Turecko i znalci této země jsou šokováni výsledky komunálních voleb. Protože ani v pondělí ráno není sečteno vše (99,82 % není přece jen stovka), nemůžeme se pustit definitivního rozboru dat.
Protože je 1. dubna, může někdo chápat současná data jako aprílový vtip. Protože je zároveň velikonoční pondělí, mohou Češi poznamenat, že některé politické strany byly v Turecku bity jako žito.
Nečekané vítězství opoziční CHP
Podle prozatímních dat vede CHP se ziskem 37,74 %. Obrovská převaha provincií pod taktovkou CHP je nyní v západní polovině Turecka. Po straně AKP získala provincie Adıyaman, Afyonkarahisar, Balıkesir, Bursa, Denizli, Ušak, Kütahya, Kırıkkale, Kilis, Giresun nebo Zonguldak. Jde nejen o provincie na pobřeží Egejského moře (kde se spíš inklinuje k CHP), ale také v provinciích vnitřního Turecka, kde AKP vítězila poměrně jasně.
Přesto nelze říci, že CHP sbírá jen trofeje. Nečekaně totiž prohrála v provincii Kırklareli na hranicích s Bulharskem. Právě to může hrát roli, protože zvítězila krajně pravicová nacionalistická strana MHP. Tato oblast se v poslední době potýká problémem převaděčství, na což reaguje turecké ministerstvo vnitra policejními kontrolami a hlídkami s důrazem právě na okresy u hranic (psali jsme článek Velké problémy s převaděči na turecko-bulharské hranici, ohrožen je vstup do Schengenu).
 |
| ilustrační foto |
Nečekaná prohra vládní AKP
Tato politická strana je (nebo byla?) nejsilnější stranou v Turecku po téměř čtvrt století. Současným ziskem 35,49 % si neudržela své první místo. Ne, není řeč o Istanbulu nebo o pětici největších měst, ale o celém Turecku.
Strana AKP je s odstupem největší parlamentní stranou, kde má 268 z 600 křesel (druhá CHP pouze 169 křesel). Drží pevně v rukou tureckou vládu a většinu ministerstev. To se také projevilo ve volbách, kdy používali sílu svých ministerstev v předvolební kampani, a to včetně státních médií.
Prohra je v některých případech až osobní. AKP ztratila například provincii Bursa (a navíc ve prospěch CHP). Ta je tradičně silně nábožensky zaměřená (jedná se o bývalé hlavní město, kde duch Osmanské říše je dodnes cítit, a to včetně náboženského rozměru). Ještě osobnější je ztráta istanbulské čtvrti Üsküdar, což byl pro stranu AKP městský obvod číslo jedna. Nejenže je tam silně věřící komunita, ale také tam bydlí prezident turecké republiky Recep Tayyip Erdoğan.
Zemětřesení, co předcházelo a následovalo
Jihovýchod Turecka zažil loni 6. února sérii silných zemětřesení. Občané sledovali chování odpovědných činitelů jen těsně po zemětřesení, tak s větším rozestupem. Nejdříve se řešila rychlá a efektivní pomoc, potom se řešilo rychlé napravení škod a návrat občanů do běžného života.
Řadě politiků a politických stran lámalo vaz to, že se spíš dělo všechno jen ne to, co by se mělo. Někteří naznačují zametání problémů pod koberec, neřešení stávajících problémů apod. Rok je dostatečně dlouhá doba na to, aby se sliby politiků přenesly do reality.
Zemětřesení je znát v politické scéně celého Turecka. Jednak i voliči odjinud sledují dění, jednak se řada lidí z kritické zóny odstěhovala do jiných provincií, kde přímo či nepřímo předávají své zkušenosti do svého okolí.
Zemětřesení je jedno z okolností, které může lidi přimět spíš se přimknout k náboženství, což je další rozměr problematiky.
Sociální rozměr
Svůj vliv určitě sehrály sociální služby, které předtím nebyly a které začaly radnice pod taktovkou CHP uvádět do života.
Silně provládní zpravodajský televizní kanál A Haber v noci prohlásil o výsledku v Istanbulu: "Vyhráli restauracemi, školkami a studentskými kolejemi." A to je přesně ono.
MIMOCHODEM: Co má sociální svět společného s restauracemi? Istanbul totiž začal zavádět síť městských restaurací pro sociálně slabé, kteří se v nich mohou naobědvat za směšně nízkou cenu (nyní je to 40 tureckých lir, asi 29 Kč, asi 1,14 eura). Oficiální název je Kent Lokantası.
Ostatně strach před městskými restauracemi pro sociálně slabé se naplno projevil v předvolebním meetingu před několika dny v istanbulském městském obvodu Arnavutköy na severozápadě města. Tam se totiž před právě takovou restauraci postavila obří stěna s předvolebními plakáty AKP, takže restaurace nebyla vůbec vidět.
Chýlí se ke konci svatého měsíce Ramadán, což mohlo přispět ke zvýraznění sociální krize. Hyperinflace Turecka je známá věc, kterou se ministr Šimšek za stranu AKP snaží brzdit. Ale nákupy na ramadánové svátky ukázaly lidem (s důrazem na sociálně slabé a důchodce), že takový nákup je letos opravdu drahý.
Prohra menších opozičních stran
Nad 5 % hlasů získaly (zřejmě) jen čtyř strany, zbylých 30 stran je pod 5 %. Jen osm stran se dostalo nad jedno procento (a to voliči mohli vybírat mezi 34 stranami).
Jak to zatím vypadá, malá opozice míří spíš do propadliště dějin než na politické výsluní. Patří mezi ně strany Iyi, která aspirovala na to poprat se s CHP a MHP o jejich voliče na cestě k nepopulistickému světu. Ovšem pro voliče CHP byli příliš pravicoví (a našly by se i další důvody). Na druhou stranu v bitvě o voliče MHP se stojí fronta, protože od této strany se oddělila celá řada skupin, které vytvořily vlastní strany. Ale vedle politického směru hraje roli míra sepnutí s islámem, který začíná hrát v tureckých volbách stále silnější roli. A to právě strana Iyi nenabízí.
Levice seskupená, pravice roztříštěná
Výsledek komunálních voleb napovídá, že pravo-levé dělení má stále v Turecku co říci (ačkoli není jediné). Levice se začala soustředit kolem strany CHP. Když se podíváme na levou část politického spektra, najdeme CHP, pak rozestup větší než mezi manželi Babiš Babišová o Velikonocích, pak teprve jsou další levicové strany, které jsou spíš krajně levicové až extrémistické.
Pravice se pere jak s populismem, tak s kombinací nacionalismu a islamismu. Voliči v této skupině mají tendenci jednak spojovat politiku s náboženstvím, jednak mít "digitální pohled" (tedy jednička nebo nula, nic mezi tím) kombinovaný v následování příkazů (ať náboženských, tak nacionalistických, kam se schová plno dohmat a spousta -ismů jako rasismus, antisemitismus a další).
Radikalizace voličů (či prohlédnutí)
Občané začínají chápat, že pro úspěch určitých hodnot je nutné dělat kompromisy a nevolit srdcem (to tradičně tříštilo hlasy do spousty miniaturních stran). Některé provincie zažily trend "všichni proti AKP", kdy se příznivci ostatních stran semknuli do jedné skupiny, aby poté volily jedinou protistranu (obvykle CHP).
Příkladem takové radikalizace podpory prakticky jen dvěma stranám je provincie Hakkari na jihovýchodě Turecka. Tam získala strana AKP krásných 46,57 % hlasů. Ale ani to nestačilo k vítězství, přestože jde o téměř polovinu platných hlasů. Vítězem se totiž stala prokurdská DEM s 48,92 % hlasů. Protože jen tyto dvě strany obdržely přes 95 procent hlasů, součet hlasů pro všechny ostatní strany nedal ani 5 % (strana na třetím místě byla CHP s 1,43 %). Nejčastější zisk vítězné strany v provinciích je od 40 procent výš, dokonce není výjimkou zisk i přes 60 %.
Tento trend reálné volby mezi jen dvěma stranami (a nemusí to být vždy AKP versus CHP, záleží na provincii) může připomínat USA s demokraty a republikány.
Srážka s volebním systémem (či realitou)
Některé strany aspirovaly na to stát se významnější silou v zemi, a tak se snažily oslovit občany ve většině provincií. Právě to jim lámalo vaz. Příkladem je dvojice Iyi Parti versus BBP. Oběma se podařilo získat jednu provincii (celkově jich je 81). Ovšem strana BBP získala v celém Turecku ani ne 200 tisíc hlasů, zatímco Dobrá strana přes 1,7 milionu.
BBP pochopila velmi dobře, že jako miniaturní strana (v těchto volbách získala pouze 0,44 %) má šanci, když napře své síly jen na konkrétních několik míst, což se jim podařilo.
Nečekaná výhra islamistických stran
Nejviditelnější jsou úspěchy strany Yeniden Refah je strana, která je pokračováním někdejší strany Refah. Jejím směrem jsou národní vize (viz níže), neoosmanismus a antifeminismus (to je také důvod, proč její členové odmítli volit v istanbulském okrese Bayrampaša ženu, takže tam po mnoha letech AKP prohrála, kdy členové a příznivci Yeniden Refah namísto AKP volili někoho jiného nebo nevolili vůbec)
MIMOCHODEM: Millî Görüş (národní vize) je národně-náboženská ideologie, se kterou přišel roku 1969 (tedy před 55 lety) Necmettin Erbakan (ano, šéf strany Yeniden Refah, Muhammed Ali Fatih Erbakan, je jeho syn). Jak říká Wiki, vize varovala před dalším sbližováním s Evropou, protože společný trh považovala za sionistický a katolický projekt asimilace a deislamizace Turecka, a místo toho vyzývala k panislamizaci. Podle autorky Banu Eligur Erbakan a strana "používali kódová slova národní a kulturní pro islám a Národní vize pro projekt politického islámu", protože "používat náboženské symboly pro politické účely je v Turecku nezákonné".
Příští dny budeme přinášet rozbory finálních čísel. Zůstaňte na příjmu.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat