Právě v současné době je víc než jindy na stole otázka vztahů dvou svým způsobem sousedních zemí, Turecka a Ukrajiny. Dělí je totiž jen Černé moře. Jaké jsou vztahy na diplomatické úrovni, na úrovni minorit, očima lidí?
Diplomatické vztahy
Ukrajinská lidová republika (tedy státní útvar existující doslova před sto lety) měl diplomatický kontakt s tehdejší Osmanskou říší. Oba státní útvary ale skončily zhruba ve stejnou dobu. Poté byla Ukrajina rozdělena do Polska a sovětského Ruska, Osmanská říše rozdělena a ze zbytku je dnešní Turecko. Po nabytí samostatnosti po rozpadu Sovětského svazu 24. srpna 1991 se opět diplomatické vztahy navázaly.
Turecko má velvyslanectví v Kyjevě a generální konzulát v Oděse. Naopak Ukrajina má velvyslanectví v Ankaře, generální konzulát v Istanbulu a konzulát v Antalyi.
3. února 2022 Ukrajina a Turecko podepsaly dohodu o zřízení zóny volného obchodu. V platnost vstoupí v roce 2023 za předpokladu, že bude úspěšně ratifikována parlamenty obou zemí (a za předpokladu, že oba státní útvary budou stále existovat). Jde o sjednocení černomořského prostoru do zóny volného obchodu, kde je Gruzie, Moldavsko, Bulharsko, Rumunsko, Turecko a Ukrajina (Rusko na seznamu není).
"Ukrajina, ráj děvkařů"
Právě takový názor zastávají mnohé turecké dívky a ženy. Mají totiž za to, že turečtí muži jezdívají na Ukrajinu hlavně za sexuálním dobrodružstvím. Proto je jejich postoj k této zemi minimálně rezervovaný. Nakolik se jedná o čistě sexuální motiv ("užít si a zpět"), nebo jestli si tam chtějí najít nevěstu, to není známo. Také je otázka jestli je to na základě zkušeností, nebo jestli se jedná o městskou legendu.
Jednou z nejstarších a nejrozšířenějších městských legend v Istanbulu je historka, že Japonci nabídli vyčistit istanbulský záliv Halič (Zlatý roh) bez jakéhokoli poplatku, ale za to, že si vezmou vše co na dně naleznou, ale místní úřady s vědomím, že na dně Zlatého rohu je spousta zlata, tuto nabídku odmítly. Městská legenda převládající v Turecku na počátku 40. let 20. století byla ta, že „Hitler byl tajný muslim“. Ve skutečnosti se tvrdilo, že jde o německou propagandu.
Minority Turků na Ukrajině
Protože jde o blízké země, bylo by div, kdyby neměli navzájem své minority. Po pádu železné opony a osamostatnění Ukrajiny se do této země odstěhovalo několik tisíc Turků (přesná a aktuální čísla nejsou známa; roku 2001 mělo jít podle ukrajinských statistik o 9180 Turků). Ti žijí typicky na jihovýchodě Ukrajiny (nejvíc v Chersonské oblasti, na sever od Krymu), často právě tam, kde nyní probíhají nejtěžší boje útočících ruských vojsk. To může vyvolat velmi silnou reakci ze strany Turecka ve chvíli, kdy by došlo ke ztrátám tureckých životů ze strany Ruska.
 |
| Turci a turkické národy na Ukrajině (zdroj: wikimedia.org) |
Vedle běžné výměny obyvatel jde o Meschetské Turky (Ahıska Türkleri), kteří v dnešní Gruzii (přesněji kraj Samcche-Džavachetie) bydleli po staletí. Ovšem po skončení Rusko-turecké války (správně bychom asi měli říkat Rusko-osmanské, protože Turecko vzniklo až o století později) roku 1829 se oblast stala součástí Ruska. Ti hned část tamních Turků a dokonce i Gruzínce muslimské víry vystěhovali do Osmanské říše a namísto nich začali umisťovat čistě křesťanské Armény, kteří odešli z Osmanské říše. Tragedie Meschetských Turků a zároveň praktiky Ruska se začaly naplňovat.
MIMOCHODEM: Ruská propaganda pokračovala i jinde, a tak o čtvrt století později (počínaje 1863. nejvíc mezi lety1686 a 1880) odešlo do oblasti Volyně desetitisíce Čechů (jejich potomci jsou dnes známi jako Volyňští Češi). Že jde do značné míry o lživou propagandu zjišťovali postupně až na místě (včetně násilné změny víry z katolické či protestantské na pravoslavnou).
Meschetské Turky vzala roku 1944 sovětská propaganda dle nařízení Stalina z jejich domovů, semlela a vyplivla od Střední Asie (především do dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu) až po území dnešní Ukrajiny. Jejich tragedii završuje politika samotné Gruzie, která jim nedovoluje se vrátit zpět (s malou výjimkou). Uvádí se, že na Ukrajině jich je někde mezi 8 a 15 tisíci. Nejvíc jich má být v Turecku (prý 40 tisíc, ale také někde mezi 100 tisíci a 1,5 milionem) a v Kazachstánu (150 až 250 tisíc).
Spřátelená minorita krymských Tatarů (mají i s turečtinou příbuzný jazyk) žije na Ruskem dočasně okupovaném ukrajinském Krymu. Zde Turecko po roce 2000 bylo velmi aktivní, vybudovalo například Mezinárodní školu v Simferopolu.
Turecké firmy na Ukrajině
Tento seznam může být dlouhý (více než 600 firem), tak vybírám namátkou. Turecký mobilní operátor lifecell (trojka na ukrajinském trhu) je společnost ze 100 % vlastněná tureckým Turkcellem. Mezi další klíčové patří podle Ukrajiny Güriş (např. 32MW větrná elektrárna OvidWind v Ovidiopolu, Oděsská oblast, dokončena téměř na den před 3 lety), TerraTarsa (hnojiva), AgroProdukt Kherson, Pegasus Airlines apod.
Mimochodem: Turkish Airlines je nejčastějším dopravcem na Ukrajině.
Potřebují Turci na Ukrajinu vízum?
Ne. Turecko má s Ukrajinou bezvízový styk. Dokonce je možné na Ukrajině pobývat libovolnou dobu. Tak extrémní volnost mají turečtí občané pouze se Severním Kyprem a Kyrgyzstánem.
Vřelé vztahy Ukrajiny k tureckým občanům jdou ale ještě dál, protože ti mohou na Ukrajinu dokonce cestovat pouze na svůj turecký občanský průkaz opatřený čipem. Potom mohou pobývat na Ukrajině jen 60 dní (nepřetržitě na cestovní pas s razítkem).
Nejen Ukrajina, ale také Turecko uznává ukrajinské občanské průkazy, do Turecka jen na občanku mohou jezdit z Belgie, Francie, Gruzie, Německa, Nizozemska, Itálie, Lichtenštejnska, Lucemburska, Malty, Portugalska, Řecka, Španělska a Švýcarska.
Další články na téma cestování:
Turecko otevírá náruč Arménii i Ázerbájdžánu
Severní Kypr přestane uznávat staré turecké občanky
Jaký je vztah tureckých občanů i politiků vůči Ukrajině od ruské agrese?
Chladný. Ruskou agresi sice odsoudili i politici z nejvyšších kruhů, běžným lidem je sice obětí líto, ale je to daleko od nich. Řada místních zastává neutrální postoj, kdy nevěří příliš ani informacím západních médií, ani informacím z Ruska. Turecko podle nich není v situaci, aby si mohlo dovolit si pálit prsty za Ukrajinu.
Velký rozdíl oproti vnímání Česka je v pocitu blízké války. Turecko má svým způsobem válku desítky let, dokonce na vlastním území (boj s teroristickou organizací PKK), kde je asi 40 tisíc obětí. Poslední bombové útoky v největších městech byly jen před několika lety. Pro Česko jsou problémy Blízkého Východu příliš vzdálené (kilometrově i emočně), dění na Ukrajině je pro Čechy neporovnatelně bližší.
Dalším úhlem pohledu občanů Turecka je rozčarování z přítomnosti USA na Blízkém Východě a zatažení také Turecka do válečných konfliktů v zemích v nejbližším okolí Turecka. Rusko je pro Turecko vlastně odvěkým nepřítelem i odvěkým sousedem, je to tedy známé zlo.
Turci také příliš nevěří ani evropským zemím, ani EU. Nemohou zapomenout jak Německo lstí vlákala Turecko do první světové války, jak Velká Británie se po staletí snažila poškodit či zničit Osmanskou říši (viz bitva u Galipoli a události 1. světové války), poté také postoje evropských zemí od druhé světové války vůči Turecku včetně půl století trvajících a neustále přerušovaných přístupových jednání o vstupu Turecka do EU (které už ani běžní Turci nechtějí). Pochybnosti o členství vyjádřil už před více než 10 lety tehdejší prezident Abdullah Gül ("my nechceme pro Turecko plné členství"). Někteří Turci také nemohou zapomenout například Německu chování k jejich pracovníkům, které si samo Německo vyžádalo pro přestavbu Německa po 2. světové válce (stylem "mouřenín posloužil, mouřenín může jít", pokud si vypůjčíme citát z Othela).
Běžní Turci také nemohou odpustit USA nevydání Fetullaha Gülena do Turecka s tím, že někdy se snoubí fakta s domněnkami a nepodloženými informacemi až fámami (členství v CIA či ochrana ze strany CIA apod.).
Turci jsou nyní svým způsobem ještě ve válce ekonomické, protože se potýkají s následky hyperinflace turecké liry. Jen za první hodiny války turecká lira navíc ztratila asi 5 % a zdražení benzínu a nafty se již neuvádělo v kuruších, ale přímo v lirách (jen za včerejšek o 1,5 liry). Turci to vnímají často tak, že už nyní sami trpí válkou, která se jich ani netýká, ani není v Turecku, ale ani ji Turecko nevyvolalo, přímo či nepřímo. Turci se děsí toho, že následky případného zatažení Turecka do (další) války by znamenalo pro ně pohromu.
Turci také nesou se stále větší nelibostí, že miliony syrských uprchlíků jsou společně s Tureckem mezi mlýnskými kameny, tedy mezi válkou a Evropskou unií (psali jsme). Právě na hlavu Turecka se snášely negativní reakce z Evropy při nové vlně uprchlíků, tentokrát ze vzdálenějších zemí, viz Pákistán či Afghánistán.
Další úhel pohledu je prostřednictvím středu Istanbulu, tedy Bosporu v boji proti Rusku, přesněji řečeno podle smlouvy z Montreux možnost nevpuštění ruských vojenských plavidel do Bosporu (tedy zablokování na stávající pozici). Turci se domnívají, že tím by se Turecko vtáhlo do války, která se se mohla odehrát v extrému mezi loděmi Ruska a obyvateli Istanbulu. A Rusko již akt agrese vůči Istanbulu v minulosti vykonalo (ať moderní Rusko, psali jsme, Sovětský svaz, psali jsme, nebo carské Rusko, psali jsme, další článek). Možnost uzavřít Bospor ale turecká strana odmítla.
Je nutno připomenout, že v Turecku je silná ruská společnost Yandex (ruská obdoba Google či Seznam.cz), která je zdrojem řady informací či odkazů na jiné informace a může i tímto způsobem ovlivňovat mínění veřejnosti. Podle výzkumu skoro polovina Turků použila za 4 po sobě jdoucí týdny Yandex. Dokonce plno oficiálních stránek používá mapový systém právě od Yandexu (viz parkovací systém Istanbulu İSPARK, Spor Istanbul, Turecká meteorologická služba apod.). Česko tuto bitvu nezná i proto, že má vlastní a velmi úspěšný vyhledávací engine Seznam.cz. Také Sputnik (ruský nástroj pro šíření pro-ruské propagandy) je v Turecku vnímaným médiem.
Rozhodování Turků ztěžují dvě části turecké mentality. Na jedné straně je to zjednodušený binární úhel pohledu na svět, na druhé straně je to snaha mít jen to nejlepší (vynechme kritéria). Proto je pro řadu z nich svět zjednodušen na východ vs. západ, Rusko vs. USA, Yandex nebo Google.
A tak je to v Turecku se vším.
Patrik Veselík
ZDROJE:
flypgs.com, případně v textu
Komentáře
Okomentovat