[ROZŠÍŘENO] Když se řekne Turecko, tak se po všech památkách, jídlech a dalších typických artiklech vybaví také Turek za volantem, takže se i ateisté či muslimové křižují. Proč je v Turecku auto posvátné? Příčin je mnoho, pojďme je postupně rozebírat.
Kritický bod č. 1: Pokřivený trh s auty
Česko mělo podobný nešvar také, ale ne až tak silný (ale zato ještě nedávno). Až vstup do EU postupně situaci zklidnil, takže se cena po nákupu poměrně rychle snižuje. Za ojeté auto se již neplatí horentní sumy (poslední dobou ovšem do toho hodily vidle plány na zabití spalovacích motorů na naftu a benzín).
Na situaci tvrdě narazili všichni ti, kteří si naivně mysleli, že v Česku prodají své "české" auto a následně si v Turecku koupí své "turecké" auto podobného stáří a podobné ceny. Obdobné ojeté auto je totiž v Turecku několikanásobně dražší, než si v Česku (natož v západní Evropě) může komu zdát.
 |
| ilustrační foto (zdroj: sabah.com.tr) |
Turecko si totiž chrání svůj trh (je totiž výrobcem řady značek), takže při dovozu auta ze zahraničí se doplatí cena, takže se to nakonec skoro nevyplatí.
V Turecku se dokonce může auto koupit jako úložna peněz. Mnozí si auto koupí, pár let s ním jezdí, pak ho prodají prakticky za stejnou cenu.
Současná hyperinflace to posunula na ještě vyšší metu. Vozidlo, které bylo v červnu 2020 prodáno za 124 400 TL (tehdy 16 879 USD), mělo v červenci cenovky začínající na 133 100 TL. Na prodeji aut se tedy dokonce dalo vydělávat (tedy že mírně ojeté auto se prodalo za vyšší cenu, než za jakou bylo koupeno).
Stát se proto začal bránit tím, že nelze auto jako nové koupit a obratem je prodat, nově musí takové vozidlo mít najeto nejméně 6000 km a mít alespoň 6 měsíců.
Kritický bod č. 2: Nezaměstnanost
Ačkoli to je zvláštní spojení, vliv na nadužívání osobních automobilů je právě nezaměstnanost. Lidé jsou ochotni denně dojíždět i několik hodin za prací. Při použití veřejné dopravy mají určitý radius, ale s vlastním autem se výrazně rozšíří, takže se i zvětší šance na získání práce.
Turecká nezaměstnanost je velmi vysoká, pohybuje se mezi 10 a 20 procenty, reálně ale může být i vyšší.
Kritický bod č. 3: Nedostatečná veřejná doprava
Obzvlášť z Česka se velmi snadno kritizuje (sytý hladovému nevěří), ovšem musíme si uvědomit, že veřejná doprava v České republice patří k těm lepším až nejlepším na světě. Lze se tudíž dostat bez vlastního auta do mnoha míst, ať jde o extrémně hustou vlakovou dopravu, nebo ať jde o dopravu příměstskou až městskou. Je samozřejmě co zlepšovat (o dopravě na pražské letiště či o vysokorychlostních tratích do sousedních států tedy raději pomlčím), ale oproti Turecku je na vyšší úrovni. Pro mnohé trasy či destinace prostě jiná možnost než využití auta není. Také proto je v Turecku v poslední době tak oblíbené využívat půjčovny jízdních kol, elektrických koloběžek či skútrů.
Demografická křivka spolu s ještě hrozivější křivkou inflace jsou zásadními problémy v rozšiřování městské dopravy. Další je politická vůle, která leckdy chybí. Příkladem je tristní situace v Alanyi, kde taxikářská lobby úspěšně docílila toho, že se na hradní komplex lze dostat pěšky, ráno a večer autobusem, ale jinak pouze s vozy taxislužby (nebo vlastními auty, tedy pokud nepočítáme místní "safari" vozidla).
Kritický bod č. 4: Auto, symbol bohatství
Stejně jako v řadě dalších zemí se také v Turecku stal osobní automobil symbolem bohatství. Není to pro mnoho lidí jen prostředek na přemístění z bodu A do bodu B, ale předmět chlubení se. Například vozy BMW se na rozdíl od mateřské země staly symbolem nespoutanosti a síly, Mercedes symbolem bohatství.
Kritický bod 5: Vozidlo má přednost
Turecko má stejně jako Československo před lety pravidla nastavená tak, že vozidlo má přednost téměř vždy. Dokonce i na přechodu pro chodce má vozidlo přednost před chodcem. Výjimkou jsou přechody se světelnou signalizací (tedy ve chvíli, kdy vozidla mají červenou a chodci zelenou).
Podle zákona o silničním provozu 361/2000 Sb. platí, že:
řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje, nesmí ohrozit chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje, a dále nesmí ohrozit chodce při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci, při vjíždění na pozemní komunikaci a při otáčení nebo couvání.
Je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou "Přechod pro chodce", "Podchod nebo nadchod", musí chodec přecházet jen na těchto místech. Na přechodu pro chodce se chodí vpravo.
Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.
Jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nevidomý chodec signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou slepeckou holí ve směru přecházení. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji.
Chodec nesmí překonávat zábradlí nebo jiné zábrany na vozovce.
Do té doby byla v Česku situace obdobná, jako v současném Turecku. Od roku 2000 se v Česku museli také chodci naučit novým pravidlům, včetně toho, že chodec nemá absolutní přednost a že také pro chodce (ale i pro přijíždějící tramvaj) platí fyzikální zákony (to lze parafrázovat do "paragrafem / očima tramvaj neubrzdíš").
Kritický bod č. 6: Pravidla silničního provozu? Co to je?
Řidiči jsou pány, dokonce i nad ostatními řidiči a vším, co se na silnici může objevit.
Přednost v jízdě (zprava, hlavní / vedlejší) se neřeší. Prostě se troubí s tím, že z "té druhé strany" to řidič přece uslyší a zastaví či alespoň zpomalí. Proč? Protože teď jedu já!
Jednosměrka je také pro řadu řidičů cizí slovo (případně sprosté slovo). Nejednou je situace, kdy řidiči na sebe troubí, případně vystoupí a hulukají na sebe na silnici kdo má v tu chvíli přednost a proč. Jednosměrka je zkrátka běžná obousměrná silnice s tím, že se to prostě riskne a uvidí se. Alláh je vysoko, policie daleko, nějakého blbce v protisměru vytroubím nebo vykřičím, v nejmírnějším případě prostě někam uhnu aby projel (nebo uhne on mě), pak pokračuji jednosměrkou ve špatném směru dál.
Dokonce ani červená na semaforu pro vozidla při současné zelené pro chodce na přechodu není pro některé řidiče důvodem proč zastavit, takže rozhánějí chodce na přechodu. Někteří řidiči po upozornění na semafor sice zastaví, ale buď se neuvěřitelně upřímně diví, nebo se opět neuvěřitelně rozčilují (vždyť to přece mohli projet, o co jde?).
Ještě vyšší laťku než řidiči aut mají řidiči taxi. Ti se v řadě případů dopravními předpisy příliš netrápí. Ale ještě výš jsou motorkáři, nejvýš jsou kurýři na motorkách. Ty nezastavuje ani červená, ani jednosměrka, dokonce ani neexistence silnice, protože si prostě cestu zkrátí po chodníku, případně na tom chodníku již zůstanou. Co na tom, že si tady hrají děti, tam jdou chodci, tu je kočátek, tam debatující stařenky? Tu a tam kličkuje, tu a tam troubí, tu a tam uskakuje z cesty.
Je řada případů, kdy řidiči srazí ve městech zvíře (nejčastěji kočky), ale ani se nezastaví, aby se přesvědčili, jestli je zvíře na živu či alespoň aby jej odstranili ze silnice.
POZNÁMKA: Všichni řidiči v Turecku takoví rozhodně nejsou; je jich hodně málo, málo, polovina, většina (podle typu přestupku či prohřešku).
Samostatnou kapitolou jsou ochranné pomůcky a prostředky, ty jsou v řadě případů neznámé, případně se okázale obcházejí při téměř tleskání okolí. Patří mezi ně nepoužívání bezpečnostních pásů, přileb na motocyklech atd. Na toto téma jsme psali článek Život za dvacet lir. Turecko bojuje s bezpečnostními pásy
Jak přejít silnici?
To je na mnoha místech nadlidský výkon i pro zdravého dospělého člověka. Nekonečný proud vozidel, nekonečná netrpělivost řidičů si žádá nekonečnou trpělivost chodců. Co se týče ostatních kategorií (děti, starší, nemocní či těhotné ženy, dětské kočárky, invalidní vozíky...), to je vůbec kaskadérský výkon (tedy někdy a někde; situace je individuální provincie od provincie, město od města, čtvrť od čtvrti, ulice od ulice).
MIMOCHODEM: Pro chodce je ideální situace naprosté dopravní zácpy. Potom lze silnici přejít stejně, jako se prochází parkovištěm...
Další součástí problému je rozumný způsob přecházení. Mnoho lidí se prostě vrhne do silnice (ať tam jedou auta nebo ne, rychle nebo pomalu) a ono to nějak dopadne, kdekoli a kdykoli, vesele ignorujíce fyzikální zákony (že auto nelze zabrzdit na metru, že černé oblečení od hlavy k patě dělá neviditelné nejen ninja bojovníky, ale také chodce ve tmě a na černém asfaltu atd.). Není divu, že je tolik nehod aut s chodci. Není tedy divu, že se řada radnic napříč Tureckem rozhodla, že do víceproudých silnic dají doprostřed plot (někdy s průchody), aby se snížilo riziko srážky chodce s autem.
Sami řidiči na tom ale mají také svůj podíl. Často lze vidět, že na silnici svítí červená, auta stojí, chodci mají zelenou a přecházejí, přesto se v dalším pruhu objeví auto (často taxi) nebo skútr, chodci tak tak uskakují, jen aby pirát silnic mohl projet.
Boj řidičů a chodců navzájem je v Turecku zatím nekonečný na nepřerušitelný. Mnohé radnice se snaží, ministerstvo dopravy a ministerstvo vnitra se někdy trošku snaží, ale nedostatečně. Příliš mnoho policistů má "provozní slepotu" a řadu přestupků nevidí, protože by si vypsali všechny tužky, co by dali pokut. Ale začít se musí, jinak bude situace stejná.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat