Je to týden od zásadního průlomu, kdy se opozice napříč politickým spektrem nakonec přece jen shodla na společném kandidátovi na prezidenta, který bude stát proti současné hlavě státu, kterou je Recep Tayyip Erdoğan. Mezitím na to reagovaly všechny možné strany včetně veřejnosti.
Nejdřív si připomeňme výchozí stav.
Ženská práva a práva sexuálních menšin
Toto téma je jedním z klíčových, ačkoli se o něm příliš nehovoří. Dlouhodobou otázkou je velká turecká ostuda zvaná Istanbulská úmluva neboli Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (psali jsme). Už jméno největšího tureckého města napovídá, že Turecko bylo u jejího zrodu a bylo dokonce první zemí na světě, která ji před deseti lety ratifikovala. Ovšem od té doby počty femicidy začaly viditelně stoupat a situace vyvrcholila minulý rok, kdy skoro na den devět let po ratifikaci od úmluvy odstoupilo (také jako první země na světě). Od 1. července 2021 Istanbulská úmluva v Turecku pozbyla platnosti.
Že je zapotřebí ji znovu aktivovat, na to poukazují (spíš hlasitě protestují) nejrůznější ženské organizace, ke kterým se přidávají LGBTI+ i příznivci spravedlivějšího světa. Za posledních 20 let se v Turecku násilí na ženách a LGBTI+ dramaticky zhoršilo, což je vidět všude možně (například v žebříčku OECD je na posledním místě). Varovným prstem ze světa umění byl vztyčen roku 2019 venkovní výstavou 440 žen zabitých, 440 párů bot osiřelo.
Také šokující je až nečekaně shovívavý pohled vlády vůči násilným činům proti ženám (či jakákoli forma diskriminace). Když se hlavně v dolmuších či autobusech objevuje násilí proti cizím ženám jen proto, že si nějaký muž myslí, že jsou nedostatečně oblečeny, je mužské chování omlouváno.
Dalším z nekonečné řady příkladů je absurdní případ, kdy dehonestace údajného násilníka bylo okamžitě potrestáno, násilník nikoli (jak jsme psali). Turecké soudnictví selhalo v mnoha místech, kdy okamžitě a tvrdě trestá "poškozenou stranu" a její příznivce, naopak velmi benevolentně soudí násilníka (napadená žena zemřela).
Zrovna minulý týden dala státní struktura najevo co si o svobodě slova a vyjadřování myslí, když velmi aktivně zakázala ženám a LGBTI+ projít z Taksimu na Třídu nezávislosti (Istiklal Cd.) a vyjádřit svůj názor. Demonstrace názoru se setkala s demonstrací síly (policejní těžkooděnci, vodní děla), psali jsme o roku 2023 i 2022.
Nesvoboda
Právě ženy zažily za poslední týden to, co je velmi kritizováno, tedy to, že se nesmí kritizovat. Na jednu stranu se zavírá za až směšně nevinné drobnosti (a na mnoho let), vedou se politické procesy (viz proces Osmana Kavaly). Turecko se neustále setkává s chováním, které hraničí či není v souladu s demokratickými principy (a je jich mnoho). Seznam až desítek nových věznic ročně vypovídá samo za sebe.
Před soud se například dostaly výroky, že turecká lira na tom bude tak špatně, že jedno euro bude až za 8 lir (například). Než došlo k soudnímu přelíčení, turecká lira nejenže padla na předvídanou hodnotu, ale padla ještě daleko níže (dnes je přes 20 lir za euro).
Pomoc po zemětřesení je také jedna velká katastrofa
Nepříliš obvyklý rozsah zemětřesení také svádí některé představitele k vyjádření, že na katastrofu takového rozsahu nemůže být žádný stát připraven. Na druhou stranu okamžitý výpadek všech mobilních sítí (včetně Turkcellu, který má do určité míry garantovat spojení i při zemětřesení), chaotická a nesystematická pomoc postrádající organizaci by se v zemi každoročních zemětřesení, požárů a povodní nečekala.
Dodnes existují stále lidé, ke kterým nedoputovala ani ta nejzákladnější pomoc (po více než měsíci), takže nemají ani vodu či potraviny, ani přístřeší, ani teplo (pokud by se o to nepřičinili sami).
Hovoří se o tom, že odpovědné orgány "ztratily" dvacet tisíc stanů. Také se objevila zpráva, že se část materiálu prodalo jinam, což mělo být následně poupraveno až dementováno (stylem "ano, prodali jsme to, ale opět to šlo na pomoc do stejné oblasti").
Erdoğan a Bahčeli objíždějí zbořeniště
Zatímco prezident Erdoğan je znám snad všem, Devlet Bahčeli mimo Turecka moc známý není. Je to šéf ultrapravicové nacionalistické strany MHP, která je klíčovým členem vládní koalice. Ačkoli sám nepraktikuje demokratické metody, slouží skvěle jako důkaz, že současná turecká vláda je demokratická, protože to není vláda jedné strany a jednoho muže (tedy AKP a Erdoğana), nýbrž koalice stran. Že tam má MHP pár procent, to nehraje roli. Ovšem nyní je více než měsíc po katastrofě, takže návštěva souvisí víc s blížícími se volbami než se samotnou katastrofou.
Veřejnost první dny a týdny totiž velmi tvrdě kritizovala, že ani prezident, ani ministři (vnitra, zdravotnictví atd.) nenavštívili území postižená zemětřesením po dlouhou dobu od počátku katastrofy.
Za stav (ne)odpovědných úřadů může stát
Mnozí se snaží omlouvat situaci tím, že vláda za nic nemůže, to ti oškliví úplatní úředníci v mocenské pyramidě kdekoli pod nimi, ti mohou za kdeco. To by mohlo platit, pokud by se jednalo o výjimky a o krátké období vlády AKP. Jenže není to ani jedno, ani druhé. Situace existuje velmi dlouho a je účelově zametána pod koberec. Nejrůznější pravidla jsou totiž již součástí právního systému, jen je využít (není to dokonalé, ale rozhodně může pomoci v boji s bezprávím a zvůlí nezodpovědných odpovědných).
Finanční politika, kurs turecké liry
Turecká lira je měna na hranici hyperinflace. Jedna turecká lira stále před nedávnou dobou i 14 Kč, dnes se blíží k jediné koruně. S tím je spojena ekonomická katastrofa země, kde radikálně zdražuje vše, co je byť nepřímo závislé na dovozu (elektronika samostatná i do vozidel včetně traktorů, palivo do vozidel, zemní plyn atd.). To sice na jednou stranu posílilo turecký průmysl (ono mu nic jiného nezbylo), na druhou stranu to drtí firmy i občany.
Lidová aliance
Když se řekne koalice, obvykle se jedná o seskupení politických stran, které jsou na pravolevé stupnici alespoň přibližně podobně. To se ale netýká Turecka, kdy jsou obě seskupení motivována něčím výrazně odlišným.
Vládní koalice (říkají si "Lidová aliance") vzniklá 20. února 2018 se skládá z majoritní AKP, ke které se postupně přidala řada stran (spíš straniček), která je buď názorově blízká AKP (národní konzervatismus, pravostranný populismus, někdy až krajní pravice), nebo si chce ukousnout z aktuálního mocenského koláče. Společné je také odvracení se od Evropské unie a západních států a někdy dokonce od NATO (kterého je Turecko členem od roku 1952).
MIMOCHODEM: Když se řekne "turecko-islámský nacionalismus", není to přesné. Není to spjaté s islámem jako celkem, ale pouze se sunnitskou větví. Ostatní islámské skupiny jsou v Turecku někdy mírně, někdy silně potírány.
Jednotlivé strany Lidové aliance (turecky Cumhur İttifakı) a jejich síla v tureckém parlamentu (v závorce leader strany):
- 287/600: AKP (Recep Tayyip Erdoğan); zakládající člen
- 048/600: MHP (Devlet Bahčeli); zakládající člen
- 001/600: BDP (Mustafa Destici)
- 000/600: HÜDA PAR (Zekeriya Yapıcıoğlu)
S nimi sympatizuje ještě několik malinkých politických stran, které nemají ze 600členného parlamentu jediné křeslo. Právě z počtu křesel v parlamentu vyplývá nejen moc stran, ale také důvod vzniku Lidové aliance. AKP totiž po posledních volbách neměla v parlamentu většinu (poprvé od svých velkých úspěchů), a tak museli hledat poslušného beránka, který by jim odkýval (skoro) cokoli. A tím se stal Devlet Bahčeli a jeho krajně pravicová MHP.
Oproti tomu se vytvořila Národní aliance, jejich hodnoty jsou spíš sociální, demokratické, pro-evropské, protipopulistické. Ona sama z logiky věci nemá v současném dosluhujícím tureckém parlamentu většinu (když ji má vládní Lidová aliance).
Současná situace ale napovídá, že by se volbami 14. května mohl poměr stran v tureckém parlamentu výrazně změnit.
Extrémisté dělají potíže
Nejdříve si představme největší potížisty. Pod zkratkou HÜDA PAR se skrývá strana Hür Dava Partisi, což je Kurdský hizballáh. A hizballáh je libanonská šiítská politická a militantní organizace, kde slovo hizballáh znamená "strana Alláhova". Mezi jejich úhlavní nepřátele patří turecká krajně pravicová organizace Šedí vlci (odnož MHP; psali jsme o nich v článku Turecké politické symboly vyjádřené gesty rukama). Druhým hráčem stejné koalice (tedy Lidové aliance) je strana MHP. Obě strany či jejich odnože jsou v různých zemích označovány za teroristické (a tudíž zakázány). Tato třaskavá kombinace ještě potenciálně nebezpečná.
MIMOCHODEM: Islamisté jako Zekeriya Yapıcıoğlu (šéf strany HÜDA PAR) odmítají nosit kravatu, protože se jedná o ateisticko-křesťanský módní doplněk. Podle některých jde o symbol kříže (viz Írán), podle jiných jde o symbol ne-muslimů a zároveň kulturní slabosti, podle jiných příznak nevěřících (tedy nevěřících v Alláha), na který je uvalena fatwa 210/114/H=1433. Zakazuje to tedy právo šaría. Jestliže nějaký politik nemá oblek, ale nemá kravatu (ani motýlka), je otázkou, zda se tím nehlásí k islamistickým směrům (tedy pokud se nesnaží být lidový, zrovna nehraje na kytaru na řečnickém pultu předsedy sněmovny či jiný důvod smart casual dress code).
HÜDA PAR má ve svém politickém programu například zavedení povinné hodiny arabštiny, koránu a dalších islamistických relikvií od prvního stupně základních škol, dále postupné separování dětí podle pohlaví a postupné vytvoření čistě chlapeckých a dívčích tříd (dokonce i na vysokých školách).
Objevila se informace, že strana HÜDA PAR požaduje zrušení zákona 6284 na ochranu rodiny a předcházení násilí na ženách. Strana "Yeniden Refah Partisi" měla dát podmínku, že chce také vstoupit do Lidové aliance, ale pokud se zruší právě zmíněný zákon 6284. Dále požaduje uzavření všech LGBTI+ organizací a spolků.
Po delší době strana AKP (vůdčí strana Lidové aliance) dementovala, že by takový požadavek přijala.
Z toho všeho je tedy znát, že vládní strana nemá dostatek sil, aby sama ovládla parlament i prezidentský post, tak se spojí doslova s kýmkoli, kdo jim může byť teoreticky pomoci.
Víkendové extempore "Stolu šesti"
Co je Stůl šesti? Jedná se o seskupení šesti opozičních politických stran (tedy Národní aliance), které má za cíl mít jediného společného kandidáta na prezidentský post, který by se tak utkal s dosavadní hlavou státu Recepem Tayyipem Erdoğanem. Situace nápadně připomíná českou pětikoalici, která podobně zvolila do svého čela Petra Fialu.
Kdo jsou členy? Tu je seznam včetně leaderů a počtu křesel v tureckém parlamentu:
- 134/600: CHP (Kemal Kılıçdaroğlu)
- 037/600: İYİ (Meral Akšener)
- 002/600: DP (Gültekin Uysal)
- 001/600: SP (Temel Karamollaoğlu)
- 001/600: DEVA (Ali Babacan)
- 000/600: GP (Ahmet Davutoğlu)
Minulý víkend došlo na největší krizi v turecké opozici. Utkali se dva největší leadeři, dvě největší strany (levicová strana CHP a její šéf Kemal Kılıçdaroğlu versus pravicová strana İYİ a její šéfka Meral Akşener).
MIMOCHODEM: Řada leaderů dnes opozičních stran vzešla z AKP nebo MHP (klíčové strany dnešní vládní koalice). Například Ahmet Davutoğlu byl tureckým premiérem v letech 2014 až 2016, předtím byl ministrem zahraničí v Erdoğanově vládě (2009 až 2014), jemu také sloužil ještě předtím jako poradce. Meral Akšener kandidovala na šéfku strany MHP, což dosavadní leader nesl tak špatně, že ji a její příznivce ani nevpustil do hlasovacího sálu. Proto z MHP odešla a založila současnou İYİ Parti.
Zde opravdu nehraje roli či muž nebo žena, ale mocenské snahy paní Akšener, která je přece jen spíš typ akční manažerky (prototyp premiérky), zatímco Kemal Kılıçdaroğlu je typ symbolu bez velké politické moci (prototyp prezidenta v neprezidentském režimu, viz Česko nebo Slovensko).
MIMOCHODEM: Zajímavostí na paní Akšener je fakt, že jí ani tak nevadila levicovost Kemala Kılıçdaroğlua, jako spíš jeho ne-manažerství (v Česku bychom jeho symboliku a postoje mohli přirovnat k Václavu Havlovi). Proto prosazovala jiné kandidáty ze stejné strany, a to buď současného starostu Istanbulu (Ekrem İmamoğlu), nebo současného starostu Ankary (Mansur Yavaş). Být starostou takové megapole jako Istanbul s více obyvateli než Česko a Slovensko dohromady je politická a manažerská zkušenost, která se již dá porovnat s prezidentským postem.
V pátek se paní Akšener rozhodla, že Stůl šesti opustí (coby druhá největší politická strana opozice). To byla pro opozici jako celek velká rána, načež se na její hlavu snesla kritika jak od ostatních, tak od členů její vlastní strany.
Po víkendu se tedy ke stolu vrátila, aby celá šestice v pondělí večer oznámili, že jejich společným kandidátem na prezidenta bude Kemal Kılıçdaroğlu.
 |
| Kemal Kılıçdaroğlu v kuchyni svého skromného bytu v chudé čtvrti |
MIMOCHODEM: Chvilku se Kemal Kılıçdaroğlu přirovnával k indické legendě, jakou byl Móhandás Karamčand Gándhí přezdívaný Mahátma (velký duch). Má je spojovat jak pozice duchovního vůdce (a není to myšleno nábožensky). Viditelným pojítkem byl v létě 2017 Pochod za právo (450kilometrový pochod z Ankary do Istanbulu před věznici v Maltepe, kde je podle něj nespravedlivě vězněný Enis Berberoğlu), který přirovnávají k Solnému pochodu Gándhího roku 1930 (proti britskému monopolu na sůl).
Tu je finální smlouva Stolu šesti
Je to pro Česko a západní svět dobře?
Ano, je, do určité míry. Znamená to návrat k odpovědné politice. Turecko je v levopravém spektru příliš vpravo, postrádá řadu základních sociálních práv a jistot, které jsou v Evropské unii běžné (od západu na východ).
Na druhou stranu se Kemal Kılıçdaroğlu i cená strana CHP nestavěla kriticky k ruské agresi vůči Ukrajině (psali jsme), naopak paní Akšener ji kritizovala podobně, jako současný prezident Petr Pavel nebo současný premiér Petr Fiala.
MIMOCHODEM: Před třiceti lety Česku vládli Václavové (Václav Klaus, Václav Havel), nyní to jsou Petrové (Petr Fiala, Petr Pavel). Turecko takovou shodu jmen premiéra a prezidenta nemívá (navíc je post premiéra na přání prezidenta zrušen).
V očích některých může činit problém levicovost Kemala Kılıçdaroğlua (dokonce byl viceprezidentem Socialistické internacionály v letech 2012 až 2014). Pochází z provincie Tunceli, která je tradičně velmi odlišná od jiných tureckých provincií svou levicovostí (však je to jediná provincie, ve které vládne Komunistická strana Turecka). Proto lze očekávat na jednu stranu vstřícnost k Evropské unii, na druhou stranu nelze očekávat přílišnou vstřícnost směrem k USA, NATO a k vojenské pomoci Ukrajině.
Další otázkou je náboženství. Kemal Kılıçdaroğlu sice je muslim, ale nikoli většinový sunnita, ale menšinový alevita (odnož šíitského islámu; mají většinu pouze a právě v provincii Tunceli). Alevity bychom mohli považovat za určitou obdobu české Jednoty bratrské a následovníků. Alevité neuznávají právo šaría, nečiní rozdíl mezi mužem a ženou, ženy si nezahalují vlasy, namísto mešit mají "cemevi", o ramadánu se nepostí atd. Už z tohoto principu nebude zastáncem sunnitského islámu, který je předmětem velké kritiky.
Sám Kemal Kılıçdaroğlu je znám svým nesmiřitelným bojem proti klientelismu a korupci, takže zřejmě lze očekávat zemětřesení v některých tureckých firmách. Provládní společnosti již nemusejí dostávat přednostně lukrativní zakázky a nebude zametáno pod koberec jejich případné neetické až nelegální chování. Právně čistý průběh zprůhlední ekonomiku, na druhou stranu to v některých oblastech může znamenat zpomalení některých investic.
 |
| část prezidentského komplexu v Beštepe (některé budovy nejsou v záběru dronu) |
Kemal Kılıçdaroğlu je osobnost, která nemá známky honby za majetkem (například stále bydlí ve skromném starém bytě). Proto také prohlásil, že po případném zvolení prezidentem se nebude používat aktuální sídlo prezidenta Erdoğana v Beštepe v Ankaře, který si prezidentský komplex nechal postavit (slavnostně otevřen 29. října 2014), jehož součástí je obří knihovna i sunnitská mešita pro 3000 lidí. Příznivci AKP začali architektonický styl paláce kopírovat (viz Vládní budova v městském obvodu Gaziosmanpaša v Istanbulu).
 |
| vládní budova v Gaziosmanpaše, Istanbul |
Již dopředu oznámil, že namísto nabubřelého paláce současného prezidenta Erdoğana bude používat tradiční sídlo Çankaya Köşkü, kde sídlili prezidenti od roku 1923 do 2014.
 |
| Çankaya Köşkü |
Od Kemala Kılıçdaroğlua lze očekávat také stálost názorů, což bude v Turecku vítanou změnou.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
Komentáře
Okomentovat