu 2022

MIMOCHODEM: Od 1. listopadu 2022 začala platit shodně ve Velké Británii a na Ukrajině (oba státy ji ratifikovaly v červenci letošního roku). A pak že si na to nejde udělat čas (hlavně v případě Ukrajiny, která má letos i jiné starosti).

OECD? Několikrát méně než Turecko, poměrně málo, ale je otázka nakolik to odpovídá realitě (v optice výše uvedených problémů).

Wiki a Mezinárodní den za odstranění násilí na ženách? Ne, česká mutace chybí.

MIMOCHODEM: Čeština má sice několik hashtagů na dané téma, viz #StopNasiliNaZenach, #MlceniBoli, #BezTrestu, ale prakticky je nikdo nepoužívá a nehledá.

Závěr? Poslouchat, mluvit, jednat. A sčítat.

Když se řekne Turecko a stovky zabitých žen ročně, sesype se ze strany "tolerantních" Středoevropanů snůška nadávek na adresu Turecka. Ale že v jejich vlastní zemi je situace možná i horší, to si neuvědomují. Důvodem je ticho, hrobové ticho. Obětem se nenaslouchá, o problému se nemluví, natož aby se jednalo nátlakem na zbytek veřejnosti a politiky.

Zásadním krokem je vytvoření samostatné statistické kategorie pro femicidu, kterou vidíme v zemích západní Evropy (mezi které se někdy hrdě hlásíme, tak tady máme příležitost). Bez konkrétního čísla kolik žen bylo zabito proto, že to jsou ženy, se nic zásadně nezmění. Až to může odbornou i laickou veřejností otřást natolik, že se uzná existence femicidy i v Česku v myslích laické i odborné veřejnosti včetně politiků.

Existují (zatím) více či méně izolovaní bojovníci za práva žen, kteří se snaží na neutěšenou situaci upozorňovat, jako JUDr. Lucie Hrdá, která je spoluzakladatelkou organizace Bez trestu (www.beztrestu.cz) a další. Advokátka Hrdá dostala za svou činnost dokonce titul Feministka roku od sdružení SdruŽeny, nebo byla nominována na Cenu Františky Plamínkové v kategorii osobnost. A není sama, zdaleka není sama. Ale čím víc se snaží být slyšet, tím víc jsou částí veřejností izolováni.

A tak je to ohledně Turecka se vším.

Patrik Veselík