Istanbulské chodníky pokrývá mazlavá vrstva chutného ovoce

Od konce května do srpna zažívá Istanbul každoroční "hruškový" efekt, kdy jsou ulice a chodníky pod některými stromy pokryty šedavou a lepkavou vrstvou čehosi, co před dopadem a rozšlápnutím bylo chutným ovocem, moruší.

Chůze pod takovými stromy je poněkud riziková. Kromě znečištěné podrážky a nebezpečí uklouznutí na plodech je také riziko, že plod spadne na chodce přímo. Vzhledem k tomu, že jde o měkké plody velikosti ostružiny, je jediné riziko, že se potřísní oblečení.

plody morušovníku bílého (zdroj: atafidancilik.com)

Co je ten morušovník zač?

Nejznámější jsou dva druhy, morušovník bílý (morus alba) a morušovník černý (morus nigra). Jsou to opadavé stromy, kdy i laik v létě dovede odlišit oba druhy barvou jejich plodů.

Je také pozoruhodný extrémně rychlým uvolňováním pylu, který vystřeluje rychlostí až 610 km/h, tedy více než poloviční rychlostí zvuku. Nejrychlejší živočich na světě, sokol stěhovavý, přitom dosahuje rychlosti až 389 km/h, a to navíc při střemhlavém letu dolů.

Jedna z největších populací morušovníku v Evropě je na Slovensku v okrese Levice, přesněji v městečku Pukanec [pukaněc], kde je asi 740 stromů morušovníku černého. Řada z nich má stáří 300 až 400 let. Je hypotéza, že je sem přivezly turecké oddíly.

Hedvábí

Když se řekne moruše a hovoří se navíc o ovoci, tak si ne každý spojí strom s bourcem morušovým. Housenky tohoto motýla se živí listy právě zmíněných morušovníků, a to ať bílého nebo černého. Když se řekne "živí", tak to nepřesně popisuje jejich obrovskou žravost. Když housenka doroste do příslušné velikosti, začne se kuklit. Ze slinných žláz vylučuje tekutinu, která se na vzduchu mění v hedvábné vlákno. Až vytvoří kokon, tak nastupuje průmyslový proces, kdy se při teplotě 100 stupňů jednak vlastní housenka zabije, jednak usnadní rozmotání kokonu. Jeden kokon má asi 300 až 800 metrů vlákna. 

Tajemství hedvábí a bourec morušový se dostali z Číny tajně do Istanbulu za panování byzantského císaře Justiniána I. (viz slavné pašování vajíček bource morušového v dutých holích). A právě Istanbul se stal výchozím bodem pro šíření hedvábnictví po Evropě. Zprvu se šířilo po evropském středomoří v průběhu 12. století, takže se začalo vyrábět na území dnešního Řecka, Itálie a Španělska.

MIMOCHODEM: V Řecku se usadili v městě Souflí (Σουφλί) doslova jen pár metrů od řeky Evros / Meriç, která je zároveň státní hranicí mezi Řeckem a Tureckem (viz článek Kde je hranice mezi Tureckem a Řeckem?). Výroba hedvábí se tam udržela dlouhou dobu, hlavně v 19. století zaznamenala velký rozvoj. Ve městě je muzeum hedvábnictví. Po likvidaci přírodního hedvábnictví umělými vlákny i toto město opustilo tuto výrobu (a to se mu říkalo Město hedvábí), řada lidí město opustila. Do roku 1971 bylo součástí hlavní železniční trasy z Istanbulu do bulharského Svilengradu (kousek od Edirne).

Hedvábí se stalo artiklem po celém světě. Na našem území se o výrobu hedvábí poprvé pokusil na začátku 17. století Karel z Lichtensteinu, a to na svých panstvích v Zábřehu a Valticích. Jeho smrtí roku 1627 ale projekt končí. V Čechách začala výroba hedvábí pod taktovkou Albrechta z Valdštejna, který nechal v Jičíně roku 1627 vysázet stromy morušovníku a pozval italské dělníky. V Itálii se také kokony zpracovávaly. Ovšem zavražděním Albrechta z Valdštejna roku 1634 skončil také druhý pokus o hedvábnictví v českých zemích. Na počátku 18. století za vlády Marie Terezie se v důsledku třicetileté války do Prahy a českých zemí začali stěhovat podnikatelé, kteří se začali hedvábnictví věnovat. V Praze je dodnes budova zvaná Rangherka, pojmenovaná podle Giuseppe Rangheriho z Itálie (Moskevská ulice, Vršovice, Praha 10). Spolu s hedvábnictvím šlo ruku v ruce vysazování morušovníků, které vysazovaly všude, kde to bylo jen trochu možné. Však jen roku 1762 se rozdalo čtvrt milionu semen morušovníku. Ještě roku 1882 bylo v českých zemích 105 tisíc stromů.

Myšlenka na výrobu suroviny pro hedvábné látky byla v Česku tlačena trochu násilně. Podružnou hnací silou bylo oteplení, naopak příchod malé doby ledové nebo ochlazení Evropy vlivem výbuchu sopky na Islandu byly čárou přes rozpočet. Již v 17. století se do českých zemí dovážely silnější nitě z Číny, tenčí nitě z Persie, území dnešního Turecka, nebo z jižní Itálie. Protože se české země zaměřovaly po staletí na řemeslnou výrobu, týkalo se to také hedvábnictví. Uvádí se, že spolu s úmrtím Marie Terezie a Josefa II. (ten zemřel roku 1790) to byl počátek konce produkce vlákna v českých zemích. Namísto morušovníků se spíš začalo dařit manufakturám a továrnám.

Československý oděvní průmysl produkoval významné množství hedvábí. Druhá světová válka, následné politické rozdělení světa a zároveň rozvoj umělých vláken i politická rozhodnutí plánovaného hospodářství učinil hedvábnictví přítrž, a tak bylo roku 1963 zrušeno jako celek.

silnice pod morušovníkem

Co je to ta moruše?

Ze dvou druhů stromů jsou dva různé druhy ovoce. Již název stromu napovídá barvu ovoce. Zatímco ovoce morušovníku bílého je bílozelené až bíložluté, ovoce morušovníku černého je fialové až do černa a připomíná ostružiny.

Bílé i černé moruše jsou podle některých zdrojů v Česku či na Slovensku ne zrovna doporučené pro větší konzumaci (viz aVedaNaDosah.cvtisr.sk).

Například v Ázerbájdžánu se v lidovém léčitelství se 1 lžíce sušených a drcených listů moruše bílé vaří ve sklenici vroucí vody a pije proti pálení žáhy. Plody morušovníku bílého jsou velmi dobré proti srdečnímu selhání a chudokrevnosti. Melasa nebo melasový džem vyrobený z moruší se má používat při léčbě srdečního selhání a chronické gastritidy. V lidovém léčitelství se po vysušení a rozmělnění kůry větví moruše vařit 1 - 2 čajové lžičky v 1 sklenici vroucí vody jako lék na bolesti břicha, ale také jako repelent. Čaj z listů bílého morušovníku se připravuje třeba v Koreji.

auto, zaparkované pod morušovníkem

Morušovníky rostou zhusta také v Istanbulu, což potvrzuje kdejaký chodník, kdejaká podrážka či kapota od auta, parkujícího pod stromem. Místní někdy neodolají a strom si očesají. Pod stromem se rozprostře plachta, dobrovolník vyleze na strom a třese.

Istanbul, léta páně 2021, městský sběr moruší, kolorováno (zdroj: archiv autora)

moruše na tržnici v Istanbulu, 26. června 2021 (zdroj: archiv autora)

Moruše v kuchyni

Zatímco housenky bource morušového si pochutnávají na listech, lidé si pochutnávají na ovoci. To se v Turecku prodává jak čerstvé, tak sušené (to ale pouze bílé moruše zvané "dut"). Čerstvé ovoce se prodává typicky v červnu a částečně i v červenci (černé moruše = "kara dut"). Vyrábějí se také džemy, povidla, nebo také šťávy, víno, nebo likér (ty se ale prodávají jen ve specializovaných prodejnách, protože to je alkohol).

A tak je to v Istanbulu se vším.

Patrik Veselík